Tváře folku: Vladimír Merta
Setkali jsme se u jeho domku v pražském Břevnově. Vladimír Merta na nás zamával z balkonu a pustil nás do divoce rostoucí zahrady. Vzápětí bylo jasné, že jde o svéráze s jasnou vizí. Ihned měl konkrétní představu, jak poskládat natáčené záběry nebo co by v rozhovoru mohlo zaznít. Ale za chvíli usedl na lavičku s kytarou a začal hrát...
Letos v lednu tento absolvent architektury i scenáristiky a režie oslavil pětasedmdesátiny. Na folkové scéně se podle svých slov pohybuje „už dobrejch padesát pět let“. A dodává: „Když po tak dlouhém vývoji člověk směřuje k nějakému konečnému sdělení, tak ten stín smrti pořád cítíte někde v zádech. Ale já se současně pokouším hýbat, dělám různé sporty, jsem fascinovaný třeba discgolfem.”
Právě na discgolf se přesouváme do nedalekého parku Ladronka. Disky nese v kapse obalu na kytaru. Cestou Merta vysvětluje správnou techniku hodu i ošemetnost vybírání nových disků. „Žiju normální, obyčejnej, skoro bych řekl zpátečnicky reakcionářskej život. Ale v tvorbě si kupodivu pořád vybírám témata, která nějak rezonují ve společnosti nebo lítají kolem mě.“
Ke svému letošnímu jubileu vydal trojalbum dosud nezveřejněných nahrávek z devadesátých let, nazvané Vykopávky z Korintu. „Jsou to písničky, na které jsem totálně zapomněl, nahrál jsem je kdysi jako ‚demáč‘.”
Přestože nerad bilancuje, pozoruje ve své tvorbě posun. „Jsem mistr začátku a absolutní začátečník v dokončování. Ale snažím se už hodně směřovat písně někam, odkud vlastně už není odvolání. Aby písničky měly tvar, ve kterém už mají zůstat. Tím jsem se dřív nezabýval. Slovo sem, odstavec tam. To mě tolik netrápilo. Teď už jo,“ říká.
Vladimír Merta (* 1946) se narodil se v Praze. Během studia architektury na ČVUT odjel v roce 1968 do Francie, kde začal psát své první autorské písně. Shodou náhod se mu právě v Paříži také podařilo natočit první album Ballades de Prague. Po návratu do Československa se zařadil mezi protagonisty tzv. městského folku. V sedmdesátých letech začal studovat scenáristiku a režii na FAMU. Tehdy se také stal členem folkového sdružení Šafrán. V osmdesátých letech komunistický režim Mertovo hraní výrazně omezil. Opravdu svobodně hrát a tvořit mohl až po sametové revoluci, k jejímž tvářím také patřil. Dosud vydal více než tři desítky alb. Spolupracoval s výraznými kolegy jako jsou Vladimír Mišík, Jana Lewitová nebo Marián Varga.
