Putin pro školu a dům. Když chcete vědět, víc, ale ne zase příliš

Marku Galeottimu (*1965), který momentálně působí i v pražském Ústavu mezinárodních vztahů, vyšly v krátkém sledu česky dvě knihy. Jedna se jmenuje Vor v zákoně. Ruská mafie (vydalo Universum) a je to zevbrubná, v originále loni publikovaná práce se stovkami poznámek. Druhá (v originále letos zveřejněná) publikace je naproti tomu útlá, nezdrojovaná, podaná uvolněně, i s osobně laděnými pasážemi, komponovaná do krátkých kapitol a pohybující se někde na pomezí esejistiky a politologického pojednání. Galeotti se neobírá detaily, předkládá náčrt povahy Putinova vládnutí. Základní fakta odbude v úvodním kalendáriu a personálním slovníku, v němž stručně charakterizuje některé aktéry dění. Ostatně putinovská literatura je už poměrně rozsáhlá a Galeotti připojuje i odstavec s výčtem doporučených knih.

Galeotti tvrdí, že politika putinovského Ruska nemá dlouhodobý pozitivní plán, není vedena nějakou ucelenou ideovou koncepcí, byť to tak při letmém pohledu zvenčí může někdy vypadat. Putinovou silnou stránkou je dle autora schopnost využít momentálně vzniklé situace, natlačit se do dané mezinárodní konstelace, nedbat při tom pravidel, být pružný a utrhnout tak pro sebe vliv i třeba území. Putinovský režim Galeotti v souladu s tím označuje jako adhokracii, tedy stojící na ad hoc rozhodnutích. Tento přístup podle něho platí jak pro zahraničně politická rozhodnutí Kremlu, tak pro vnitřní strukturu moci, v níž nefunguje demokratické institucionální rozložení sil a pravomocí. Kreml, líčí autor, více připomíná královský dvůr se spletí osobních vazeb, kde neformální vztah s vůdcem může znamenat víc než oficiální funkce, kde se pravomoce překrývají a zájmy jednotlivých mocenských institucí si mnohdy úmyslně konkurují. Putin je pak díky tomu, píše Brit, „lépe ovládá, protože je může proti sobě štvát, a také si může snáze ověřit informace, které mu jedna z nich dodá, prostřednictvím informací od druhých“.

Galeotti má za to, že s postupujícími léty ve funkci se Putin uzavírá ve svém vlastním světě. V samotném Kremlu úřaduje po nezbytný čas, raději pobývá ve svém osobním honosném sídle. „Jeho neustále narůstající majetek je jen vedlejší produkt korupce a kleptokracie, na nichž je celý systém založen,“ píše Brit. Putin přistupuje k politice velmi osobně, spoléhá na nepočetný okruh věrných, jimž dovolí hromadit obrovské majetky a přimhuřuje oči nad jejich prohřešky, zatímco toho, kdo se mu znelíbí, kdo neprokáže dostatečnou loajálnost, bez milosti odsune do mocenské bezvýznamnosti. (Českému čtenáři toto nemůže nepřipomínat způsob – nejen prezidentského – vládnutí Miloše Zemana.) Putinova rozhodnost však není důsledná, má své meze: nerad riskuje, chce „dělat bezpečná rozhodnutí s předem garantovaným úspěchem“ a když se dostane do prekérní situace, raději se stáhne a vyčkává. Těžká rozhodnutí, kupříkladu krocení čečenského tyrana Kadyrova nebo důchodové reformy, činí velmi nerad.

Agresivitu Putinova Ruska nelze dle Galeottiho oddělit od veliké vnitřní nejistoty této země, která chce být vnímána jako velký světový hráč se speciálním dějinným posláním, ale sama cítí, že se jí nedostává oné „soft power“ – „měkké síly“, inspirujícího vlivu pro druhé státy a regiony. Vliv uplatňuje téměř výhradně silou a rozvracením společenských struktur nepřítele; postrádá inspirující potenciál – jen málokterá země chce být jako Rusko. Paranoia, že svět, zejména ten západní, cíleně jde proti Rusku a snaží se zemi zničit, je pak téměř nutným důsledkem oné vnitřní nejistoty.

Ta nejistota má v současném Rusku, přesněji v jeho mocenské, přísně vertikální pyramidě ještě jeden podstatný rozměr: Vladimir Putin a jeho garnitura moc dobře vědí, že nesmějí jít od válu, že by to pro ně téměř jistě znamenalo konec všeho včetně majetků. Propaganda ve službách Kremlu tedy veřejnosti sugeruje, že Putin & spol. jsou nejlepším možným řešením, vyživují jeho popularitu nikoliv jen proto, aby vyhrál příští volby (ty by vyhrál i tak, to by si zařídil), ale aby lidé byli s tou volbou vnitřně srozuměni, že je to „jejich“ člověk. Spolu s tím však roste důraz Kremlu na poslušnost, tlak na občanské vrstvy a jejich iniciativy. Moskva totiž průzkumům popularity až tak nevěří, uvědomuje si, že každá společnost nakonec začne být neměnnou, kostnatějící mocí unavená. Výzkumy deklarovaná Putinova popularita je totiž jedna věc, ovšem přes polovinu Rusů zároveň přiznává, že věci by se měly změnit, že by byla žádoucí reforma. Kreml si nedělá iluze: obdobnou loajalitu by veřejnost prokázala někomu jinému, kdo by nastoupil po Putinovi a uměl komunikovat a činil by kompetentní rozhodnutí.

Ostatně představa o Putinově naprosto svrchovaném vládnutí celé Ruské federaci je podle Galeottiho jedním z omylů Západu; ona svrchovanost je pouhým mýtem, který Putin samozřejmě sám přiživuje. Nesporně drží moc v centru, pod palcem má gubernátory, ale chod té obrovské země jako takové jde svou cestou a apely prezidenta v ní nedosahují patřičné ozvěny. „Skutečnost, že si Putin neustále stěžuje na stejné věci, že slibuje nápravu a pak ztrácí tvář, když se nic nezmění, ukazuje, že bychom neměli brát všechny ty mýty o svrchované prezidentské moci až tak úplně vážně,“ podotýká Galeotti. Nálada v širších mocenských kruzích v Moskvě je podle autora ponurá: v dohledné době nepřijde pro Rusko ani porážka, ani vítězství, ve správě věcí veřejných převažuje forma nad podstatou – věci se posouvají kupředu buď pomalu či vůbec.

Galeottiho charakteristiky Putinova Ruska jsou až pedagogicky čtivé, argumentačně hladké, ale protože se autor v textu často uchyluje k obecnostem a ke generalizacím, najdeme mezi těmito formulacemi při důslednějším čtení a promýšlení určité švy. Britský výzkumník píše o ruské adhokracii, současně však přiznává Putinovi vizi: současné Rusko se prezident snaží vřadit do více než tisícileté historie svého národa, vládce Kremlu vytváří narativ, která má mezi obyvatelstvem ohlas. Některé skutečnosti pak Mark Galeotti pomíjí, ačkoliv právě ty se zdají odporovat tezi o tom, že rozhodující je ad hoc přístup. Jednou takovou skutečností je ruské systematické rozvíjení teorie i praxe hybridní války; ruku v ruce s tím běží systematické přezbrojování ruských ozbrojených sil. (Ryze věcným pochybením, možná připadajícím na vrub české redakce, je na str. 77 označení Sergeje Šojgua za „bývalého ministra obrany“ – tím je totiž od roku 2012 až dosud.)

Svojí lapidárností lze knihu Musíme si promluvit o Putinovi volně přiřadit k předloňské publikaci amerického historika Timothyho Snydera Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Ta má ovšem programově charakter specifické, apelativní příručky pro poučení z historie, pro argumentaci na obranu liberální demokracie. Účel, zacílení Galeottiho svazku není tak zřejmé, respektive je jiné. Pro toho, kdo o současném Rusku neví skoro nic, je tato kniha nenáročnou vstupní branou. Pro poučenějšího čtenáře je však víceméně opáčkem, které ve čtenářském zážitku nemůže konkurovat rovněž letos česky vydanému a zde již recenzovanému Návratu ruského Leviathana od Sergeje Medveděva.

Obálka českého vydání knihy – navrhl ji výtvarník Alexey Klyuykov, repro: Paseka

Mark Galeotti: Musíme si promluvit o Putinovi. Přeložila Markéta Musilová. Paseka, Praha 2019, 120 stran doporučená cena 249 korun.