Tváře folku: Zuzana Homolová
Se Zuzanou Homolovou se scházíme v Domě kultury uprostřed bratislavského sídliště Petržalka. Lije a všude kolem platí před třemi dny oznámená uzávěra. Jediné, co ve výhledu z foyer narušuje jinak až apokalyptickou atmosféru vyprázdněné slovenské metropole, je opravená čtyři sta padesát metrů čtverečních měřící malba Mír na stěně protějšího paneláku.
Zuzana Homolová sáhne do strun a sálem se rozezní její malebný zpěv: „Bola jedna dievka/ v sedemnáctom roku/ chcela ona vedieť/ čo je v ženskom veku.” Zpívá nám lidový příběh děvčete, které se obrací ke své matce pro radu ve věku dospívání.
Po natočení první písně a části rozhovoru se společně přesuneme do jejího bytu v nedalekém panelovém domě. Začne – v Bratislavě letos poprvé – hustě sněžit. Nad kávou a bábovkou nám Zuzana ukazuje svá alba a popisuje, jak postupně třídila nasbírané lidové příběhy. „Veľa ľudí mojej generácie nemá vrelý vzťah k tomuto pojmu,” nastiňuje Zuzana problém se slovem folklór. Ten problém existuje proto, že předlistopadový režim lidem folklór vnucoval, byl součástí státní politiky. Ale Homolovou oslovil přirozeně, roku 1968, když strávila rok ve Francouzském městě Tours na stipendijním pobytu. Po návratu ji náhoda spojila s Jaroslavem Hutkou „Zistila som, že on robí identickú prácu s moravským folklórom.” Dostala pozvání do nezávislého písničkářského sdružení Šafrán. S ním pak vystupovala až do roku 1977, kdy kvůli Chartě 77 politicky přituhlo. Posléze byli někteří členové Šafránu donuceni k emigraci, čímž sdružení de facto zaniklo.
Zuzana opět vezme do ruky kytaru a v teple útulného obýváku, plného rostlin a obrazů, střídá slovenské a francouzské folklórní písně, zatímco za balkónovým oknem postupně mizí beton Petržalky pod vrstvou sněhu. A my za kamerami si tiše přejeme, abychom nemuseli nikdy odejít…
Zuzana Homolová (* 1948), vlastním jménem Dobromila Baloghová, se narodila v Ružomberku. Roku 1972 absolvovala Filozofickou fakultu UPJŠ v Prešově a přestěhovala se do Bratislavy. Tam nejprve pracovala v Krajském osvětovém středisku, od roku 1975 učila na výtvarném odboru LŠU. V sedmdesátých letech začala veřejně vystupovat, tehdy nejen jako interpretka slovenských lidových balad, ale také jako divadelní herečka (ostatně během studií byla členkou Studentského divadla Karola Horáka při FF UPJŠ). Stala se jediným slovenským členem písničkářského sdružení Šafrán, jehož autorské jádro leželo v Praze. V osmdesátých letech spolupracovala s bratislavským sdružením písničkářů Slunovrat a vedle lidových písní začala psát i vlastní tvorbu. Výraznou stylovou změnu přinesla spolupráce s houslistou Samem Smetanou, což Homolovou přivedlo až někam k world-music. Roku 2006 k oběma přibyl kytarista Miloš Železňák a pod názvem Trojka Zuzany Homolovej vystupují dosud. Homolová publikovala celkem sedm samostatných alb.
