Poválečná moderna. Nečekaně aktuální výstava otevřela v Londýně

Mnohé fotky z rozbombardovaných měst, které jsou k vidění v expozici instalované v londýnském Barbican Centre, až příliš očividně korespondovaly s aktuálními snímky z novin a ze zpráv. Kromě úzkostných paralel však výstava Postwar Modern: New Art in Britain 1945–1965 přináší i naději, že kultura, stejně jako život, si cestu vždy najde.

Hned vpravo od vstupu vítá návštěvníka proslulá černobílá fotografie. Exponována byla v koupelně. Mladá žena sedí ve vaně. Na jejím okraji, opřena o stěnu, je umístěna fotografie Adolfa Hitlera, na zablácené koupelnové předložce jsou vidět vysoké boty s přezkami. Onou ženou je Lee Miller, fotografka a za druhé světové války válečná dopisovatelka pro Vogue. Koupelna se nacházela v soukromém mnichovském apartmánu Adolfa Hitlera – zde byla fotka pořízena ve stejný den, kdy tyran spáchal v berlínském bunkru sebevraždu. Fotografie vznikla, když Miller spolu se svým tehdejším přítelem, Davidem E. Schermanem, korespondentem pro Life, doprovázela americký 179. regiment 45. divize. Ohromena situací, v níž se ocitla, stejně jako přístupem k horké tekoucí vodě a mýdlu, které neměla více jak tři týdny, Miller využila okamžiku. Snímek, který pro ni Scherman exponoval, je symbolický v mnoha rovinách. Zdůrazňuje vítězství nad diktátorem a jeho pokoření ve veřejné i v soukromé sféře. Na výstavě zároveň uvozuje následující, poválečné období, pro něž konec války znamenal teprve začátek nelehké rehabilitace všech vrstev společnosti.

Trailer na výstavu, zdroj: YouTube

V expozici Postwar Modern: New Art in Britain 1945–1965 je k vidění kolem dvou stovek děl od celkem 48 umělců a umělkyň. Účast žen je v úvodním textu zdůrazněna, neboť jde často o autorky, které byly, či stále jsou, přehlíženy. Vedle méně známých tvůrců, přinášejících nečekaně zajímavé objevy, se na výstavě objevují ikonická díla například od Luciana Freuda nebo Eduarda Paolozziho. A takovým je právě i výše popsaná fotografie s Lee Miller.

Už z výčtu jmen je patrné, že mnoho ze zastoupených autorů/autorek jsou potomci imigrantů, či přímo sami válečnými uprchlíky. Expozice je rozdělena do několika tematických okruhů. Tak tomu bývá v Barbican Centre pravidlem, především proto, že k tomu vybízí vnitřní členité uspořádání. V částečně oddělených místnostech se tak ukazuje, že existovaly různé způsoby, jimiž se umělci, podobně jako celá společnost, vyrovnávali s prožitým otřesem: Od fotografií vybombardovaných měst s generacemi poválečných dětí a teenagerů (Roger Mayne, Nigel Henderson) přes abstrakci a nové způsoby nahlížení figury (Eduardo Paolozzi, Francis Newton Souza) až po adoraci domácího života. Že často šlo o idealizování reality, to demytizujícím způsobem ukazuje autoportrét Jean Cooke s viditelným monoklem; ten obraz se jeví být čitelnou referencí o komplikovaném soužití s umělcem Johnem Bratbym. V umění se nicméně projevovala i touha po americkém luxusu (Alison a Peter Smithsonovi), stále otevřeněji přiznávané homosexuální tendence (Francis Bacon, David Hockney) i jiná liberalizující hnutí (Sylvia Sleight – portrét manžela Lawrence Allowaye coby renesanční nevěsty).

Pohled do výstavy Postwar Modern: New Art in Britain 1945-1965, foto: © Barbican Art Gallery/ Getty Images – Tim Whitby

Není opomenuto složité sžívání se uprchlíků, ale nejen jich, s novým prostředím. Skrze Evu Frankfurther, která do Anglie odešla s rodiči ve svých devíti letech a i přes studium na prestižní Saint Martin’s School of Art trpěla deziluzí z londýnské kulturní scény, je vedena paralela s Britkou Shirley Baker. Ta pocházela z Manchesteru, města dramaticky zasaženého přestavbou v 50. a 60. letech. Obě svoji tvorbu věnovaly zaznamenávání světa obyčejných lidí a života v lokálních komunitách.

Nakonec je na výstavě, která trvá do 26. června, zmíněna i hrozba atomové války. Lynn Chdwick či Elisabeth Frink zpřítomňují své představy světa po nukleární zkáze. I tato část, kterou bylo ještě před několika týdny možno vnímat jako pouhý historický exkurz, je nyní nepříjemně současná.

Expozici Postwar Modern: New Art in Britain 1945–1965 se tak podařil několikanásobný zásah. Naplnila původní záměr a vzdor všemožným covidovým restrikcím vznikla rozsáhlá, odborně dobře zvládnutá akce k oslavě čtyřiceti let od otevření Barbican Centre (postaveného v části centrálního Londýna vybombardované za druhé světové války). Dále výstava představuje řadu zajímavých autorů/autorek, dosud většině návštěvníků neznámých. V neposední řadě je expozice komentářem k aktuálnímu válečnému dění. Mrazivým a zároveň plným naděje.