Kdo a jak ztratil či neztratil Stalina

Nový snímek britského satirika Armanda Iannucciho Ztratili jsme Stalina otevírá příběh o reinscenaci nenahraného koncertu. Slast tklivých tónů božského adagia Mozartova Klavírního koncertu č. 23 náhle přeruší ostrý zvuk telefonu. Vůdce si přeje záznam vystoupení, které ovšem nikdo nenatáčel. Začíná panika a prostor pro to předat publiku v burleskním duchu tragickou paranoiu sovětských obyvatel žijících v době, kdy za příčinu k zatčení může posloužit cokoli, natož provokace typu nevyplněného přání „otce národů“. Posluchači jsou tedy uvězněni v sále, pianistka podplacena, z ulice nahnány davy nic netušících komparzistů i s lahví okurek, které zaženou nudu nevítaného kulturního zážitku.

Oficiální trailer k filmu Ztratili jsme Stalina, zdroj: www.youtube.com (CinemArtCZ)

Tato legenda ze Šostakovičových pamětí obrůstá pikantními podrobnostmi, které Iannuccimu umožňují nastínit bizarní a neurotickou atmosféru pozdního stalinismu. Svobodomyslnost autora v zacházení s  inspiračními zdroji prozrazuje už roztomilá přezíravost k reáliím dokonale zpřítomněná zeleným listovím a zurčícími fontánami v době tuhé moskevské zimy léta páně 1953. I zaznamenaná svědectví si režisér přizpůsobuje po svém, a tak jsou výběrová fakta provázející ústřední linii příběhu zakamuflována do podob či situací na hony vzdálených dochovaným poznatkům dějin. To ostatně dokresluje například postava pianistky Marii Judinové, pro niž měl Stalin opravdu slabost, které ale – na rozdíl od sošné Olgy Kurylenkové – bylo v inkriminované době dost přes padesát. Její nahrávka osudného, znovu inscenovaného koncertu byla sice doopravdy posmrtně nalezena ve vůdcově gramofonu, dopis klavíristky, který spustí nezvratný běh událostí, je už ale výrazně nepravděpodobnou autorskou licencí.

O pravděpodobnost ovšem Iannuccimu vůbec nejde. Svůj film – stejně tak postupoval u své předchozí tvorby – koncipuje jako břitkou situační komedii o politické bezpáteřnosti, tentokrát pro změnu v historických kulisách. Stalin, jeho nohsledové, Sovětský svaz – to jsou pouhé proměnné v prověřeném konceptu konverzačních dramat z pobuřujícího života Politických kruhů (2009). Tak zní režisérův předchozí celovečerní titul, který se svým břitkým humorem dopracoval až k zaoceánské akademické nominaci za scénář.

Iannucciho hravá pitvořivost členů politbyra se nejvíc příčila současným zuřivým obráncům glorifikované historie Sovětského svazu. Ztratili jsme Stalina obvinili z hanění sovětských státních symbolů, podněcování provokace a vedení informační války. Při rozhodnutí zrušit v Rusku distribuční povolení Iannucciho komedii je neobměkčila ani přiznaná nadsázka a hvězdné obsazení v čele s geniálně šibalsky zasmušilým Stevem Buscemim v roli Chruščova, který po každé pitce diktuje ženě vtipy, které se vůdci (ne)zalíbily. Infantilita sovětských vládců, jejichž oblíbenou kratochvílí je vzájemné přetlačování se vykrmenými pupky nebo nepozorované podsunutí rajčete pod zadek kolegy, přenáší tragické tóny materiálu směrem k potměšilé frašce. Iannucciho pověstný černý humor se pohybuje mimo rámec korektnosti a pro citlivější povahy může hraničit s nevkusem. Je však třeba přiznat, že vyvážit míru trudností všedního života v ostře represivním režimu s bujarou excentričností jeho totalitárních vůdců je složitá alchymie.

Při Berijových replikách „Ji zastřel dřív než jeho, ale ať to vidí. Tohohle zabijte, odvezte do kostela a pohoďte na kazatelnu. Zbytek podle svého vkusu“, doprovázejících každodenní upgrade seznamů nepřátel lidu, začíná úsměv trochu tuhnout. Podobně ambivalentně vyznívá i paralela mezi každodenním zatýkáním nevinných obětí a nočním vtrhnutím k „nejbližšímu a nejlepšímu dirigentovi“, který v pyžamu a jediné papuči musí pro vůdce onen koncert odehrát. Jeho návrat domů je doprovázen zděšením rodiny a my si začínáme uvědomovat, že o gulazích stejně jako koncentračních táborech se vtipkuje jen v kruzích opravdu zocelených otrlců.

Soudruzi opuštění Velikým soudruhem. Co bude teď? Kdo z nás se toho ujme?! Záběr z filmu Ztratili jsme Stalina, foto: Mitico Main Journey Gaumont

Smrt Stalina, která má podle režisérova receptu přijít skrze smích a umění, způsobila naopak v dnešním ruském prostředí vůdcovu další reinkarnaci. Tamní společenská debata ohledně filmu „vysmívajícího se sovětské historii, zemi, která porazila fašismus“, poukázala mnohem přesněji než snímek sám na nesmrtelnost Stalinova odkazu a pomohla Iannuccimu završit jeho konceptuální dílo, jehož leitmotivem je reinscenace – ať už nenahraného koncertu, dvojité vraždy Beriji, nebo Stalinovy smrti. A jak ukazuje přítomnost, nyní i reinscenace Stalinova vzkříšení. Ne náhodou filmová předloha původně vznikala jako scénář k thrilleru, než se ukázalo, že jediným správným formátem, který dokáže odrazit tragiku oněch událostí, je komiks.

Ztratili jsme Stalina (Velká Británie / Francie / Belgie, 2017, 106 minut) 
Režie: Armando Iannucci, scénář: Armando Iannucci, Ian Martin, David Schneider, kamera: Zac Nicholson, hudba: Christopher Willis, střih: Peter Lambert, kostýmy: Suzie Harman, hrají: Steve Buscemi, Jason Isaacs, Olga Kurylenko, Jeffrey Tambor, Simon Russell Beale, Andrea Riseborough, Paddy Considine, Rupert Friend, Michael Palin, Dermot Crowley, June Watson, Elaine Claxton, James Barriscale a další.