Komentátor Mitrofanov surfuje po ruské historii a současnosti

Alexandr Mitrofanov (* 1957) je Rus. Narodil se, vyrůstal a žurnalistiku vystudoval v Rostově na Donu. Na konci sedmdesátých let se přiženil do Československa, pracoval v závodních novinách Škoda Plzeň. Po převratu nejprve psal do sociálnědemokratického listu Právo lidu, roku 1992 přešel do Práva, nyní je komentátorem Novinek.cz. V polistopadové éře byl expertem na sociální demokracii, ale postupně čím dál více komentoval tuzemskou politiku en bloc a rovněž politiku a realitu Putinova Ruska. Je vlastně s podivem, že tento novinář, jehož ruský přízvuk není v příspěvcích na mikrofon k přeslechnutí, dosud o Rusku, potažmo o sobě nenapsal nic soustavnějšího než jednotlivé žurnalistické příspěvky. Stalo se tak až letos, kdy na popud komentátora a spisovatele Jiřího Peheho napsal pro nakladatelství Prostor svůj pohled na Rusko. Zrodila se kniha Mrazík s pendrekem v ruce, v níž je toho dost o pendrecích, ale nic o Mrazíkovi.

Máte-li někdy nad Mitrofanovem-komentátorem dojem, že pro efekt zkratky a krátkého spojení by prodal babičku, tak v Mrazíkovi s pendrekem tomu není jinak. V úvodu upozorňuje, že kniha vyjadřuje pouze a jen jeho osobní pohled – a ten spočívá, dodejme hned, v asociativní argumentaci, ve střídání osobních pozorování a zážitků s výklady z historie, v kombinování věcných (a někdy dlouhých) citací z literatury s chtěně barvitým, ale ne vždy přesným vyjadřováním. Stylové rozháranosti textu bohužel odpovídá i jeho nevalná redakce, jak ještě ukážeme.

Mitrofanovův pohled na Rusko je veskrze skeptický. Dal by se zkomprimovat následovně: Demokracii si v té zemi přeje jen nevýznamná část obyvatelstva. Je tomu tak proto, že demokratické struktury v ní nikdy nebyly vybudovány; kdo si demokracii opravdu přál, byl buď zlikvidován či emigroval, nebo jej režim, ať byl carský, komunistický nebo putinovský, zatlačil k přežívání a ke snění o demokracii leda v soukromí. Už po staletí náleží k ruskému způsobu uvažování a existování krutost a násilí – jsou, argumentuje Mitrofanov, nedílnou součástí tamních dějin a představ, jak jedině může fungovat společnost, jak ji lze udržet v chodu. Autor nevkládá naděje ani do současných nastupujících či příštích ruských generací. Představa, že pod vlivem technologií a globalizace se noví a příští Rusové obrátí k nenacionálnímu a demokratičtějšímu náhledu, nemá podle něho reálný základ; výzkumy ukazují, že valná většina mladých Rusů v dospělosti rychle najede na dominantní způsob tamního uvažování. Mezi jeho základní atributy patří individualismus, sobectví a materialismus kořeněné nacionalismem a naprostou nesolidaritou a nesentimentalitou. A kdo může, kdo má materiální a intelektuální kapitál, z Ruska odjede.

To nejsou neznámé skutečnosti. Postrádám však v knize odpověď kupříkladu na to, jak tedy v současné permanentně intelektuálně vyžírané, tunelované ruské společnosti fungují sofistikovaný vojenský výzkum a vojenská výroba (putinovské Rusko modernizovalo podstatnou část své armády – a jistě ne americkými zbraněmi). Nebo jak je na tom tamní lékový výzkum, když Rusko bylo s to poměrně rychle vyrobit vakcínu proti covidu-19 (autor ji zmiňuje v souvislosti s tím, jak ji Kreml ihned vyvážel na úkor vlastního obyvatelstva). Jistě, Mitrofanov se koncentruje na ruskou politickou a občanskou kulturu, nicméně právě při míře jeho poněkud blazeovaného zobecňování nutně naskakují otázky ďáblova advokáta.

Autor při argumentaci cituje z nebeletristických i beletristických děl, jmenuje několik snímků ruské kinematografie, které mu reprezentují určitý rys tamní společnosti, jeho vyslovenými oblíbenci jsou proslulí autoři sci-fi Arkadij a Boris Strugačtí. Cenná jsou citovaná fakta z některých nedávno v Rusku publikovaných, u nás nedostupných prací, dále osobní vzpomínky autora na své vyrůstání v SSSR (i když tady bych očekával, že se ponoří zevrubněji do sovětské kapitoly svého života) a v neposlední řadě konkrétní případy šikany a násilí ze strany současného kremelského režimu, potažmo státu na občanech. Zmínit je třeba adekvátně střízlivý pohled na minulost a osobnost Alexeje Navalného. Tyto věcné partie jsou však pospojovány obecným výkladem, jež tomu, kdo průběžně sleduje i v češtině publikovanou literaturu na téma postkomunistického Ruska, nepřinášejí nic nového.

V Mrazíkovi s pendrekem se bohužel vyskytuje řada dílčích nepřesností. Gorkého nedokončený rozsáhlý román Život Klima Samgina nevyšel česky roku 1952, nýbrž 1957 (a pak znovu 1967). Desítky let zakázaný román Vasilije Grossmana Život a osud se objevil česky v roce 1993, autorem uváděný rok 1980 se fakticky vztahuje k jeho vůbec prvnímu publikování, a to v exilu, ve Švýcarsku. Spisovatel a publicista Dmitrij Bykov nebyl otráven v roce 2009, nýbrž v dubnu 2019. Texty o gulagu z pera Varlama Šalamova skutečně vyšly v SSSR až koncem osmdesátých let, ale Mitrofanovem uvedená tuzemská edice pod názvem Kolymské povídky (1995) byla pouhým výborem z nich; Šalamovovo dílo u nás zprostředkovávají především autorovy spisy, jež od roku 2012 publikuje nakladatelství G + G (dosud pět svazků). Na straně 142 své knihy pisatel uvádí, že Arkadij Strugackij zemřel v roce 1991, o dvě stránky dál, že roku 1990 (první datum je správné). „Necelý měsíc po Stalinově smrti bylo zakázáno mučení při výsleších (vrátilo se za Putina),“ píše Mitrofanov. Znamená to, že mučení je nyní v Rusku zákonem povoleno? Není to z citované formulace zřejmé. A ihned se nabízí námitka: Zneužívání psychiatrie sovětskými lékaři během Brežněvovy éry nebylo mučením?

Obálka knihy, kterou graficky upravilo studio Toman Design, repro: ČT art

Mitrofanovova kniha o Rusku je prostě poněkud živelná a „rusky“ emotivní a ledabylá. Ale dají se z ní vyzobat jednotliviny, které v detailech užitečně dokreslují poznání o té velké mocné zemi, jíž asi nelze z naší kotliny zcela porozumět, ale je dobré být v rámci možností o ní informován.