Esej: Bezdětnost nebo mateřství, hudebnice se téměř nikdy nezavděčí

„Žena v životě dostane čtyři sta vajec, ale jen dvě nebo tři hnízda,” připomíná význam rozhodnutí stát se matkou Björk ve skladbě Sorrowful Soil na albu Fossora. Šestapadesátiletá hudebnice, která se tu vyrovnává se smrtí vlastní matky, výrazem, sebevědomím i moudrou emocionalitou připomíná archetypální ženství ze starých mýtů, jež se ze schopnosti darovat život i za cenu života vlastního těšilo posvátné úctě.

Björk na Fossoře čerpá z islandského folklóru a možná i díky tomu vytvořila jednu ze svých nejpovedenějších desek. Sborové zpěvy zde umocňují pocity sounáležitosi, zemité zvuky basklarinetu jako by oslavovaly ženskou odolnost, sílu i péči. Její matka Hildur nenáviděla tradiční roli hospodyňky a dceru vychovávala v hippie komuně a vedla ke schopnosti žít svůj vlastní život. A protože je i dnes v mnoha zemích na ženy pohlíženo jako na chodící dělohy a mateřství je redukováno na produkci příštích daňových poplatníků, má album Björk hojivý i mobilizační charakter.

Buď hodná, a my tě za to potrestáme

„Všichni říkali, ať jsem chytrá, ‚Koukni na svoji kariéru‘, říkali / ‚Lauryn, zlato, používej hlavu‘, a já si místo toho zvolila srdce,” zpívá Amerčanka Lauryn Hill v písni To Zion. Vypráví v ní, jak na ni jako čtyřiadvacetiletou a čerstvě těhotnou vycházející hvězdu okolí tlačilo, aby podstoupila interrupci. Stereotypní představy o matkách jako těch, které pro samé mateřství zcela zapomenou na svět kolem sebe, vyžadovaly, aby Lauryn zastavila rozjíždějící se kariéru. Nebyli zas tak daleko od pravdy – mít dítě zůstává jednou z nejméně „rozumných“ věcí, které ženy pro svou kariéru mohou udělat.

„Vždycky jsem se rozhodovala podle ostatních lidí, chtěla jsem každého dělat šťastným. To, že jsem měla syna, bylo první rozhodnutí, jež okolí neschvalovalo a které jsem učinila pro svoje vlastní štěstí, ne podle představ okolí. Pročistilo mi to vztahy a ukázalo, které byly upřímné a ve kterých mě lidé pouze zneužívali k vlastnímu prospěchu. Dar z nebes to byl úplně ve všem,” komentovala situaci Lauryn Hill v roce 2013 pro britský list Guardian.

Nepřátelskost hudebního průmyslu vůči matkám je částečně dána povahou práce: i měsíce trvající koncertní šňůry, nestrukturovaný kreativní proces, dlouhé hodiny nahrávání ve studiu. To se s péčí slaďuje obtížně. Zásadní vliv na organizaci práce v hudebním průmyslu má navíc fakt, že většina hudebníků, tour manažerů, bookerů, manažerů nahrávacích společností byli a stále jsou zejména muži. Ti také mají moc přenastavit pravidla. Sice přítomnost žen často verbálně vítají, ale reálně dělají málo pro to, aby jich mezi sebou měli víc. Podpora žen v hudbě mnohdy zůstává na úrovni proklamací. Odvážných iniciativ (typu Keychange), které by používaly kvóty coby prostředek, jak do hudebního prostředí dostat více žen, stále mnoho nenajdeme.

Existuje více cest

Zkušenost prožívání mateřství, ale i péče obecně, ve veřejném prostoru nadále chybí. To působí paradoxně vzhledem k tomu, že společenský tlak ženy vytrvale – přímo i nepřímo – směřuje k mateřství, jak o tom na serveru Heroine píše čtyřiatřicetiletá spisovatelka Markéta Lukášková. Ženy odmalička ze všech stran slýchají, že není hezčího období v jejich životech než těhotenství, že opravdu dospějí až poté, co se stanou matkami.

Bezdětné ženy jsou v literatuře a kinematografii mnohdy znázorňovány jako bytosti obklopené hrozným tajemstvím či traumatem, jako vyšinuté anti-hrdinky nebo „jen“ jako lidé prostě bezcitní. Způsob, jímž jsou ženy v popkultuře zobrazovány, konvenuje zjištění výzkumnice Katie Reining z roku 2017. Studovala téma dobrovolné bezdětnosti. Podle ní většina společnosti vnímá dobrovolnou bezdětnost jako deviaci a rodičovství považuje za normu. Výzkumnice si rovněž všímá, že to, co za stigmatem stojí, není fakt, že dobrovolně bezdětní děti nemají, ale to, že je mít nechtějí. I když se tlaku na rodičovství vzpírá stále více lidí, kteří odmítají mít potomky, jak popkulturní narativ, tak očekávání rodinných příslušníků, přátel i úplně cizích lidí se zdají být nezměněná.

Známé hudebnice, které si pevně stojí za svým postojem, ať je v otázce mateřství jakýkoli, mohou být inspirací pro ostatní. „Od našich předků jsme dostali planetu, která je úplně v hajzlu a já ji prostě odmítám předat dál svému dítěti. (…) Dokud nebudu mít jistotu, že moje dítě bude žít ve světě, kde jsou ve vodě ryby, určitě je mít nebudu,“ vysvětlila třeba časopisu Elle v roce 2019 svůj postoj k rodičovství americká hudebnice Miley Cyrus.

Prostředí hudebního průmyslu, který nutí hudebníky a hudebnice někdy na celé měsíce opustit rodinu i přátele, jde prostě s péčí o dítě dohromady těžko. O dilematu, zda potomka vůbec mít, zpívá třeba pětatřicetiletá Florence Welsh, frontwomen britské kapely Florence and the Machine. V úvodní skladbě King jejich nejnovějšího alba Dance Fewer zpívá o dilematu – být, anebo nebýt matkou? „Stojíme v kuchyni a hádáme se jestli mít děti / o světě, který končí a o velikosti mých ambicí / stojí umění vůbec za to? / to v čem jsi nejlepší tě taky nejvíc bolí/ potřebuješ svoje prohnilé srdce a oslnivou bolest jako prsteny s diamantem / musíš jít do války, abys našla o čem zpívat / nejsem matkou / nejsem nevěstou / jsem králem.“ 

Pravdou ovšem je, že dřívější generace hudebnic bývaly postaveny před daleko tvrdší volby. V roce 1965 byla nucena vzdát se svého dítěte kanadská folková písničkářka, které se narodila jako Roberta Joan Anderson, ale později se proslavila pod jménem Joni Mitchell. Otec dítěte ji opustil, být svobodnou matkou byla ostuda a tehdy jednadvacetiletá hudebnice skoro neměla na jídlo: „Byla jsem strašně chudá. Nešťastná matka nemůže vychovat šťastné dítě. Bylo pro mě těžké se jí vzdát, ale musela jsem to udělat,” vysvětlovala okolnosti, které ji přinutily dát dceru k adopci. „Dítě s dítětem předstírá / unavená ze lží, které posíláš domů / a tak podepíšeš všechny ty papíry jménem rodiny / jsi smutná a je ti to líto, ale nestydíš se / zelenoočko ať se dočkáš šťastného konce,” zpívá Mitchell ve skladbě Little Green, kterou publikovala o šest let později na ikonickém albu Blue. Otevřeně však zpěvačka svůj příběh prozradila až roku 1993.

Měla jsem jiný úkol

Vynález antikoncepce a její dostupnost společně s legalizací interrupcí v období sexuální revoluce v druhé polovině dvacátého století osvobodily v západním světě nejen ženskou sexualitu, ale především umožnily ženám rozhodovat o svém těle. „Mít právo na interrupci, to byl opravdu boj mojí generace. Pokud pan Trump znovu vyhraje volby a dosadí do Nejvyššího soudu svoje soudce, ti to opět zakážou a ženy budou zase podstupovat interrupce v život ohrožujících podmínkách,” strachovala se Stivie Nicks, americká zpěvačka, skladatela, producentka a členka kapely Fleetwood Mac, v rozhovoru pro britský Guardian v roce 2020. „Kdybych potrat nepodstoupila, jsem si docela jistá, že by žádní Fleetwood Mac nadále neexistovali,” vysvětlovala okolnosti interrupce, kterou podstoupila v roce 1979. „Tehdy neexistoval způsob, jak bych mohla mít dítě a zároveň pracovat tak tvrdě, jako jsme pracovali. A taky jsem hodně fetovala… musela bych odejít,“ řekla hudebnice Guardienu, odmlčela se, a pak dodala: „A věděla jsem, že hudba, kterou pustíme do světa, uzdraví srdce mnoha lidí a udělá je šťastnými. A pomyslela jsem si: Víš co? Tohle je opravdu důležité. Není žádná jiná kapela, která by měla dvě hlavní zpěvačky, dvě hlavní autorky. To byl můj životní úkol.“

Na slova dnes čtyřiasedmdesátileté Stivie Nicks letos došlo. Členové a členky amerického nejvyššího soudu zrušili precedens Roe vs. Wade, který ženám na federální úrovni zajišťoval přístup k interrupcím.  Od té doby už nejméně třináct států USA přístup k umělému přerušení těhotenství víceméně zakázalo. (Podobně jako se stalo koncem ledna loňského roku v sousedním Polsku.) S nepříliš velkou nadsázkou se dá říct, že v časti západního světa se touha mužů podrobovat si ženská těla opět přiostřuje.

Tento trend se neprojevuje pouze zákazy interrupcí, ale i třeba snahou určitých konzervativních skupin (v ČR může příkladem Aliance pro rodinu), provázaných s vlivnými politickými stranami, znemožňovat rodičovství určitým skupinám lidí. Queer páry v Česku nemohou uzavírat plnohodnotná manželství a legálně zabezpečit péči svých dětí. Ne každá bezdětnost je tedy volbou, a často vůbec ne tak svobodnou, jak si chceme myslet.

Americká zpěvačka a skladatelka Halsey (* 1994) vloni v červenci se synem Enderem, foto: Instagram umělkyně

Jako ve svěráku

Syrový vhled do mateřství vloni přinesla americká zpěvačka Halsey desce I Can’t Have Love I Want Power. Už dříve tato Američanka otevřeně mluvila o zkušenostech s potraty i endometriózou, na jmenovaném albu intenzivně ztvárňuje fyzické prožitky těhotenství a porodu. „Nevím, co po mně chceš, když mám rty spálené od slunce a bolí mě nohy/ jsem potrhaná jako levisky a omráčená z nadbytečnosti / Co tohle všechno sakra znamená / Víš, já jsem pořád něčí dcera / Podívej, rozlila jsem mléko, cos nechal na mě / no a teď tady nádherně brečím,” popisuje radosti i horory mateřství ve skladbě You asked for this. Na albu si prostřednictvím hudebních kontrastů pohrává s archetypy světice a děvky, proces fyzické a emocionální transformace integruje do jedné bytosti a vůbec není jasné, zda „ty dvě“ byly kdy vůbec odděleny.

Snaha mít všechno pro muzikantky často znamená koloběh s úmorným vyčerpáním: Neustálé shánění hlídání či vození dětí s sebou po turné; výčitky svědomí, pochybnostmi a pocity, že selhávají na všech frontách. „Jak mám skladovat mléko, když jsem šest hodin v autě a pak mám jít rovnou do klubu? Budou tam mít ledničku, kam bych mohla láhve dát? Budu je mít kde umýt, když řídím nebo jsem na stagi? Co když se dítě probudí, až přijdeme do hotelu? A kdo je uspí?” popisuje svoji zkušenost se slaďováním mateřství a koncertování Lera Lynn, indie folková hudebnice z amerického Texasu v článku Portrait of the Artist as a Mother ze serveru Rolling Stone. Mimochodem, názvem tohoto článku autorka naráží na slavný román Jamese Joyce z počátku minulého století A portrait of the artist as a young man (česky v překladu Aloyse Skoumala vydaného pod názvem Portrét umělce v jinošských letech).

Příběhy Björk či zpěvačky Beyoncé, jež si díky svému postavení mohly dovolit sobě i svému týmu třeba zajistit na tour plnohodnotnou školku nebo si – jako Adele – vzít i několikaleté volno bez obav, zda budou mít příležitost se na scénu vrátit, nám toho říkají mnohem víc než jen to, že možnost kombinovat mateřství se seberealizací nebo kariérou je otázkou privilegií. Ukazují na to, že matky v péči o děti nemají dostatečnou systémovou podporu a jejich vlastní sny mnohdy ustupují do pozadí. Staré – snad africké – přísloví praví, že na výchovu dítěte je zapotřebí celá vesnice. Z našich životů ve vysoce individualistické západní společnosti jako kdyby se komunitní výchova dětí nadobro vytratila.

Americká hudebnice Lera Lynn (* 1984), foto: Alysse Gafkjen