Prostě ti ten kyblíček nasrání přeteče, říká pražská rapová dvojice Lobbyboy&saab900turbo

Kateřina Konvalinová (* 1991). V letech 2014–2020 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Intermediální tvorby u Tomáše Vaňka, Jiřího Skály a Jiřího Kovandy. Absolvovala semestrální stáž na pražské DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla obor režie-dramaturgie) a půlroční stáž na Yogyakartském uměleckém institutu (Seni Institut Yogyakarta) v Indonésii, obor tradičního tance. „Její tvorbu lze charakterizovat jako autobiografickou fikci, založenou na osobní zkušenosti, prožitku a diletantském výzkumu mezilidských / mezidruhových procesů a vztahů ve smyslu osobní je politické,” stálo v charakteristice u příležitosti autorčina předloňského rezidenčního pobytu v pražské MeetFactory.

Erika Velická (* 1992). V roce 2012 studovala na pražské Vyšší odborné škole Scholastika (ateliér konceptu a instalace objektu) a v letech 2013–2019 na Akademii výtvarných umění v Praze (sochařské ateliéry); od roku 2021 pokračuje v doktorském studiu na FaVU – VUT v Brně. „Erika Velická ve svých pracích často tematizuje sílu animálních archetypů, zajímá ji význam hranice – krajinné i sociální. Kriticky reflektuje rozostřenost pomezí prostoru přírodního/zvířecího a sociálního/lidského. Vytváří neurčitý a současně napjatý mezistav plný polaritní rozporuplnosti. Pracuje s tématy utrpení, hledání úniku,” poznamenala k její tvorbě Anna Beáta Háblová u příležitosti právě probíhajícího (do konce září) Festivalu m³ – Mezi meziprostory.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Co máte rády na rapu. Co vás k němu dovedlo?

Kateřina: Mám ráda tu energii. Vždycky se mi líbilo, že rap nesl příběhy, které jinde nebyly. To děláme i my. Vyprávíme příběhy určité generace a komunity, které jsme součástí. Já jsem třeba úplně průměrná mileniálka, co má okolo sebe nějaká dramata týkající se vztahů a sebenaplnění v kontextu globálních krizí, nemám tak hustý příběh jako třeba Erika.

Erika: Spoustu věcí se nám nedaří dávat do výtvarného umění, tak jsme si řekly, že budeme dělat rap. Ale i ten je hodně ovlivněný naší uměleckou tvorbou, způsobem, jakým přemýšlíme. Všechno se to děje živelně, takže i když si uděláme kostru toho, co chceme říct, tak pak z našich textů vylézají komplikované věci, které jsme nezamýšlely.

Kde je pro vás hranice mezi tím, co už takzvaně nejde dát do umění, ale jde to vrazit do rapu?

Erika: Umění spoustu věcí nesnese esteticky. Dělám sochy a vlastní příběhy můžu vyjadřovat jenom symbolicky. A někdy potřebuju mluvit konkrétně, nechci to schovávat do metafor, kódu nebo symbolu. Rap je přístupný a přímý, a to mě baví, ale někdy si říkám, jestli to, co sdílíme, není až moc osobní. Funguje to jako rozhovor, navzájem sdílíme svoje mikropříběhy a skáčeme si do toho. Ten výsledný dialog už možná funguje jako nějaká forma zobecnění.

Kateřina: Je to hodně narativní. Tomu přizpůsobujeme i formu. Neskládáme texty tak, aby měly nějaké flow, nahoru dolů, aby to udrželo pozornost, aby to mělo dropy, kde mají být. Skládáme to podle toho, co tam potřebujeme nacpat tak, aby nás to bavilo a drželo to pohromadě.

Lobbyboy&saab900turbo mimo hlavní proud: Erika Velická & Kateřina Konvalinová, foto: archiv umělkyň

Rapová dua moc často nevidíme. Proč jste se rozhodly rapovat ve dvou?

Erika: Netrávily jsme spolu moc času, ale když už jsme se viděly, hodiny jsme mluvily o umění. No a Kačus říkala, že by některé věci, co ji štvou, včetně těch politických, ráda říkala rapem. A já na to určitě řekla něco v tom smyslu: „Ježiš, to je skvělý, já jsem vždycky chtěla rapovat, já to chci dělat s tebou!“ Pamatuju si, že jsem dělala diplomku a čekala, až mi uschne beton. Kačus mi napsala, že za dvě hodiny nahráváme. Tak jsem napsala svůj první text k tracku Slunovrat, a tím to začalo. Hledala jsem tedy k tomu textu nějaká svatojánská zaklínání. Pak už bylo jasné, že budeme Viktorky – holky, co zažívají nešťastné lásky a nestydí se za to. Nedokázaly jsme se napasovat do klasických rapových archetypů, tak jsme si vytvořily svoje. Bejt královny, k tomu se podle mě musí člověk prorapovat.

Kateřina: Mně by připadalo komické o sobě říkat, že jsem boss, že jsem queen, když se tak necítím (smích). Zároveň chápu, že to může být magická formule jako tomu bylo v pravěkém umění – vytváříš obraz něčeho, co chceš, aby to nastalo i ve skutečnosti. Ale měla jsem pocit, že bych nebyla upřímná. Ty Viktorky jsou pro mě symbolem poblázněných žen, které k tomu ale mají důvod, je v nich silný prožitek křivdy, kterou si v sobě nesou, ovšem společnost si odmítá připustit, že se ženě stalo něco, s čím se nedokáže vyrovnat. Společnost za to zkrátka odmítá převzít zodpovědnost a situaci interpretuje tak, aby to celé zapadlo do nějakého širšího společenského mýtu.

Zároveň nás bavila představa drzých cácor, které říkají, co se nemá a nejsou příjemný oku. I proto to děláme ve dvou, abychom se za tyhle věci už nemusely stydět. Sama bych se bála, obdivuju Arletu, že to dělá sama. Kvůli šikaně, kterou jsme zažívaly obě, si v sobě nesu strach se otevřít a jít s kůží na trh. Mám pocit, že nechci vyčnívat, protože za to člověk v určitou dobu dostával hroznou bídu.

Takže jsou vaše texty autobiografické?

Erika: Víceméně jo. Občas je to stylizace. Samozřejmě ne každý den se nám dějou úplně absurdní situace. Je to zhuštěné, takovej sirup.

Kateřina: Baví mě, že v těch textech můžu říct, co jsem si v sobě dlouho nesla. Že jsem našla způsob, jak do toho člověka zpětně šťouchnout. Ukázat lidem, jak jsem se v těch situacích cítila. Když jsi třeba někde na párty a probudíš se s cizí rukou v kalhotách a nevíš, jak se tam dostala. O tom se špatně mluví. Ale když to dáš do textu, tak každej ví, o co jde. Ty lidi to musí vědět, že to není jen tak, že si prostě neřekneme: „No jo, další pátek”, ale že to v tobě zůstane a neseš si to dál a ovlivňuje to tvoje další vztahy a život.

Jízda Lobbyboy&saab900turbo, foto: archiv umělkyň

Jaké to pro vás je slyšet svoje příběhy ve veřejném prostoru?

Erika: Je to past. Pocit bezpečí nahrávacího studia je trochu zrádný. Člověk do rapu říká věci, které se stydí říct nahlas nebo s nimi nechce otravovat ostatní. Ta forma toho snese hodně, otázka je, co snese veřejný prostor. Ale pak tě lidi začnou poslouchat a má to úplně opačný efekt (smích). Strašně obdivuju ženy přicházející se svými osobními příběhy. Myslím, že je to důležité, i když se člověk musí nutit, aby překonal ostych.

Kateřina: Lidi mi říkají, že v tom máme pokračovat, že i když se jim to špatně poslouchá, že je to důležitý říkat napřímo. Ale takhle mezi sebou holky normálně mluví, jen to není slyšet nebo se to ke klukům ještě nedostalo. (smích) Ale že se to rozšířilo, to mě přece jen trochu překvapuje. Nevím, jestli jsme exotické, nebo lidi opravdu zajímá naše hudba. Ale když pak při koncertě stojí v první řadě lidi, který neznáš a oni znají tvé texty, je to strašná síla. Lidi nám píšou, že jim naše hudba pomáhá. Je skvělý, když to v někom rezonuje, protože jsou to věci, které je těžké říkat nahlas. Ale samozřejmě dostáváme i hejty. Podle řady lidí to není rap, ale jen povídání do hudby, něco jako kdysi Čokovoko. Když tam nemám ego, tak to prý taky není rap, ale konfesní poezie. Lidi dráždí, že nerespektujeme rapovou formu.

Paralela s Čokovoko se trochu nabízí. Ani ne tak kvůli zvuku, ale spíš kvůli tomu, že někteří lidé mají tendenci vás z rapu vystrkovat. To jsem vnímala právě i u Čokovoka. Ony mluvily o věcech, které byly natolik radikální, že v mnohých očích to přece nemohly myslet vážně. Takže obdržely nálepku parodie. Neboli: Cítíte se součástí místní rapové scény?

Erika: Vůbec. Jsme outsiderky, nejsme dost cool, jak se ještě navíc hlásíme k punku. Občas jsem se z toho prostředí cítila unavená. Když jdu na punkovej koncert, tak týpci okolo říkají: „Ježiš, ty seš malinká, pojď odpředu“ – a chrání mě, protože se bojí, aby mi někdo nedal do hlavy. Ale když jdeš na rapový koncert, tak se tam lidi mlátí pěstmi do zad. Je to taková džungle, kde si lidi jdou po krku. My pocházíme z toho solidárního prostředí a opravdu nevím, jestli chci někde v backstage šňupat koks. Nebo co je ten cíl? Nepotřebujeme klepat na dveře rapový scény, i když si tam spousty postav vážím a odpustím jim i nějaký ten šovinismus. Snažím se to dělat pro sebe a pro lidi, které to zajímá. Kdybychom se chtěly dostat na rapovou scénu, tak bychom tu svoji výpověď musely změnit, dělat to celý úplně jinak. V tom, jak to děláme, máme mnohem víc volnosti. I tak mám občas obavu, jestli nejsme někde jen do počtu, protože jsme holky.

Jízda Lobbyboy&saab900turbo: Kateřina Konvalinová a Erika Velická, foto: archiv umělkyň

Rapovou scénu nepopisujete moc přátelsky. Podle čeho si vybíráte lidi, s nimiž chcete spolupracovat?

Kateřina: My si je nevybíráme. Vždycky to byl nějaký druh kamarádšoftu. Edosh je neskutečný dříč, dělá toho pro nás hrozně moc a většinou zadarmo. Toho si fakt vážíme. Kdysi jsem měla takové snahy se to naučit, ale na to dojde asi až v příštím životě. Musím se uživit, a tohle už prostě nezvládnu.

Erika: Ten support okolí je fakt velký, třeba od Edoshe nebo CísařPancíře. Jiří Žák nám editoval videa a je taková naše groupie. Ta nirvánovská melancholie CísařPancíře nám podle mě celkem sedí – ten s námi dělal letošní EP Macocha. V předloňském épéčku Z lásky, které vznikalo s Edoshem, bylo víc odstupu. V tracku Fúrt to skúšajú slovenského rappera Edúv Syn, kde jsme hostovaly, jsme celkem výjimečně naštvané.

Co vás tak naštvalo?

Erika: Netýkalo se to ani tolik našich životních příběhů, to není nic nevšedního. Spíš jsme naštvané z toho, jak se poslední dobou ozývá víc a víc lidí s podobnými zkušenostmi, a pak si člověk říká: „Kolik nás teda je!?“

Kateřina: Prostě ti ten kyblíček nasrání přeteče. Protože je to furt dokola. Já jsem pořád naštvaná kvůli tomu, co se děje furt na AVU.

„Jsme ousiderky, nejsme dost cool, jak se ještě navíc hlásíme k punku.“ Lobbyboy&saab900turbo: Erika Velická & Kateřina Konvalinová, foto: archiv umělkyň

Co tím myslíš?

Erika: V prostředí uměleckých škol se pořád se objevují případy sexualizovaného násilí a zneužívání moci. Ale bagatelizují se a zametají pod koberec. Podle mých zkušeností, když dojde ke znásilnění, nejdřív se to probere mezi holkami – ty tě buď podpoří, anebo ti řeknou ať to neřešíš. V momentě, kdy se to dozvědí kluci, je to najednou gamechanger, protože se naštvou a pak záleží na tom, jestli se přikloní na stranu násilníka, anebo oběti. Každý se v tu chvíli cítí nepříjemně, protože to ohrožuje jeho pozici a přemýšlí hlavně o tom, co to bude znamenat pro něj. V takovém prostředí se o tom nedá mluvit. Sama nevím, jak tohle téma pootvírat, protože musíme chránit oběti.

Když o své zkušenosti začnu mluvit třeba já, hned slyším: „Ježišmarjá, tobě se něco stalo, to je strašný!” nebo „To je přece normální”. Není to běžné téma, lidé se o sexualizovaném násilí neumí a bojí bavit – podobně jako o smrti. Je to extrémně tabuizované téma, a proto se to pořád může dít.

Kateřina: AVU není výjimka, děje se to na všech školách, děje se to přece i v rodinách. Na školách ovšem očekáváme základní úroveň bezpečí. Když na školu jdeš, předpokládáš, že existují hranice, které se dodržují, máš důvěru v určité nepřekročitelné mantinely a v to, že lidé, kteří tam učí, jsou profesionálové. Na uměleckých školách, kde je to celé takové kamarádské, pak ovšem není těžké ty hranice překročit…

O sexualizovaném násilí už se pomalu učíme mluvit nahlas. Když se něco takového stane, netýká se to výhradně těch, co se sexualizovaného násilí dopustili a jejich obětí, ale často celé komunity. Jak byste si představovaly to komunitní řešení?

Erika: Školy se v médiích tváří, že to řeší, ale když na té škole jsi, tak necítíš nic než bezmoc, protože ve skutečnosti se neřeší nic. Útočníci tam zůstávají, a ti poškození nebo poškozené odcházejí. Ty školy nedokážou dát jasně najevo, že tohle chování je naprosto nepřípustné. Neříkám, že ten člověk má trpět v očistci do konce života. Bylo by skvělé, kdyby školy dokázaly veřejně komunikovat, co se u nich stalo a jak se to vyřešilo. To se neděje, nikdo nic neví. To ve mně vyvolává pocit, že se neděje nic.

Kateřina: Myslím, že je taky velmi důležitá podpora holek mezi sebou navzájem. Že se za tebe někdo postaví a řekne ti, že je to hrozný a že je jim jasný, že ti to vadí. Já byla ohromně nejistá a svoje sebevědomí jsem si musela těžce vybudovat. Původní nejistota mě často dostávala do situací, v nichž jsem nechtěla být. Zároveň chci věřit tomu, že lidi jsou fajn a hodná stvoření. A i proto jsem dlouho neuměla správně přečíst ty situace nebo si pevně vymezit hranice. Když jsem dospívala, často mě někdo shazoval a tím ničil moji důvěru sama v sebe.

Lobbyboy&saab900turbo: Erika Velická & Kateřina Konvalinová, foto: archiv umělkyň

Vinou toho, že někdo devalvoval tvoje vnímání a tvé hranice nerespektoval, tak jsi o ně přišla?

Erika: Jo, anebo se začneš bát té reakce, která nastane, když se vymezíš. Proto často ty věci docházejí tak daleko, protože se vymezíš až v situaci, kdy už je to neúnosný. Člověk extrémně oddaluje moment, kdy se té reakci vystaví.

Kateřina: Vycházím z toho, že já bych nikomu do komfortní zóny nevstupovala, když vidím, že je to někomu nepříjemné. Já ji mám naopak hodně volnou a je pro mě těžký přečíst, že to překračuje nějakou mez. Obrana vlastních hranic je mnohem komplikovanější, než se zdá.

Pravdou je, že jsme neustále obklopení hesly typu „Ne pro mě není odpověď” nebo „Když nemůžeš, tak přidej” a jinými takto na výkon zaměřenými hesly, které v jádru kromě překonávání překážek propagují bezohlednost.

Erika: Velké množství lidí vychází z předpokladu, že se lidé chovají za všech okolností sobecky. Pak je pro ně těžko představitelné, že někteří lidé – je mi nepříjemné říkat holky, i když to tak většinou je – jsou vedení k tomu, aby mysleli za celek, aby neupřednostňovali pořád jen sami sebe. A to je pro ty, kteří právě sami sebe automaticky staví na první místo, nepředstavitelný způsob přemýšlení. Protože věří, že tak jako oni to mají všichni. Nepochopí, že ženy jsou od dětství ceněné za to, že dají přednost emocím druhých lidí. Z toho pak podle mě pramení základní nepochopení toho, že někdo neumí říct Ne. Že nechce druhého člověka vystavit té trapné situaci odmítnutí. Myslím, že lidem, kteří vytvářejí nějaký nátlak, tohle nedochází.

Kateřina: Je super, že se domácí scéna rozšiřuje o ženské příběhy, že i tohle bude časem lépe vidět. Zároveň bych to už ale nechtěla dělit na holky a kluky. Učit se od sebe můžeme, jen když budeme pohromadě.

Lobbyboy&saab900turbo: Kateřina Konvalinová & Erika Velická, foto: archiv umělkyň

O dialog a chápání různých perspektiv se snažíte od začátku? 

Erika: Jo. Nechceme být holky proti klukům. Spolupracovat jen s holkama by samozřejmě bylo v něčem jednodušší. Když se snažíš nějaké věci vysvětlit klukům, spousta se toho ztratí v překladu. Ale my si už na začátku řekly, že nechceme dělat čistě holčičí věc, že chceme spolupracovat se všemi. To samozřejmě taky znamená větší nároky na kluky. Zároveň je však třeba vědomě budovat holčičí komunitu – to, že se na holky budeš moci spolehnout, že budeš mít naprostý pocit bezpečí. Myslím, že si lidé vůbec neuvědomují to, že v rámci feminismu se nesnažíme jen vyřvat si nějaká práva na mužích, ale že se taky učíme jako ženy komunikovat mezi sebou. Navazovat nová přátelství je třeba pro mě teď snazší, protože do toho jdeš už s nějakou touhou po otevřenosti a sdílení. Předefinovat původní vztahy založené na hierarchii je mnohem obtížnější. Vzdát se vydobytých pozic je těžké.

Kateřina: Myslím, že ta rivalita plynula z toho, že ženy dlouho nebyly ekonomicky soběstačné a byly vedené k tomu, aby mezi sebou soutěžily o to, kdo uloví nejlepšího partnera, a tím si zajistí co nejlepší život. Nepřítel je podobný, ale už nemusíme být rivalky. Nicméně to sesterství se musíme naučit.