Michal Cihlář: Linoryty vibrátorů jsou jen vypreparovaná realita

Jeho díla můžete do konce srpna vidět v Plzni v Masných krámech Západočeské galerie na retrospektivní výstavě Zátiší s hozenou rukavicí. A jsou pozoruhodná. Daří se mu pracnou techniku linorytu, stejně jako zátiší, která často zobrazuje, aktualizovat pro dnešní dny. Když pak v jedné části galerie poodhrnete plastový závoj, vstoupíte do prostoru, v němž můžete spatřit autorovy fotografie ze sexshopů z různých metropolí světa i jeho výtvarné práce, v nichž jsou motivem různé erotické pomůcky, přičemž jedna taková velmi výrazná pomůcka pak „in natura“ leží na nízkém soklu uprostřed výstavní síně…

Překvapilo mě, kolik věcí, PET lahví a tiskovin máte doma. Je to chaos, nebo promyšlený systém?

Je to chaos, ten mě inspiruje. Kdybych měl všechno v dokonalých sloupcích, nebyl bych to já. Když jsem ale sbíral obaly od žvýkaček nebo banánové nálepky, byl jsem schopný je zakládat do alba přesně podle států, barev nebo výrobců, tam mi chaos nikdy nevznikal. Jsem vlastně puntičkář.

Michal Cihlář ve svém ateliéru, foto: Kateřina Zemanová

Proč tvoříte?

Protože nic jiného neumím. Jsem asi trošku víc introvertní a raději, než abych se s někým o mé vizi nebo o mých plánech dohadoval, udělám práci sám za sebe, doma u stolu. Za celých čtyřicet let jsem nebyl nikde zaměstnaný, celou dobu mám svobodné povolání, vše je tedy v mé režii. Jsem solitér. Ostatní lidé mě mohou skvěle nastartovat, ale pak mě vlastně brzdí. Nemohl bych pracovat pod jménem nějaké firmy nebo agentury. Tvořím hlavně pro svůj pocit z dobře vykonané práce.

Není to někdy unavující?

Takhle o tom nepřemýšlím. Rád bych, aby mě to, co vytvářím, bavilo, a to se celkem i děje. Rád bych, aby to, co dělám a jak se chovám k lidem, mělo úroveň. Chci poskytovat jistotu, ať už uměleckou nebo lidskou, žít a pracovat za sebe, ne podle aktuálních trendů.

Sledovat debatu

Neopakujete se pak?

A kdo se neopakuje… Lada se také opakoval. V září mi bude dvaašedesát. V tomhle věku se už opakujeme skoro všichni, jenomže někteří to o sobě nevědí, zatímco jiní s tím vědomě začali už třeba ve čtyřiceti.

Před dvanácti lety jste vytvořil přes stovku ilustrací sobotních příloh Lidových novin Orientace. Lišil se přístup k novinové ilustraci, tedy k ilustraci na zakázku v časovém presu, od vaší volné tvorby?

Miluju, když pracuji na nějaký důležitý podnět, jakým je třeba vernisáž mé výstavy. Nebo na popud zajímavé zakázky. Následné termíny mě nutí k tomu, abych věci, které mám v hlavě, opravdu dodělal. Leckdy je to i pod velkým tlakem. Třeba z těch Lidovek jsem vždy v úterý dostával pouze téma článku, nikoliv text, protože ten právě někdo psal. Měl jsem den na to, abych ilustraci vymyslel, vyryl, vytiskl a aby uschla. Druhý den jsem linoryt musel vybarvit, naskenovat a odeslat do redakce. Těch sto šestnáct ilustrací by nikdy nevzniklo, kdyby nebyla povinnost je odevzdat. Asi nad sebou potřebuju mít Damoklův meč. Jsem určitě lenivý člověk, ale nemám čas to praktikovat.

Michal Cihlář, Zátiší s reprodukcí a novinovou fotografií, 1991, zdroj: ZČG

Chcete, aby se lidé styděli, když se dívají na vaše linoryty zobrazující různé sexuální hračky? Nebo se proti tomu studu snažíte spíš bojovat?

Kdybych vytvářel grafiky, které nebudou diskutabilní, tak je nemusím ani dělat. K čemu mi je, že jich budu mít stovky, když se na ně lidé podívají a hned na ně zapomenou. Nebo když je na výstavě svižně minou. Když ale uděláte něco, co diváky podprahově vyruší z tóniny, na kterou jsou právě naladěni, tak budou na mou práci snad koukat déle než ty čtyři sekundy, co obvykle věnují každému z nadpoloviční většiny obrazů v galerii. Chci, aby se lidé zastavili, aby se dívali, aby přemýšleli. Nestojím o to, aby se styděli. Proč? Linoryty vibrátorů jsou v podstatě pouze vypreparovanou realitou bez emocí – jako kdybyste koukala na nějakou vycpanou sovu. Stydí se někdo, když vidí vycpaninu sovy?

Setkal jste se někdy s cenzurou? Ať už od pořadatelů výstav, sociálních sítí, nebo snad autocenzurou?

Autocenzuru nemám. Nicméně když vytvářím novou věc, uvažuju, jestli už nemůže být za hranou obscénnosti, kýče nebo uslintanosti. Lákají mě kontroverzní témata, třeba vyrýt parafrázi na japonskou šungu (erotické grafiky, pozn. red.). V šungách mají Japonci k vidění úplně všechno, nemáte ale nikdy pocit, že se jedná o pornografii, protože se vše odehrává v závějích dekorativních vzorů.

A k té cenzuře: Před pár lety jsem měl mít výstavu v jedné malé výstavní síni na pražském Žižkově. Dal jsem si na pozvánku nový dvacetičtyřbarevný linoryt se svázanou školačkou podle obálky japonského manuálu o bondážích. Kvůli té pozvánce galerista teprve chystanou výstavu obratem zrušil… A jednou si přáli v redakci LN, abych pozměnil svou ilustraci k tématu o onanii. Vyryl jsem tehdy šimpanze, který si dělá dobře při sledování Planety opic v TV, kde se zrovna hlavní šimpanzice líbá s americkým astronautem… Přišlo mi to absurdní, text nevadil, ilustrace ano.

Michal Cihlář, Zátiší s houpačkou, zdroj: ZČG

Netajíte se tím, že se vyhrazujete například vůči konceptuálním dílům Jiřího Kovandy…

…no, protože jsem realista. Vyhrazuji se proti všem přeintelektualizovaným konceptům. Myslím, že umění je odvozeno od slova umět a nikoliv od slova obhájit. Popouzí mě také, když média mluví o Kateřině Šedé jako o umělkyni. To je matení lidí. Její sociální experimenty v Českém Krumlově nebo na Benátském bienále jsou maximálně uměním manažerským.

Jaké kvality tedy musí umělecké dílo mít, aby u vás obstálo?

Sochař, malíř nebo grafik musí mít zázemí v tom, že umí kreslit, vymodelovat portrét, namalovat dobře akt. Většinou, když to neumí, tak se to pozná, protože jeho umění kulhá. Jenomže dnešní pedagogové často vyučují, že umění je cokoliv, třeba i ulítlá akce v Krumlově. To je omyl, který se množí jako plevel. Iritují mě také nudné videoinstalace, které jenom žerou elektřinu a zabírají místo na stěně. Vadí mi tahle doba, kdy větší váhu než ruční práce mají data.

Takže se vaše díla nikdy do NFT (Non-Fungible Tokens, tedy nezaměnitelné tokeny, pozn. red.) nepřevedou?

Tak se to jmenuje? No, nikdy neříkej nikdy… Moje práce ale v bublině těch, kteří tohle adorují, asi nikdy moc nezarezonuje… Myslím, že lidé vnímají mou práci jako moc klasickou a připadá jim nemoderní. Doba na nás bohužel tlačí, aby se vyráběly krátkodeché šunty. I v umění.

Michal Cihlář, Sokolí oko, kolorovaný linoryt, 2017, zdroj: ZČG

Linoryty vytváříte výhradně podle předloh. Kdy reálie z předlohy ve svém díle podstatně měníte?

Třeba když ilustruji a předloha neexistuje. Například téma Che Guevara v Praze pro LN jsem vymyslel tak, že si Che bude dávat u stánku na Václaváku buřta. Taková fotka ale neexistuje. Musel jsem najít vhodný snímek jeho hlavy a pak vyfotit mou ženu pózující s buřtem. Potom jsem jen vyměnil hlavy a pozadí.

To jste dělal ve Photoshopu?

Ne, lepím si koláže, které pak pomocí toluenu natisknu na lino a podle otisku je pak ryju.

Může být zátiší i jakýmsi portrétem člověka?

Určitě ano. Neubráníte se tomu, abyste ze zátiší sama nečouhala, když si ho budete sama sestavovat.

Michal Cihlář, Zátiší s hozenou rukavicí, 2021

Děláte však i zátiší na objednávku…

To ano, občas. Ale mám k tomu člověku vždycky vztah, znám ho většinou léta. Nedělám zátiší pro neznámé lidi. Zobrazené předměty jsou opravdu poctivě zapůjčené přáteli. S oblibou ale portrétuji i jejich psy nebo kočky. Odpočívající kočka je totiž také zátiší…

Máte tedy pocit, že člověka mohou definovat věci?

Ano. Když přijdete k někomu, kdo má všude na poličkách sportovní trofeje, tak vytušíte, že to bude velmi ambiciózní sportovec…

Které z těch zátiší nejvíce definuje vás?

To nevím. Snaží se o to určitě všechna… Ale vytvořil jsem zátiší k tématu LN „návrat retra“, kam jsem vložil různé banální věci z mého dětství. Třeba žvejkačku Sevak. Tak možná toto.

Michal Cihlář, Retro, kolorovaný linoryt pro Orientaci LN, 2008, zdroj: ZČG

„Dneska žasnu, že jsme tu předešlou generaci zajímali, protože mě z těch dnešních mladších autorů nezajímá prakticky nikdo,” řekl jste v rozhovoru pro Artrevue. Mladší umělci tedy nemají potenciál, aby vás inspirovali?

To netvrdím. Ale doba se změnila, na všechno je méně času, i na objevování kolegů. V osmdesátých letech nebyly totiž mobily ani počítače. Byla jen chuť zorientovat se v okolním umění, reflektovat ho. A předešlá generace byla také všemu otevřená. Dneska, když mě někdo zajímá a vygooglím si ho, tak většinou zjistím, že se stejně výtvarně míjíme. Doba je tak nabitá informacemi, že se skrz ně osobní příběhy tvůrců ke mně ani neproderou. Přitom jsou tak důležité k rozklíčování cizího díla. Proto pro mě i nadále budou mladí autoři jenom povědomými jmény, protože v tomto směru nejsem aktivní a zákulisí jejich tvorby se mi samo neodtajní.

Měl jste, nebo máte pocit vizuálního přehlcení?

Pořád. Ale víc než to vizuální mi asi vadí to informační. Když jednou za čas otevřu noviny, tak mi vlastně ke spokojenosti stačí už jen fotografie a titulky.

Co se s tím dá dělat?

Asi nic. Popravdě tak pracné věci dělám i proto, že se přesně proti této zrychlené době, která má na všechno čtyři sekundy, vymezuji.

Vyplatí se tedy dnes dělat tak pracné věci?

Kdybych linoryty zjednodušoval, aby byly svou ležérní povrchností poplatné dobovým trendům, tak bych nejen je, ale i sebe, šidil. A šidil bych i lidi, kterým je má zdlouhavá cesta sympatická.

V Muzeu města Tišnova právě vystavujete své cestovní deníčky, do kterých si lepíte různé artefakty z cest. Ostatně pár takových deníčků je i na výstavě v Masných krámech v Plzni. Chcete si kousek dané země „ukrást”?

Chci mít jen památku. Je to takový fetišismus, archivování nahodilých nálezů. Sbírka nicotností… To newyorský umělec Bartoň Lidice Beneš dokázal sestavit mnohem zajímavější sbírku. Chodil do ateliérů svých přátel a vždycky si tam něco titěrného odloupl nebo něco zachránil před zametením. Tyto artefakty pak systematicky popsal, adjustoval a s úspěchem vystavoval. Dělám podvědomě něco podobného, není to ale až tak moc konceptuální.

Jeden z Cihlářových cestovních deníčků, foto: Kateřina Zemanová

Jakou kvalitu musí mít věc, kterou si do deníčku nalepíte? Co je to, co vás na cestě zaujme?

Když je bezprizorní. Třeba se na ulici válí nějaký knoflík, peříčko, sponka, sebral jsem i zlatou plombu. A pak si lepím ještě i věci dokumentární, jízdenky, vstupenky, vizitky, plastové zmrzlinové minilžičky… A do toho všeho si kreslím a píšu. Je to guláš.

S vaší ženou jste vydali už tři knihy s detaily z různých zemí. Jsou to právě detaily, kde se globalizace ještě tolik neprojevila?

Ano, nesou punc historie a kulturnosti obyvatel dané země. Ale globalizace útočí všude! Dvakrát, s odstupem deseti let, jsme byli v Mexiku. Přišly mi úžasné tamní cigaretové krabičky, obrázky trochu jak z dvacátých let. Při druhé cestě už tytéž škatulky hyzdila stejná fotka sežraných plic, jakou vidím třeba v Rokycanech. Tak daleko to zajít nemuselo.

Který zážitek z cest vám nejvíce utkvěl v paměti?

Nemohu, bohužel, zapomenout třeba na to, jak se mi právě v Mexiku zloděj dotýkal revolverem břicha. Naštěstí to dobře dopadlo. Hezkých zážitků máme ale stovky, těžko vybírat jeden jediný.

Michal Cihlář ve svém ateliéru, foto: Kateřina Zemanová

Píšete si kromě deníčků z cest také deník běžných dnů?

Nazval bych to spíš zaplňováním diáře. Píšu si suchý výčet, co jsem dělal a kde jsem byl. A ten také archivuji.

Dovedete si představit, že byste žil na delší čas i jinde než v Česku?

Dovedu, ale jedině s mou ženou. Nikdy jsme ale takovou možnost neřešili… Děti už jsou sice z domu, ale já mám svůj pracovní stůl tady. A také: co s kočkami?

Vaše žena Veronika Richterová je rovněž umělkyně. Je umělecké soužití výhodou?

Je to skvělé! Sice se teď, když jdu do postele, brodím jejími mozaikami, které na letošní léto vytlačily do pozadí všudypřítomné PET lahve, ale jinak je to ideální symbióza. Profesně si nemusíme nic moc vysvětlovat a zároveň se názorově respektujeme. A i po třiceti letech manželství se vzájemně stále inspirujeme. Všem zamilovaným se stejnou profesí vřele doporučuji!

Michal Cihlář (* 1960)

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér knižní kultury a písma. Barevnému linorytu se věnuje od roku 1981. Je autorem čtyř poštovních známek, na přelomu tisíciletí vytvořil proslulou grafickou identitu pražské zoo. Graficky upravil a ilustroval více než osmdesát knih. V letech 2007–2008 ilustroval úvodníky víkendové přílohy Lidových novin Orientace. Dvacet let je již držitelem Ceny Vladimíra Boudníka za osobní přínos moderní grafice. Se svou ženou, sochařkou Veronikou Richterovou, je autorem fotografických knih z jejich cest – Cuba v detailech, Kambodža v detailech. Vloni vlastním nákladem vydali obsáhlou knihu Japonsko v detailech. V nakladatelství KANT vyšla letos k plzeňské výstavě Zátiší s hozenou rukavicí stejnojmenná monografie.