Co všechno nás dělí od světa Jindřicha Chalupeckého?

Jméno Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) je dnes spojeno zejména s cenou pro umělce do 35 let, kterou každoročně vyhlašuje Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH). Ta usiluje o „povznesení úrovně současného českého výtvarného umění a uchování památky myšlenkového odkazu člověka, jemuž se boj o osud českého umění stal životním posláním,“ jak se dočteme na jejích webových stránkách. SJCH také stojí za přípravou Světů Jindřicha Chalupeckého. Kurátoři se rozhodli konfrontovat odkaz této osobnosti s dnešní realitou, a tím se vyhnout umrtvení, které s sebou mnohdy přináší velké monografické výstavy. Výsledná expozice v sálech Městské knihovny v Praze je nepopiratelně vizuálně nápaditá a svěží.

Tenkrát v hotelu Opera

Začíná se čítárnou, kde se můžeme prostřednictvím krátkých úryvků Chalupeckého textů seznámit jednak s umělci, kteří ho zajímali, jednak s jazykem, který používal. Ten nás může překvapit nekomplikovaností i velkou citlivostí pro široké spektrum různých výtvarných vyjádření: od tvorby Mikuláše Medka, přes sestry Válovy, Adrienu Šimotovou, Karla Nepraše až po Milana Knížáka.

Od textů vedou kurátoři divákovu pozornost k průhledu do vedlejší místnosti, kterou zaplnili obrazy a sochami vybraných tvůrců. Do té ale nelze vstoupit přímo – musíme projít řadou malých kabinetů, kde najdeme směs podnětů a vztahů, které na Chalupeckého působily. Setkáme se tu s díly členů Skupiny 42, v níž se angažoval jako teoretik, se stopou jeho oblíbených spisovatelů (Richard Weiner, Jakub Deml, Ladislav Klíma, Jaroslav Hašek), s odkazem na korespondenci s představitelem hnutí Fluxus Dickem Higginsem a s americkým slavistou Williamem Harkinsem.

Celá expozice začíná čítárnou, foto: Galerie hlavního města Prahy

V jednom z kabinetů najdeme video zachycující site specific inscenaci Svět, v němž žijeme?, které bylo k vidění v září 2020 v hotelu Opera na pražském Těšnově. Performance připravili Karina Kottová, Matěj Samec a Tomáš Pospiszyl při příležitosti třicátého výročí existence Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Jedná se o konfrontaci Chalupeckého nejznámějšího, programového textu Svět, v němž žijeme, který napsal v roce 1940 právě v hotelu Opera, se soudobou optikou, jíž se na něj dívá devět vybraných umělkyň, umělců a teoretiků. Ti byli požádáni, aby napsali Chalupeckému dopis – a právě útržky ze vzniklých textů posloužily jako scénář pro dvě herečky, které spolu ve videu zdánlivě hovoří. Jejich promluvy „šustí papírem“, ale když se divák na tento jazyk naladí, zjistí, že dialog probíhá mezi smířlivějším postojem k Chalupeckému, který je kritičtější k naší současnosti, a mezi pozicí, která naopak tepe do limitů „boomera“ Chalupeckého a vychází z problémů dnešních mileniálů, kteří se snaží zabývat světem, svým životem a uměním.

Do rozhovoru vstupují rušivé postavy – disco tanečnice, žena-kapr, travesti femme fatale. Svojí nemístností, excentričností a sex appealem na sebe natolik strhávají pozornost, až divák zapomene sledovat spletité myšlenky předkládané protagonistkami – obdobně jako neustálé dění na sociálních sítích a možnosti zábavy bez hranic brání v soustředění a myšlení. Video stojí za zhlédnutí celé – dostatečně supluje osobní účast na představení, i když bloudění budovou hotelu i ovanutí křídly nahého motýla – performerky Kači Olivové – samozřejmě nenahradí.

Záznam ukončuje naléhavé předčítání Manifestu hledačů světů, v nichž by bylo k žití – proklamace popisující dnešní svět zahlcený technologiemi, v němž se zmenšuje prostor pro porozumění. Manifest byl zkomponován ze zmíněných dopisů a vznikl tím text, který nepostrádá naléhavost. Narazíme na zásadní odlišnost situace roku 1940 od té dnešní: Chalupecký řešil tváří v tvář nastupující světové válce existenciální otázku „toho člověka, který zatím ani nežil, který potřebuje být vrácen životu“, zatímco dnes (nejen) umělci pociťují jako největší ohrožení zánik světa, jak ho známe, následkem klimatické krize. Zaznívá tu také deziluze z neoliberalismu a uměleckého provozu.

Vnímat nuance

Vydejme se výstavou dál. Projdeme prostorem odkazujícím na byt v Petrohradské ulici v pražských Vršovicích, který Chalupecký obýval se svou manželkou, básnířkou a překladatelkou Jiřinou Haukovou. Vedle uměleckých děl, které Chalupecký reálně vlastnil, tu jsou umístěny vitríny s jeho texty i převážně posmrtně vydanými knihami. Sál ukončuje krátká videosmyčka, v níž Chalupecký vysvětluje povahu soudobého umění – toto umění, říká teoretik, diváka provokuje a rozrušuje jeho vnímání namísto toho, aby jej utěšovalo a přenášelo do fantazijních světů.

Pak procházíme opět sledem místností, kde současné instalace glosují Chalupeckého život (jeho vztah s Jiřinou Haukovou), přemýšlení (vztah k feminismu) a dílo (práce pro Ústav bytové a oděvní kultury, kurátorská činnost v pražské Galerii Václava Špály).

Postoj Chalupeckého k feminismu v umění byl spíše odmítavý – chápal ho jako importovaný koncept, který české umělkyně nepotřebují. Jak shrnuje teoretička Martina Pachmanová v pasáži svého staršího textu, z něhož nynější výstava cituje: „Názory Jindřicha Chalupeckého byly genderově stereotypní, avšak nikoli sexistické. Práci českých umělkyň nezakrytě obdivoval a snažil se ji pochopit. Přesto jí však přisuzoval jiné významy než umění mužů – to v jeho úvahách zůstávalo uměním bez přívlastků, inkarnací Umění v jeho čisté podobě.“ V dnešní době, kdy se až příliš často setkáváme s povrchními odsudky a cancel culture, působí takto chápavé, odstíněné prohlášení jako z jiného světa.

Co však již za Chalupeckého života způsobovalo kontroverzi, je fakt, že i po roce 1968 propagoval sovětské umění, i když především to polooficiální a neoficiální. K tomu se nabízí paralela s dneškem. Na výstavě narazíme na místnost, která zeje prázdnotou – až na okno přelepené pruhy modré a žluté fólie, tedy v barvách ukrajinské vlajky. Doprovodný text vysvětluje, že tu měly být umístěné zápůjčky ze státního Moskevského muzea moderního umění, které byly po únorové ruské invazi na Ukrajinu samotnými kurátory ihned zrušeny a místnost nakonec zůstala záměrně prázdná, k připomenutí obětí stále probíhající války. Postoj kurátorského týmu byl ale očividně složitější, jak se ukazuje, když se v textu v další místnosti táží: „Jaký smysl však podobný bojkot může mít? Neumlčujeme jím současně i hlas umění, jež je důležitým historickým dokladem rezistence ruské kultury vůči politické nesvobodě?“ Tím poukazují na problematičnost zjednodušené optiky, skrze kterou nahlíženo, všechno sovětské (v dnešních podmínkách ruské) má stejnou (opresivní) povahu.

V „kůlně“ z bíle natřených dřevěných latí, která v expozici následuje, najdeme díla sovětských umělců (zapůjčená z českých a evropských sbírek), která mohl Chalupecký vidět v jejich moskevských a leningradských ateliérech. Mimo jiné také maketu alba, tehdy mezi tamními konceptualisty oblíbeného formátu, které mu poslalo šest z nich (včetně Ilji Kabakova a Viktora Pivovarova) k jeho sedmdesátým narozeninám.

Instalace evokující byt Jindřicha Chalupeckého, foto: Galerie hlavního města Prahy

Lehkost, která inspiruje

V závěru expozice Světy Jindřicha Chalupeckého se setkáme s rekonstruovaným dílem Velké sklo nebo také Nevěsta svlékaná svými mládenci (1915–1923) Marcela Duchampa. Toho Chalupecký považoval za nejdůležitějšího umělce 20. století a napsal o něm práci Úděl umělce – Duchampovské meditace (publikovanou až v roce 1998 v nakladatelství Torst). Znázornění vášně mechanickými prostředky (respektive jejich stínohrou) dokládá, že dobově aktuální umění, které do sebe vstřebává podněty z reality, si může zachovat uhrančivost, poezii a meditativnost, ne-li rovnou krásu. (Ano, tu krásu, která vytrhává z tohoto světa, což Chalupecký kritizoval, na druhou stranu dnes nás nejčastěji vytrhávají z reality oznámení v chytrém telefonu, bez něhož si málokdo dokáže představit třeba jen jediný den.)

Velkou předností výstavy je její lehkost, nezatíženost texty, kterou si kurátoři předsevzali – a podařila se jim. Díky dílům a instalacím současných tvůrců může zaujmout i mladé návštěvníky, což jsem měla možnost sledovat, když jsem na výstavě potkala skupinu středoškoláků, kteří v expozici strávili několik hodin. Podává jakoby v odrážkách průřez Chalupeckého života a tvorby s tím, že návštěvník, který má zájem o větší dávku informací, se může ponořit do výstavních „novin“, které jsou volně k dispozici v čítárně. Najdeme v nich všechny dopisy Chalupeckému použité v performanci Svět, v němž žijeme? a také několik vybraných Chalupeckého textů (Svět, v němž žijeme; Intelektuál za socialismu; Všechnu moc dělnickým radám), které představují jeho pohled na vztah umění a společnosti, na smysl umělecké tvorby, ale také sugestivně reflektují minulý režim. Podněcují k přemýšlení o angažovanosti umění, kterou Chalupecký obhajoval, která má však dnes, domnívám se, odlišnou podobu.

Totiž: dnešní umělecký aktivismus nezřídka balancuje na hraně doslovnosti, která pokračuje v modernistickém odkouzlování světa i na poli umění. Když budeme vycházet z Chalupeckého kategorií, doslovnost náleží k racionalitě, která třídí věci kolem nás a odděluje je od sebe. Jejím protipólem je iracionalita, vnímající vzájemnou propojenost a celistvost světa. Právě tento způsob náhledu se nám v současnosti – propojené sice toky peněz a zboží, ale jinak rozparcelované vědními specializacemi – vytrácí.

Návštěvník odchází z této výstavy inspirován, motivován k četbě Chalupeckého textů, k přemýšlení o roli umění v dnešní společnosti. A možná v lehkém oparu stesku po ohraničeném světě, ještě nepřehlceném informacemi a možnostmi, které ve skutečnosti nedávají na vybranou.

Reportáž z výstavy v Událostech v kultuře, zdroj: iVysílání