Něco z Ruska. Do kin vstoupilo drama kavkazských jizev patriarchátu a osvobození

Mladá režisérka Kira Kovalenko (* 1989) předkládá ve snímku, odehrávajícím se na Kavkaze, těžký dívčí příběh z periferie Ruska, který má širší společenské a politické souvislosti. Uvolnit pěsti se odehrává v industriálním městě Mizur v Severní Osetii. Hlavní hrdinkou je mladá Adadze (neboli Ada), která se snaží uniknout své vlastní rodině, ztělesněné tyranským otcem, ale i fyzickému a společenskému traumatu.

Kovalenková debutovala filmem Sofička, natočeným roku 2016 v Abcházii podle předlohy spisovatele Fazila Iskandera (tomu v češtině vyšlo celkem pět knih). Pro druhý snímek zvolila námět kombinující čečenské trauma s reáliemi života v Severní Osetii. Snímek natočila v osetštině a s důrazem na promísení několika málo profesionálních herců s místními neherci. Pro svůj film objevila začínající herečku Milanu Aguzarovovou, která ztvárnila Adu.

Zůstat znamená zemřít

Ada žije s otcem a bratrem v Mizuru, má však dobré důvody, proč by ráda odjela pryč, například do Rostova na Donu. Potřebuje operaci, neboť ji sužují nezhojené následky z teroristického útoku na školu. (Pravděpodobně jde o nechvalně známý případ obsazení školy v nedalekém Beslanu, kdy kvůli brutalitě čečenských teroristů i ruských vojenských jednotek zemřelo více než tři sta lidí, z toho 186 dětí). Ada má jizvy na břiše a kvůli inkontinenci musí nosit pleny. Její fyzické jizvy jsou zřetelně spojené s jizvami psychickými a jejich nerespektování Adu ponižuje. Úzkostlivé dívce je čím dál jasnější, že její otec ji od sebe nenechá odejít. Otec doma dceru zamyká a schovává Adin pas – především ze strachu o to, že ona už se nikdy nevrátí a nebude se o něj starat. Dívka hledá oporu ve svém starším bratrovi a v chlapci, který o ni usiluje, ovšem cesta ven je pro ni těžká. Stejně jako cesta k sebepřijetí.

Uvolnit pěsti je natočen velmi fyzickým způsobem, připomínajícím například dílo bratrů Dardennových, respektive jejich snímky s ženskými hrdinkami nacházejícími se pod tlakem vnějších okolností (Rosetta, Dva dny, jedna noc, Mlčení Lorny). Ruční kamera je takřka vždy v kontaktu s Aguzarovovou, okolní kavkazské štíty spíše cítíme, než plně vidíme, protože kamera se jimi nekochá a hrdinové k nim nezvedají zrak. Dojem blízkosti hlavní hrdince se přetavuje v pocit neustávajícího tlaku, který vede ke stupňujícímu se zoufalství. Kvůli němu je Ada schopná – na rozdíl od bratrů – riskovat i otcův život.

Český trailer k filmu, zdroj: YouTube

Uvolnit pěsti je sice obraz multinárodnostního Ruska, jehož pestrost oficiální kulturní politika Kremlu dlouhé roky vyzdvihovala, jenže současně – a především – je to obraz traumat a nesvobody. A je to obraz patriarchátu v prostoru jizvami posetého Kavkazu. Někteří muži jsou milujícími tyrany, jako Adin otec, jiní spíše udržovateli statu quo, jiní bojují pouze za sebe samotné, anebo mají strach, což se do určité míry týká bratrů a dalších příbuzných. Rodinná společenství jsou na Kavkaze mimořádně důležitá, ale také mimořádně silně spojená s vůdčí figurou otce, jehož svolení je nezbytné.

Pocit, že dívčí příběh zalykání se uprostřed takového prostředí, může být autorsky dost osobním tématem, režisérka potvrdila v rozhovorech. Uvolnit pěsti to pak v důsledku staví vedle dalších současných příběhů od režisérek, které se zaměřují na mladé dívky, realistický styl, antipatriarchální tón a intimní záležitosti těla ukazují coby věc politickou. Kromě Uvolnit pěsti, díla oceněného v Cannes, to je také Událost, francouzský vítěz loňského benátského festivalu, americké snímky jako Never, Rarely, Sometimes, Always, ale také třeba filmy severoafrických režisérek (Papicha, Adam). Na kulturních souřadnicích tolik nezáleží.

Uvolnit pěsti nejsou jednorozměrné a tezovité. Kromě zmíněného prožitku vtěleného do filmu jde o to, jakým způsobem Alik Karajev ztvárnil roli otce a o to, že jeho postava má své vlastní trauma. Dostává totiž do rukou natolik silné křeče, že není schopen uvolnit sevření. Pokud si sám prošel válkou nebo teroristickým útokem jako příbuzný oběti, může být jeho tyranské chování nahlédnutelné více jako hyperprotektivní a svým způsobem snad i pochopitelné, jakkoliv stěží přijatelné. Jako kdyby nekřičící otec s hodnýma, posmutnělýma očima dokázal být ještě dusivější bytostí, jíž snad ani nejde čelit. Uvolnit pěsti tak graduje do fascinujícího momentu, v němž se snoubí gesto propuštění a zároveň křečovitého sevření. Zoufalství se protínají, dědí, násobí.

Záběr ze snímku Uvolnit pěsti, foto: AR Content

Opatrně se slovy o bojkotech

Kira Kovalenko má tedy za sebou teprve dva celovečerní tituly, ale už se stala dědičkou některých z nejlepších kulturních proudů minulých let. K hlubšímu zájmu o film ji přivedl Alexander Sokurov, respektovaný ruský režisér, autor snímků Ruská archa, Slunce anebo Faust. Sokurov v roce 2013 založil nadaci a vlastní školu pro talentované tvůrce, fungující mimo hlavní kulturní a mocenská centra, konkrétně v kavkazském Nalčiku. Než byl nucen činnost ukončit, vzešli z workshopů některé z výrazných mladých talentů ruské kinematografie, například Kantemir Balagov s filmy jako Vysoká dívka nebo právě rodačka z Nalčiku Kovalenko. Uvolnit pěsti navíc produkoval bez podpory státu Alexander Rodňanskyj, který společně s režisérem Andrejem Zvjagincevem připravil oceňované filmy Leviathan nebo Bez lásky a pro oficiální kruhy a ruské nacionalisty je personou non grata ze seznamů zrádců a nepřátel.

Mnozí ruští umělci v současné situaci putinovský režim pasivně nebo i aktivně podporují. Jiní mlčí či volí vyhýbavé formulace vyzývající k zastavení války, aniž by ovšem vyřkli Putinovo jméno nebo zmínili, kdo je v tom agresorem. Je to evidentně dáno i obavami z patnácti let vězení, které jim ve vlasti hrozí. A v případě těch, kteří se nacházejí v zahraničí, v tom může hrát roli například strach o osud blízkých, kteří v Rusku zůstali. Kira Kovalenko podle dostupných zpráv válku bez vytáček odsoudila; jasně mluví o tom, že Rusko je viníkem a mluví o občanském podílu viny. Je tak vlastně jedním z tvůrců, kteří dokládají, že úplný, plošný bojkot všeho ruského umění, zvláště toho mimo oficiální struktury, nemá smysl. Byl by to bojkot i těch, kteří s režimem zápasí často déle a s výrazně větším osobním rizikem než ti, kteří je v Evropě chtějí zakazovat.

Český plakát k filmu, repro: Film Europe