Hodně ostré ukrajinské devadesátky ve filmu Oleha Sencova

Ukrajinského režiséra Oleha (Olega) Sencova (narozeného roku 1976 v krymském Simferopolu) bychom nejspíš neznali, kdyby jej roku 2014 – poté, co aktivně vystupoval proti ruskému obsazení Krymu – kremelský režim neobvinil z terorismu a o rok později neodsoudil na dvacet let do vězení. Incident vyvolal značnou mezinárodní pozornost. Výzvu za Sencovo propuštění podepsali přední ukrajinští, ruští i zahraniční filmaři, novináři a další význačné osobnosti. Sencov odmítal přiznat, že by spáchal zločiny, jež mu byly kladeny za vinu, držel protestní hladovku. Na podzim 2019 byl vyměněn za ruské zajatce, zadržené na Ukrajině.

Jeho jméno rezonovalo i v tuzemském prostředí: Česká televize nejprve uvedla celovečerní dokument o něm Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov (2017) a vloni přidala Sencovův snímek Numbers (2020), na němž se finančně podílela. Nyní se na plátna zdejších kin dostává režisérův třetí film Nosoroh (2021); vznikl v koprodukci Ukrajiny, Německa a Polska.  Slavnostní české premiéry se dočkal na Febiofestu a režisér obdržel – na dálku, neboť na Ukrajině bojuje, jak vzkázal v krátkém videopříspěvku – cenu Kristián za umělecký přínos.

Dvě stránky ze Saccova komiksu Zaplatit zemi, repro: BBart

Měl z čeho brát

Sencov začal Nosoroha připravovat ještě před svým zadržením a lze předpokládat, že do jeho vyznění promítl i své traumatizující zkušenosti, zvláště pak v té rovině filmu, která zobrazuje, že člověk obklopený násilím mu rychle přivykne a začne je považovat za standardní způsob jednání. Námětem je zločinecké podsvětí (včetně ruskojazyčného), jehož jednotlivé odnože v devadesátých letech často a krvavě zápolily o moc – a protagonista zvaný Vova neboli Vladimír, přezdívaný Nosoroh (podle výčnělku na čele, způsobeném jednou z brutálních rvaček), se v tomto prostředí pozvolna prosazuje. Je vskutku fascinující hledět na tohoto všedního mladíka, jenž postupně ztrácí zábrany a získává uznání spřízněného okolí díky bezcitnosti, s níž přijímá i rozdává rány. Jedná v partě i sólově, aniž domýšlí, že také on může začít vadit konkurenci, která se cítí být dotčena jeho arogancí.

Režisér protagonistu nešetří, nesnaží se vyvolávat vůči němu v divákovi soucit, když on sám prožije obdobné fyzické utrpení, jaké působí svým obětem. Vova své ukrutnosti vnímá vlastně jako podnikání; činorodě – zpravidla s baseballovými pálkami v ruce – se účastní domovních vpádů, během nichž se brutálně vymáhají peníze od bohatších občanů. Výmluvné je vyjádření, že se jedná o prasata určená na porážku. Pozorujeme, jak zhrubla jeho povaha, jak se účastní rozmařilých sexuálních večírků, jak upozaďuje svou rodinu, jak nade vše klade osobní rozkoš a prospěch. Scény z matčina pohřbu nebo přezírání trápící se manželky, pečující o dcerku, přesně ukazují, že někdejší velkolepá svatba byla pouhým opileckým pozlátkem, společenským aktem bez závaznosti.

Nosoroh dosahuje takové přesvědčivosti, až mnozí posuzovatelé usoudili, že Sencov musel do titulní role obsadit někoho, kdo se vyznačuje podobným životním stylem jako Vova. A Serhij Filimonov (* 1994) skutečně čerpal ze svých vlastních zkušeností a svému (anti)hrdinovi vtiskl až děsivou autenticitu. I on patříval mezi problémovou mládež, jíž nebyly cizí rvačky (zvláště v prostředí fotbalových fanoušků) a konflikty s policií. Na většině těla je potetovaný různými ukrajinskými symboly, takže se maskéři museli činit. Filimonovu rozpornost dokládají i protikladná hodnocení: Zatímco ruská strana jej vnímá jako nacistu, protože se identifikoval s rozporně vnímaným praporem Azov (a vedl jeho kyjevskou odnož), ukrajinské zdroje jej z téhož důvodu označují za aktivistického vlastence.

Sebevědomí, smíření, pokání

Sencov natočil expresivní dílo prosycené zločinem i korupcí (výmluvná je scéna, kdy vysoce postavený policista požaduje značný úplatek za to, že Vovu nechá – aspoň dočasně – na pokoji). Některé obrazy násilí jsou až šokující, k divákově úlevě však během vyprávění ustupují náznakům – i tak bohatě postačí postesknutí si násilníků při umývání zakrvácených pálek, že ty na nich zachycené „zkurvené vlasy“ se musí namáhavě odstraňovat…

Kdo s koho. Záběr z filmu Oleha Sencova Nosoroh, foto: Artkhaus Trafik / Pilot Film

Přitom Sencov umí být i svébytným vypravěčem: Úvodní epizoda, otevřená pohledem na slunečnicové pole, která jakoby v jediném trhavém záběru, jen skrze otevírané či zavírané dveře v nuzném bytě, přibližuje Vovovo dětství i dospívání, lemované násilnickým otcem-opilcem, bratrem, jemuž se osudným stala vojenská služba v Afghánistánu. Prosvětluje je obětavá, ovšem submisivní a pokorná matka, vyslechnuvší i úvahy, zda na ukrajinském zapadákově, sociálně i hmotně zaostalém, lze vůbec pozorovat rozdíly mezi Brežněvovou a Gorbačovovou dobou. Proměňující se typy stále přepychovějších aut vypovídají o narůstajícím sebevědomí zločineckého podzemí. Výtečně je přiblížena doba prvních diskoték a zábavních klubů, ostatně hudební složka tvoří důležitý prvek v postižení devadesátých let. A polský kameraman Bogumił Godfrejów příběhu vtiskl pošmourně zašedlou žluť prašných cest, ošuntělých bytů, domů a ulic, neútulných barů. Dívá se do otupělých, popelavě nasvětlených tváří, jakoby smířených se vším, co se kolem děje.

Jedině zarámování příběhu řekněme metaforickou rovinou, kdy Vova průběžně rozmlouvá s bezejmenným postarším mužem v zaparkovaném autě o své dosavadní minulosti, považuji za poněkud chtěnou. Vova si vybavuje jednotlivé etapy svého život a řeší, zda žil smysluplně, zvažuje otázku pokání, přijetí odpovědnosti; přemýšlí, zda šňůru násilností lze přervat pouhým odložením zbraně. Můžeme se dohadovat, za koho bychom měli tohoto společníka vlastně považovat. Náleží mezi přeludy, na které si Vova po manželčině smrti stěžuje? Zjevil se tu anděl smrti? Je to dotek zjitřeného svědomí? Nebo zde v zastoupení rozmlouvá sám režisér? Každopádně auto… Ale to zde prozrazovat nebudeme…

Plakát k filmu Nosoroh, repro: Artkhaus Trafik / Pilot Film