Na co nesmíme Rusům sahat

Vlády Polska a Ruska si v posledních týdnech na dálku ostře vyměňují názory na druhou světovou válku, zejména na její příčiny, ale i na průběh. Není to náhoda. Mezi oběma zeměmi historicky, tedy dlouhodobě vládne napětí, které bylo určováno obecně mocensky: Moskva po staletí praktikuje expanzionistickou politiku a Varšava zase politiku emancipační, a vůči Moskvě zejména. Nadto k výbavě současných mocenských klik v obou zemích náleží nacionalismus. Poláci jsou velmi hákliví na to, když o nich někdo prohlásí, že jejich společnost inklinuje k antisemitismu, což je zejména pro období druhé světové války krajně citlivé téma. A pro Rusy je čas druhé světové války, vítězství nad nacismem, heroickou epochou, kterou nemá kdo co zpochybňovat. Walkerova kniha precizně ukazuje, jak Vladimir Putin promyšleně učinil vítězství nad nacismem významným identifikačním a integrujícím prvkem současné ruské společnosti. Minulost je totiž pro putinismus jedinou skutečnou jistotou, netekutou hmotou, kterou lze obrábět a přizpůsobovat.

Shaun Walker přiznává, že je Ruskem svým způsobem fascinován. Na Oxfordu studoval ruské a sovětské dějiny, umí jazyk, šest let působil v Moskvě jako zahraniční korespondent britského deníku The Independent, pak se stal reportérem deníku The Guardian. Rusko má proježděné křížem krážem. Pohyboval se po Ukrajině v okamžicích, kdy tam padal Janukovyčův režim, cestoval na východ této země, který vzápětí trhali ruští vojáci spolu se separatisty. Hovořil s různými ruskými válečnými veterány a dobrodruhy. Dostal se na sibiřskou Kolymu, do nejzapadlejších míst, kde Stalin vybudoval lágry pro politické vězně a dnes ona místa procházejí ekonomickým a sociálním úpadkem s notnou dávkou nostalgie po „výživnějších“ časech. Walker je tedy reportér, ovšem s velikou schopností viděné a slyšené vnímat v kontextech. Přináší svědectví „zdola“, od pěšáků dějin, ale vřazuje jejich slova a činy do obecnějších procesů ve společnosti, které kormidluje Kreml, případně Kyjev.

Základní sdělení Walkerovy knihy by se dalo formulovat asi takto: rozpad Sovětského svazu byl pro drtivou většinu Rusů nejprve ekonomickou a posléze i mentální ranou nevídané intenzity. Zatímco však materiální rány po ekonomických šocích v rozvrácených devadesátých letech se Putinovi a jeho lidem podařilo, zejména díky vysokých cenám surovin, které Rusko vyváží, nějak základně zalátat, díry v kolektivní duši po zániku společnosti, která zásadně formovala prakticky veškeré její obyvatelstvo (kdo si osobně pamatoval carské časy?!), se ukázaly být trvalejší. Rusko se ocitlo v ideovém vakuu. Liberální demokracie byla pro většinu z nich zlo, neboť v ruské verzi to znamenalo bleskové a nemravné zbohatnutí informované a bezskrupulózní menšiny, která si přivlastnila státní majetek a zchudnutí až zbídačení těch, kteří měli smůlu – a smůlu měla valná většina. A Sovětský svaz se na smetiště dějin propadl nenávratně; ostatně po restauraci komunismu se v Rusku až tak nevolalo (abychom nezapomněli: Komunistická strana Ruské federace je ve své zemi méně mocná než Komunistická strana Čech a Moravy v ČR).

Putin & spol. vzniklé vakuum cíleně zaplnili eklekticky vystavěnou ideou ruské jedinečnosti, která velmi selektivně čerpá z historie. Poukazovat na stalinský teror se nenosí, této historické kapitole se věnují – viděno očima putinovského diskursu – jen podivíni a bezmála extrémisté. Kdo měl v rodině někoho zavřeného, natož zemřelého kvůli politice, spíš na sobě v očích druhých nese stigma, než politováníhodnou nespravedlnost vykonanou na předcích. Druhá světová válka pak stojí mimo diskusi: jde o hrdinské vzepětí ruského člověka, které nikdo nebude špinit poukazováním kupříkladu na to, že mnohé oběti byly na oltář vlasti položeny vinou nekompetentního vedení státu, natož pak třeba na to, že Sovětský svaz nejprve podepsal pakt s hitlerovským Německem a na jeho základě si obě diktatury posléze rozparcelovaly Polsko. Jinak a stručněji řečeno: Putin & spol. vybudovali ideologii Velkého Vítězství a tou společnost intenzivně krmí, jí retušují svoje vlastní – například ekonomické – neschopnosti. A „opuštěný“ a ideově zmatený ruský člověk na to slyší, chytá se stébel jako tonoucí, hledá emoci, která by jej objala a potěšila, nikoliv mu na stůl položila tvrdou pravdu faktů. (Mimochodem: propagandy ke Dni vítězství, tedy k 9. květnu, si lze v jednom okamžiku všimnout ve filmu Martina Marečka Dálava, když jeho protagonisté cestují Ruskem.)

Vladimir Putin si prohlíží expozici věnovanou perspektivám rozvoje námořních sil; Krym, leden 2020, foto: kremlin.ru

Shaun Walker měří každému stejně. Jeho náhled není ideologický, nýbrž věcný i senzitivní zároveň. Nezatajuje ukrajinský nacionalismus a rozporuplnost ukrajinského státu, respektive praktik všech jeho dosavadních vedení (originál Ruské kocoviny vyšel předloni, takže nezachycuje poměry či nálady za nynější vlády Volodymyra Zelenského). I pro ukrajinský diskurs hraje minulost, jeho potýkání se s Ruskem, potažmo se Sovětským svazem, podstatnou roli. I na Ukrajině se v zájmu „svaté věci“ leccos přehlíží. Ruská kocovina čtenáři umožňuje plastičtěji pochopit, co se dnes děje, proč Rusko tolik investuje do Krymu, jehož obsazení a anexi Walker střízlivě přibližuje. Kniha poskytuje ne zrovna povzbuzující dávku svědectví o cynismu dirigentů i pěšáků dění, ale také o žurnalistickém sviňáctví a intelektuálním tupství.

„Amerika? Neblbněte, to je všechno jenom pro televizi. Nikdo tomu ve skutečnosti nevěří, je to jen dobrý stmelující prvek pro masy. Potřebujeme nějak vyvolat vlasteneckou náladu,“ řekl Walkerovi nad sklenici tvrdého alkoholu jeden z předních ruských televizních komentátorů, který do kamery tvrdil, že ministerstvo zahraničí USA nastrkalo do přípravy převratu na Ukrajině miliardy dolarů.

„Lži a zjednodušování na druhé straně barikády působily ještě znepokojivěji. Nejsdílenější článek o Ukrajině na stránkách deníku Guardian za celý rok 2014 představoval sloupek novinářského veterána Johna Pilgera o oněch strašných událostech v Oděse, které popsal jako jeden z mnoha útoků „organizovaných Spojenými státy na etnické Rusy na Ukrajině“, konstatuje Walker a dokazuje, že zavedený autor, který při psaní svého textu nevstal od stolu, prostě přijal kremelskou verzi událostí. Jistý Igor Rozovský, židovský lékař, popisoval hrůzy s upálením lidí při nepokojích v ukrajinské Oděse. Tvrdil, že to „se nedělo ani za fašistické okupace mého města za druhé světové války“. Shaun Walker nezpochybňuje nechutnost incidentu v Oděse, ale věcně poukazuje, že jednak se nedá absolutně srovnat s tím, co se v tomto městě dělo se Židy za druhé světové války, jednak se ještě před napsáním Pilgerova textu zjistilo, že žádný takový Rozovskij neexistuje – doktorova profilová fotografie na Facebooku „ve skutečnosti představovala fotku zubaře z města ležícího v Rusku o víc než 1500 kilometrů dál. Krátce na to byl profil smazán.“

Ruská kocovina leží autorsky o třídu až dvě výš než nedávno rovněž v Pasece vydaná publikace o současném Rusku, svazek Marka Galeottiho Musíme si promluvit o Putinovi. Zato se skvěle doplňuje s jinou knihou tohoto nakladatelství, přesněji řečeno se svazkem, který Paseka vloni vydala společně s Prostorem, totiž s prací amerického historika Timothyho Snydera Cesta k nesvobodě.  Snyder – zjednodušeně řečeno – na tomtéž pracuje v archivech, Walker v terénu. A nic na tom nemění, že překlad Ruské kocoviny je občas jazykově klopotný, že na straně 138 se dvakrát opakuje datum 31. listopadu 2013 nebo že v autorových citacích zdrojů se objevují odkazy na práci Anne Applebaumové Gulag (česky vyšla roku 2004), ale v seznamu použité literatury tato studie, jež obdržela Pulitzerovu cenu, schází.

Obálka českého vydání Walkerovy knihy. Ilustrace je dílem Alexeye Klyuykova, graficky upravila Kristýna Šlajchrtová, repro: Paseka

Shaun Walker: Ruská kocovina. Putinův svět a přízraky minulosti. Přeložila Johana Ringelová, odborná revize překladu David Svoboda. Paseka, Praha 2019, 336 stran, doporučená cena 389 korun.