Inspirující portrét proutníka, spor o válečného zločince či komiks o smutcích jedné dívky
Další sedmička knižních tipů
Když otrávíme hmyz, otrávíme i sami sebe, psala americká bioložka v časech, kdy slovo ekologie tady ještě nikdo neznal. To byla šedesátá léta. A když přehlížím dnešní sestavu knih, zjišťuji, že ona dekáda v ní rezonuje hned několikrát. Ale najdete tu i tipy na knihy, které se obracejí do dávnější minulosti a jiné zase reflektují přítomnost.
Knižní sedma je sérií tipů/anotací pro lepší orientaci na trhu. Některé tituly jsou „venku“ docela krátce, některé už delší dobu. Postupujeme tak úmyslně, neboť nemalá část loňského i letošního roku nebyla vinou pandemie provozně normální a leccos vydaného bohužel jen tak prošumělo.
Dáma, která to dobře viděla
„Stojíme na křižovatce, kde se rozcházejí dvě cesty. Ale na rozdíl od cest ve známé básni Roberta Frosta ‚Nezvolená cesta‘ nejsou obě stejně dobré. Cesta, po které se už poměrně dlouho ubíráme, je zrádně nenáročná, pohodlná superdálnice, po níž se řítíme obrovskou rychlostí, na jejímž konci však spočívá katastrofa. Druhá cesta – ta méně prošlapaná – nám nabízí poslední a jedinou příležitost dosáhnout cíle a nezničit přitom naši planetu.“ Tak zní první odstavec poslední kapitoly publikace Tiché jaro, která vyšla jako čtvrtý svazek civilizační edice Klimax v brněnském Hostu. Ta slova napsala americká bioložka a aktivistka Rachel Carsonová (1907–1964) v knize, která vyšla roku 1962 a česky je nyní k dispozici vůbec poprvé. Autorka před těmi už bezmála šedesáti lety v Tichém jaru upozorňovala na důsledky intenzivního používání chemikálií v přírodě – mají trávit škůdce, ale v důsledku tráví také půdu a vodu. Český ekolog a biolog David Storch v předmluvě k tuzemskému vydání píše, že v něčem je Tiché jaro podmíněno dobou svého vzniku, že vztah lidská civilizace – příroda se za uplynulá desetiletí nadále zkomplikoval a naše poznání v těch věcech se prohloubilo. Zjišťujeme totiž, že zásahy do přírody jsou hlubinnější, než dohlédla Carsonová, nicméně Tiché jaro je zakladatelskou publikací svého druhu a je k užitku ji znát.
Autorem obálky je Andrej Nechaj, repro: Host
Rachel Carsonová: Tiché jaro
Přeložil Filip Drlík, redigoval Aleš Antošík, odborná revize David Bína, předmluvu napsal David Storch. Host, Brno 2021, 376 stran, doporučená cena 399 korun.
Portrét pana Pozziho – a co z toho vzešlo
Britský prozaik Julian Barnes (* 1946) je zárukou vynikající stylistické a kompoziční úrovně, u některých svých titulů i silné osobní naléhavosti tématu (viz tituly Žádný důvod k obavám nebo Roviny života). V originále předloni vydaný Muž v červeném kabátě je zatím autorovou poslední knihou a přináleží k jeho linii „non-fiction“; ovšem u Barnese jsou i faktograficky podložená líčení osudů pojata s vypravěčským mistrovstvím. Muž v červeném kabátě je jakýmsi kolektivním portrétem Paříže přelomu 19. a 20. století, nahlíženým jednak okem (anglického) cizince, jednak ze současné a velmi osobní autorovy perspektivy. Textem se prolíná řada ilustrací, dobových fotografických portrétů především, ale vůbec první ilustrací v knize je reprodukce obrazu Johna Singera Sargenta z roku 1881 Doktor Pozzi doma (a detail z toho díla je pak použit i na obálce svazku). Již „tradiční“ zprostředkoval Barnesových děl do češtiny Petr Fantys pak v doslovu informuje, jak právě obraz malíře amerického původu, spatřený Barnesem v roce 2015 v londýnské Národní portrétní galerii, byl pro spisovatele spouštěcím impulzem k zájmu o postavu v Paříži kdysi působícího Pozziho, lékaře a proutníka…
Obálku podle původního vydání navrhl Ivan Brůha, repro: Euromedia Group – Odeon
Julian Barnes: Muž v červeném kabátě
Přeložil a doslov napsal Petry Fantys, redigoval Martin Pokorný. Euromedia Group – Odeon, Praha 2021, 328 stran, doporučená cena 399 korun.
Z Prahy do Neapole, a zpět
Nakladatelství Malvern publikovalo řadu knih biologa a filozofa Zdeňka Neubauera (1942–2016). Ujalo se tedy i souboru dopisů, které si mezi roky 1967 až 1969 Neubauer, vystudovaný biolog pobývající tenkrát na vědecké stáži v italské Neapoli, vyměňoval s tehdejším studentem bohemistiky a filozofie Václavem Bendou (1946–1999). Ten pak v první půli sedmdesátých let vystudoval teoretickou kybernetiku a v druhé půli oné dekády se začal politicky silně angažovat v opozici. Zároveň byl manželem Neubauerovy sestry Kamily. Svazek Neapolské listy je souborem dopisů dvou mladých vzdělanců, kteří v nich volným, někdy i rozmarným způsobem diskutují problémy teoretické i praktické, přičemž hojné zmínky o věcech křesťanské víry pro ně pochopitelně reprezentují obě roviny. Z dopisů přímo sálá, jak byli oba tehdy intelektuálně „nabušení“. Jednotlivé listy editor svazku Martin C. Putna vybavil poznámkami a na konec knihy připojil doslov a zároveň rozhovor, který vedl s Kamilou Bendovou. Ta v něm vzpomíná na vztah obou mužů a na dobu, v níž si ony „neapolské listy“ vyměňovali.
Knihu graficky upravilo Studio Lacerta, repro: Malvern
Zdeněk Neubauer, Václav Benda: Neapolské listy
K vydání připravil, doslov napsal a rozhovor s Kamilou Bendovou vedl Martin C. Putna. Malvern, Praha 2020, 184 stran, doporučená cena 298 korun.
Otec byl přece slušný člověk. Myslíte?
Britsko-francouzský právník židovského původu Philippe Sands (* 1960) je profesorem práv a ředitelem Centra pro mezinárodní soudy na University College London; činný je rovněž při mezinárodních soudních dvorech. Když se podíváte na jeho bibliografii, převažují v ní odborné, akademické práce; i v kolonce „general“, tedy u neakademických publikací, najdete u něho nejprve knihy související s právem (v jedné z nich se věnoval mučení, k němuž v boji proti terorismu vybídl ministr obrany USA Rumsfeld a Sands to označil za „zradu amerických hodnot“). Kniha Krysí stezka, jejíž originál vyšel vloni, je však těsně spjata s autorovou osobní minulostí. Když pátral po svých předcích, kteří padli v ukrajinském Lvově za oběť holocaustu, narazil na syna Otto von Wächtera, který právě ve Lvově zastával v letech 1942–1944 funkci okupačního guvernéra a byl mu připsán podíl na vraždě více než jednoho sta tisíc lidí. Nacistův syn Horst Wächter měl však za to, že otec byl slušný člověk – a Sandsovi na zámku Hagenberg, rodinném sídle von Wächterů, zpřístupnil rodinný archiv. Jenže každý z nich čte ty dokumenty jinak: Tam, kde Sands vidí jasný důkaz o zločinech, Horst Wächter důkazy relativizuje. Na této konfrontaci kniha, obsahující i reprodukce řady dokumentů, stojí. Dodejme, že nakladatelství Prostor na příští rok připravuje další Sandsovu knihu, Východo-západní ulici: O původu genocidy a zločinů proti lidskosti, kterou autor publikoval v roce 2016 a byla již přeložena do dvou desítek jazyků.
Pro titulní stranu přebalu použil grafický úpravce knihy Adam Lederer fotografii Otto Wachtera s rodinou na nádraží v Zell am See v roce 1944, repro: ČT art
Philippe Sands: Krysí stezka. Láska, lži a zločiny nacistického uprchlíka
Přeložil Martin Pokorný. Prostor, Praha 2021, 576 stran doporučená cena 499 korun.
Společný spisovatelský znak: německý jazyk
Zuzana Lizcová je vedoucí Katedry německých a rakouských studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK a novinářka. Spolupracuje s několika redakcemi, téma je téměř vždy jasné: německá a rakouská politika a kultura. Právě primárně kulturu, ale samozřejmě také společnost a politiku reflektují její rozhovory, které vedla se spisovateli a spisovatelkami píšícími v německém jazyce (a proto je mezi nimi i Jaroslav Rudiš). Interview vznikala během několika let. Autorka hovořila s tvůrci rodem německými, rakouskými, švýcarskými, ale také s přistěhovalci, kteří si němčinu zvolili jako svůj literární jazyk – příkladem budiž Saša Stanišić z Bosny a Hercegoviny či Ilija Trojanow z Bulharska. Rozhovorů je celkem jednadvacet, zastoupeny jsou různé generace. Ze spisovatelů a spisovatelek, jimž u nás vycházejí překlady a jsou zde nějak zaneseni v povědomí, můžeme jmenovat Thomase Brussiga, Judith Hermannovou, Roberta Menasseho či právě Stanišiće a Trojanowa. Tady pro představu pasáž z interview s Menassem, jehož zatím poslední do češtiny přeloženou knihou je bruselská „detektivka“ Hlavní město, která zde vyšla předloni: „Je třeba pochopit, že žádný národ, ani ty velké, nedokáže vyřešit žádné problémy – ani Čína, Indie, ani USA. Ani Evropa – a už vůbec ne nějaký evropský národ. Jak by měla Česká republika bránit svoje zájmy? Čím? Jakými zbraněmi? Proti komu? Indii? To je přece absurdní. Znamená to, že je třeba najít jiná pravidla.“
Grafickou úpravu knihy včetně obálky s „protlačovanými“ jmény zpovídaných vytvořila Kateřina Wewiorová, repro: ČT art
Zuzana Lizcová: Rozhovory.de
Fotografie různí autoři. Větrné mlýny, Brno 2021, 384 stran, doporučená cena 349 korun.
Když je dnes člověku dvacet
A do třetice kniha, která se nějak dotýká Německa. Odtud totiž pochází Ambra Durante. Žije v německém hlavním městě, ale narodila se roku 2000 v italském Janově, je bilingvní (němčina/italština), studuje filmovou vědu na Svobodné univerzitě v Berlíně. Od raného dětství kreslí, v tom je samouk. Vloni v srpnu jí vyšel komiks Black Box Blues, který se letos na podzim dočkal české verze – přeložil jej překladatel, básník a v současnosti velvyslanec v SRN Tomáš Kafka. Ambra Durante černobílou kresbou a lakonickými texty přibližuje vnitřní hnutí dívky trpící maniodepresivními stavy (tedy bipolárně-afektivní poruchou). Autorka si zprvu obrázky kreslila sama pro sebe, později je doplnila o slova a složila příběh, v němž nikde nepoužije slovo deprese, „nediagnostikuje se“, nýbrž kresbou a slovem přibližuje svazující stavy a pokusy, jak z nich ven. Skoro se chce dodat: ideální dárek pro nejednoho autorčina vrstevníka…
Původní grafickou úpravu originálu pro české vydání adaptoval Jakub Krč ze studia Lacerta, repro: ČT art
Ambra Durante: Black Box Blues
Přeložil Tomáš Kafka. Torst, Praha 2021, 80 stran, doporučená cena 288 korun.
Zase ta šedesátá léta
Americký filozof a umělecký kritik Arthur C. Danto (1924–2013) byl vlivnou osobností v uvažování o tom, kde se během minulého století ocitlo výtvarné umění. Česky sice byly publikovány jeho texty Svět umění, Konec umění a Hloubková interpretace, ale práce Po konci umění. Současné umění a oblast mimo dějiny je vůbec první knihou, která od Danta u nás vyšla (v roce 2008 se na Slovensku objevilo jeho Zneužití krásy). Základem pro titul Po konci umění se stal soubor přednášek, které autor na jaře 1995 pronesl v rámci každoročního přednáškového cyklu na počest Andrrewa W. Mellona v Národní galerii umění ve Washingtonu D. C. V celkem jedenácti kapitolách knihy Danto uvažuje v souvislostech filozofických koncepcí, ale zároveň je velmi osobní, svěřuje se s vývojem vlastního uvažování o tématech, která ho zajímají. A bere v potaz politický a společenský kontext, v němž se umění, trh s ním či umělecká kritika odehrávají. Danto má za přelomová šedesátá léta 20. století, kdy se výtvarné umění odklonilo od představy, že se kontinuálně vyvíjí a motorem toho je pokrok. Do přemýšlení, co se s uměním děje, jaké je, co nám říká, je nutné vtáhnout nové aspekty, proto Danto kupříkladu promýšlel roli muzeí v současném kulturním provozu. Jde o druhý svazek nedávno založené uměnovědné edice nazvané ars // philosophia /aesthetica / theōria.
Grafickou úpravu edice včetně této obálky připravil Jakub Troják, repro: Academia
Arthur C. Danto: Po konci umění. Současné umění a oblast mimo dějiny
Předmluva Lydia Goehrová. Přeložila a úvodní překladatelskou poznámku napsala Šárka Lojdová, rejstřík vypracovala Jiřina Vyorálková. Úvodní studii napsal Tomáš Murár. Academia, Praha 2021, 336 stran, doporučená cena 425 korun.
