Výtvarník Ondřej Basjuk: Moje generace je dead, stejně jako ta, kterou doháním
Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény
Je nadšen ze svého (ročního) syna. Je dost nešťastný, když musí vyjednávat o prodeji a cenách svých děl – v tom pomohla terapie. Nedovede si svůj život představit bez buddhistického umění. Ondřej Basjuk.
Narodil se roku 1983 v Domažlicích. Studoval design knižní kultury v Ústavu umění a designu v Plzni (2002-2004), mediální a didaktickou ilustraci tamtéž (2004-2007) a Akademii výtvarných umění v Praze (2006-2012; ateliér Grafika II, prof. Vladimír Kokolia). V roce 2013 obdržel Cenu kritiky za mladou malbu. Pravidelně vystavuje od roku 2006. V jeho tvorbě se výrazně promítají vlivy východní filozofie, prvky exotických dobrodružství i aktuální společenské dění. S manželkou Šárkou Koudelovou a synem žije v Praze.
„Z jeho obrazů, ale i kreseb, objektů a instalací jasně vyplývá, že tu nejde o pouhé vnější sebevymezení vůči starším umělcům nebo o prvoplánové útoky na kulturní dědictví. Přitom je ale v jeho práci přítomna strategie zcizování, boření, rozkládání, destrukce a přetváření toho, co nazýváme obrazem,” napsal o Basjukovi v roce 2014 kurátor Petr Vaňous. „Neváhá se inspirovat rodokapsem, renesancí, vojenskou ostrahou hranic či uměním Dálného Východu.”
Některá vaše díla vznikají i jako reakce na aktuální dění. Jak se vypořádáváte se současnou situací, jak ji prožíváte?
Stejně jako covid mě zasáhla současná válka. Prvotní byl a vlastně i je docela intenzivní záchvat strachu. Ten mě dokonale paralyzuje v tvorbě – tak hned utíkám do přírody, mimo budovy a kašlu na všechno. Druhou fází, následkem okysličení, je supernálož nových nápadů, které právě reagují na danou věc. Pak už to jede samospádem. Stejně tak mě ovlivňovala uprchlická krize, válka v Afghánistánu, ale i méně důležité a legrační události.
Dlouhodobě se zajímáte o budhistické umění, jste považován za odborníka na ně. Proč právě buddhismus? A nakolik to ovlivňuje vaši tvorbu?
Vtipné je, že když mi někdo řekne, že jsem na budhistické umění odborník, vždy tomu uvěřím i já, ale jsem hned vyveden z omylu. Budhistické umění vášnivě miluji. Jsem v tom tak zabředlý, že mě okolí někdy podezřívá ze šílenství. Trvá to už dvacet let, od té doby, kdy jsem poprvé viděl dědovy fotky z Mongolska. Díky tomu je mým nejmilejším stylem mongolské umění ze 17. a 18. století. Umění Zanabazara a jeho školy. Buddhistické umění zkrátka ovlivňuje celý můj život, takže asi i moji vlastní tvorbu. Ale záměrně se, až na výjimky, jeho interpretaci vyhýbám.
Co vám dalo studium uměleckých oborů?
Mně to studium trvalo docela dlouho, deset let na vysokých školách… To mi poskytlo především čas se nějak vyprofilovat a rozhodnout se, co dál. Pochopit, jestli má umění pro mě a svět vůbec cenu. Na Ústavu umění a designu v Plzni panoval dril na kvantitu – šílené úkoly, například šedesát kreseb za dva dny. To bylo trochu týrání. Na AVU u Kokolii to bylo spíš jako u Marpy, což byl jogín, učitel Milarepy. Taková psychologická hra, co všechno se dá vydržet, aby umělec obstál po škole. Hodně mi to dalo, ale kdybych si našel jednodušší cestu, možná bych už byl dávno slavnej umělec. (směje se)
Kdy jste se rozhodl věnovat malbě?
Během těch svých dlouhých studijních let jsem vyzkoušel snad všechny techniky – od vázání knih, přes grafiku, kresbu, sochu až po malbu. Za malíře, ačkoliv to tak z venku asi nevypadá, se vlastně ani moc nepovažuju. Ke skalním malířům naopak cítím trochu despekt. Malířství, jak ho většina vnímá, je pro mě hrozně nesvobodné médium, ačkoliv je v podstatě ze všech technik nejjednodušší: pořád dokola obdélníky, čím větší tím lepší, čím dražší, tím lepší, což je taková systémová iluze. Nejvíc mě baví dělat multimediální art spojený s malbou, kde je v podstatě všechno, protože nic není bez kontextu. K umění jsem se dostal nějak karmicky. Zpětně mi přijde, že to, že budu umělec, všichni věděli a viděli, jen já ne. Teď teda zrovna asi ten malíř.
Anonymní streetartista Timo vás zmínil jako jednoho ze zajímavých současných umělců. Jak vy vnímáte tvůrce ve svém okolí? Ovlivňují vás?
Já byl bohužel vždycky trochu ignorant. Takže jsem pořádně třeba nevěděl, kdo je můj profesor na AVU, dokud jsem tam nebyl přijat. Samozřejmě nejzajímavější umělec je moje žena Šárka Koudelová – jinak bych si ji ani nevzal. Vyloženě mě ovlivňují spíš mrtví umělci, ze starověku, gotiky renesance až po avantgardu. A pak nastupující generace, která teď třeba ukončila studia. Oni jsou budoucnost umění, a ta mě zajímá. Skvělý německý umělec Julius Hoffman, z Česka a ze Slovenska Filip Nádvorník, Vojtěch Luksch, Kristina Bukovčáková nebo Dominika Dobiášová. Vtipné je, že osobně je vůbec neznám, ale oslovuje mě jejich tvorba. Moje generace je dead, stejně jako ta, kterou doháním.
Vaše jméno se často vyskytuje v soukromých sbírkách. Jaký máte vztah se sběrateli umění, respektive jak vnímáte lidi, kteří kupují vaše díla?
Upřímně, je to pro mě dost složité. Trochu mi pomohla terapie, protože jsem z toho byl už dost nešťastný. Sběratelé často žijí v bludu 19. století, protože si myslí, že umělec musí trpět, je alkoholik nebo bere drogy, aby to umění za něco stálo. Sice je to v porovnání se smlouváním o ceně a s podobnými záležitostmi ještě legrace, ale i tak je otravné pořád připomínat, že se píše 21. století. Nejraději obrazy jen daruji. To je pro mě radost, to je totiž skutečná svoboda. Mám rád inteligentní sběratele, kteří chápou kontexty v mé tvorbě a nezajímají je pouze čísla. Nebo své věci vyměňuji za poklady z Mongolska! A ještě něco: jako vášnivý sběratel, který touží nějakou věc mít ve sbírce a denně se jí kochat, často nerozumím spekulativním nákupům umění.
Který z projektů, na nichž jste se podílel, byl pro vás důležitý?
Musím se zamyslet. Já se moc dozadu neohlížím. Mě zajímá to, co je teď, anebo budoucnost. Pořád se mi honí hlavou tolik obrazů, objektů a výstav, že ty už proběhlé úplně vytěsňuju. Napadají mě dvě akce, kde jsem byl spokojený se spoluprací s galeristy a docela i se svými věcmi: výstava Memento me, která se konala v roce 2019 v pražské Galerii u Betlémské kaple, a pak vloni výstava Arsen v klatovské Galerii Klenová, to byla taková malá předčasná retrospektiva.
Jste otcem ročního dítěte. Jaký vliv to má na vaši tvorbu?
Řekl bych, že zcela zásadní. Mám ze syna takovou radost, že kdybych si měl vybrat malbu, anebo být s ním, tak zlomím štětce a budu už jen jeho. Ale naproti tomu je pro mě tak inspirativní, že tvořím možná víc než dřív. I když času je méně a obraz díky tomu maluju delší dobu. Byl jsem totiž zvyklý namalovat dva až tři kusy za den. Ale i tak jsem ještě pořád nejrychlejší. (směje se)
Na čem teď pracujete?
Připravuju výstavu na září, pro mladou skvělou Karpuchina Gallery v Praze, která má silný drive. Moc se na to těším, protože výstavy, které jsem tam zatím viděl, byly super. Tak snad jim nezkazím reputaci.
