Queer lidem tolerance nestačí, potřebujeme respekt, říká DJka NCOL

Nicole, vystudovala jsi arts management, živíš se jako mediální expertka. Co tě přivedlo k DJingu?

Pracovala jsem na Radiu 1 a měla dlouhé páteční noční směny, třeba do šesti do rána. Pouštěla jsem písničky z kompu, na chvilku to bylo fajn, jenže pak jsem se začala nudit, a tak jsem si zkoušela hrát s DJskou technikou, co byla ve studiu. Tak to začalo – a pak už se to vezlo… Začali mě zvát kámoši, pak mě pozvali do vršovického prostoru Ankali a bylo to.

To zní jako pohádka.

Klubová scéna je teď určitě pro ženy otevřenější, než když jsem začínala, to bylo, myslím, v zimě 2017. Tehdy už fungovalo Ankali a byla tu existující infrastruktura různých večírků, do které se člověk mohl vplést. Rádio Punctum bylo taky hodně formující a dalo mi prostor. I tak jsem na začátku často cítila, že určití lidé ze scény čekají na nějakou moji chybu a na moment, kdy to poseru a oni budou moci říct: „No jo no, je to holka – neumí hrát.“ Dlouho jsem měla pocit, že si jako žena chybu nemůžu dovolit, abych si nezkazila reputaci. To se nakonec ukázalo jako liché nebo jako projekce vlastních nejistot. Vlastně nevím. Ale často přemýšlím, jestli se takhle cítí i kluci, kteří třeba včera začali hrát.

Přestala jsem to řešit až během covidu a začalo mi být jedno, jestli si tamhle Pepík myslí, jestli umím, nebo neumím kroutit čudlíkama. V ten moment to začala být mnohem větší sranda.

Tyhle obavy vnímám jako univerzální ženskou zkušenost…

I třeba mojí kamarádce trvalo možná tři roky, než mě pozvala na svoji párty. Lidé mi asi dlouho nevěřili i kvůli tomu, že jsem nebyla snadno čitelná. Neřekla jsem si třeba: Budu hrát rychlé techno, chodit celá v černém, dávat na Instagram spoustu sexy fotek, které přitáhnou pozornost. Neměla jsem žádnou představu, jen jsem chtěla hrát písničky; neměla jsem žádný kanály, žádnou facebook page. Jsem chameleon, nezařaditelná, lidi si mě nemůžou jen tak připnout na nějakou svoji mentální nástěnku. To mi moc nepomáhá (smích).

Jak bys stručně charakterizovala vývoj toho, co pouštíš?

Důležité je se vyvíjet a nebýt zaseknutá na jednom místě. Přestala jsem hrát nudný house a začala hrát zábavné věci (smích). Teď hraju eklektickou selekci. Dřív to byl vlastně spíš náhodný výběr toho, co mě bavilo. Mnohem víc teď dám na energii, na náladu. To, co a jak hraju, hodně ovlivňuje přítomné hraní, jaký jsou lidi i prostor.

V mým oblíbeným klubu Wildt za mnou ovšem přišel nějaký chlápek a říkal, že mám hrát rychleji. Ale byl asi jediný, kdo to chtěl, a tak jsem hrála na just pomalu.

Stává se ti to často, že ti muži říkají, jak máš hrát?

Jo, stává se mi to, ale nikdy to nejsou lidi ze scény. Většinou jsou to „cizí“ lidé. Hlavně ze začátku jsem dostávala nevyžádané povýšené a poučující „rady“, jak mám, nebo nemám hrát. Vybavuju si jeden moment – byl to starší DJ a já jsem v tu chvíli měla ještě pocit, že mu mám být vděčná! Dneska tu situaci vidím úplně jinak. To, že mě ponižoval, mi došlo až mnohem později. Ale musím dodat, že tyhle situace je prostě často opravdu těžké rozeznat hned, vhodně reagovat často nejde. Třeba to opravdu myslel dobře a neříkal to proto, aby mě ponížil a ukázal svoji moc a dominanci. Občas si říkám, jestli už jsem tak zválcovaná, že mám potřebu omlouvat pořád ty stejné věci dokola, anebo to opravdu není tak černobílé.

A stává se ti, že by ženy říkaly, jak rychle máš hrát?

To samozřejmě ne. Ale občas nějaká přijde a zeptá se, jestli nemám Rihannu. Tu občas zahraju, když mám náladu (smích).

Kromě hraní jsi aktivní i ve vzdělávání DJek. S platformou Trigger jsi dělala workshop základů DJingu pro holky a nebinární lidi.

To mě hodně bavilo. Posledních několik měsíců jsem se snažila revidovat, kde je moje místo na scéně. Ráda bych lidem pomáhala otvírat dveře, jenže nejsem rezidentkou v žádném klubu ani nedělám vlastní parties. Mám kamarádku v Londýně, která takové věci dělá, a mně došlo, že tohle by vlastně mohla být i moje role tady. Tak jsem se ozvala Mary C a vymyslely jsme to spolu. Ten workshop byl hrozně fajn, chtěly bychom to zopakovat.

Co máš na klubech ráda?

Baví mě být uvnitř jako návštěvnice, i v nich pouštět písničky. Mít komunitní i individuální zážitek zároveň. Dneska je to ale úplně jiné, než když klubová kultura v sedmdesátých a osmdesátých letech začínala. Tehdy se ve warehousech hrálo disco, pak house a vůbec to nebylo tak, že by tři sta lidí koukalo na jednoho člověka. DJ byl schovaný v nějaké budce a lidé tam chodili, aby byli spolu. Nechodili za DJem, jak je tomu často dneska, kdy je DJ podobná ikona jako třeba rockstars. Pro mě je to divný, když na mě lidi koukají. Mnohem radši hraju v klubech, kde DJ není na pódiu nad lidmi a nemíří na něj světla, ale je víc mezi lidmi, na jejich úrovni. Proto mě i baví rádio, hraju pro spoustu lidí, kteří mají na různých místech svoje individuální zážitky, který já mám v tom studiu taky.

Považuješ kluby za bezpečný prostor?

Jo, a v Praze je jich i možná víc než v jiných evropských městech proslulých klubovou kulturou. Řada z nich se o to taky aktivně snaží. Školí zaměstnance a dávají si hodně záležet na tom, jaké lidi pouští dovnitř. To je pro mě zase šedá zóna. Přijde mi blbé někomu říct: „Mám pocit, že se sem nehodíš, jdi na jinou párty.” Jenže pak jdeš na večírek, kde se to neděje, a najednou tam není bezpečno.

V neznámém prostředí mi označování LGBTQI+ míst hodně pomáhá v orientaci; teď jsem byla ve Varšavě a bylo fajn vědět, jestli v tomhle podniku můžu dát pusu svojí holce. V Praze mnohem víc přemýšlím, do jaké míry je to jen pinkwashing. Prostě se stává, že i když je někde duhová vlajka, tak od obsluhy občas slyšíte blbé poznámky. Je to i tím, jak je homofobie v Česku bagatelizovaná. Podpora queer lidí se pohybuje hodně na úrovni tolerance. Teď jsem viděla nějaká data publikovaná Evropskou komisí, která vydala u příležitosti Pride Weeku. Z nich je patrné, že podpora sňatků homosexuálních párů v Česku od roku 2015 klesla nejvíce v celé Evropské unii.

A v Praze obecně se cítíš bezpečně?

Ano, ale jen proto, že se mi nic nestalo. To ale neznamená, že tu bezpečno reálně je. Pořád se dějí takové věci, jako byl útok na šéfredaktora časopisu Lui. I tak mám ovšem pocit, že se to někam posouvá. A to je možná i důvod, proč mě překvapují ty statistiky. Queer témata se otevřela a najednou je lépe vidět, jak je společnost vnímá ve skutečnosti. Tolerance už nám nestačí, to není přijetí. Potřebujeme respekt.

Setkala ses na klubové scéně s nějakými překážkami?

Spíš jsem jako holka musela dokazovat, že něco dokážu zahrát. To se pak odráží i v odměňování. To, že jsem jako DJka dostala míň peněz než DJ, se mi stalo příliš mnohokrát na to, abych si myslela, že je to náhoda. Ze začátku jsem brala všechno, jen abych hrála. Teď už to nedělám, protože mi došlo, že tím nastavuju laťku i pro ostatní a že tím kazím celé prostředí. Holka se musí naučit být tvrdá, jenže pak o sobě zase slyší, že je megera. Muže, kteří si říkají o víc peněz, nikdo nezostuzuje a bez keců jim zaplatí. Na ženy to někdo zkouší pořád. Jako žena to mám těžší, ale ne kvůli tomu, že jsem queer.

Pak se ale zamýšlím nad tím, kolik lidí hraje na různých úrovních a kolik z nich se jako queer, trans, non-binary otevřeně identifikuje. To je pořád dokola – „my bychom bookovali holky, ale ony žádný nejsou”; a to samé s queer lidmi. To je blbost. Jasně, že jich je dost. Potom si říkáš, že tam nějaké bariéry být musí. Já jsem to sama dlouho držela oddělené. Měla jsem pocit, že moje identita by v tom, co dělám, neměla hrát roli. Nechtěla jsem, aby mě bookovali kvůli tomu, že jsem taková a maková a oranžová s puntíkama. Několikrát jsem proto odmítla hrát na akcích, které byly vytvořené jako safe space pro lesby. Byla to blbost, ale měla jsem strach z objektivizace. Pak mi došlo, že je potřeba být vidět, aby se ta témata otvírala a normalizovala.

I přes stále nerovnoprávnou pozici queer lidí ve společnosti, která je vidět třeba na té nesmyslné snaze jim upírat právo na manželství, je to právě queer komunita, která takzvaně udává trendy. Čím si to vysvětluješ?

Posouvání hranic možného se děje vždycky za účelem vytvoření vlastního bezpečného prostoru. To na okupovaném prostoru, kde tě nikdo nechce, dost dobře nejde. Tak ti nezbývá než si vytvořit svůj vlastní někde jinde. A tam pak probíhají experimenty a posouvání toho, co je a co není normální. Queer pop je v tomhle zajímavá výjimka, kdy queer lidé dominují prostoru okupovaném heteráky.

Nicole Princlová alias DJ NCOL, foto: archiv Nicole Princlové