Šárka Koudelová: Umělec se musí mít na pozoru, odkud pochází peníze, které přijímá

Narodila se roku 1987 v Českých Budějovicích. Vystudovala Střední školu umění a designu v Brně, v Praze pak Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Grafiky 2, Kresby a Malby 2). Jejím nejčastějším médiem je malba, pracuje i s objekty a s rozsáhlými instalacemi. Důležitým tématem je pro ni čas. Její výstavní projekty nezřídka působí jako komplexní dílo, do něhož lze vstoupit a nechat se jím obklopit. Spolu se synem a manželem, umělcem Ondřejem Basjukem, žije v Praze.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jak byste popsala svoji uměleckou praxi? Jaká témata vás zajímají, jaké techniky a postupy volíte?

Vím, že moje obrazy a výstavy na lidi často působí jako pečlivě nalinkovaná strategie, která vzniká v uklizeném ateliéru nebo na srovnaném stole. Je tomu právě naopak: Neustále před sebou hrnu těkající množství témat i přístupů, jejichž důležitost je pro mě rovnocenná. Různé vnitřní i vnější impulsy, společenské dění, přírodní procesy, ale i pomalost vzniku mých obrazů a rychle se blížící termíny výstav, to vše má nakonec efekt přírodního výběru.

Pro mě je velmi důležitá kompozice detailu i celku, přičemž detailem myslím obraz/objekt a celkem výstavu. Výstava je pro mě finálním a nejoblíbenějším médiem i technikou, je pro mě komunikačním nástrojem s divákem, se světem. Kompozice ale nijak složitě neplánuji, objevují se tak nějak samy. Přesto všechno obraz zůstává základem mého myšlení, a ačkoliv volím takové médium, jaké se mi zrovna zdá nejpříhodnější, s malbou trávím rozhodně nejvíc času, obrazům věnuji hodně sil a jsou pro mě cenné. Přesto s nimi ve výstavách ráda zacházím jako s nábytkem.

Cítíte se víc jako umělkyně, anebo jako kurátorka?

Určitě jako umělkyně. Když by mě někdo/něco nutilo se jedné části vzdát, rozhodně bych si nechala umění. Ale píšu „jedné části“.  To, že dělám oboje a někdy stírám hranici mezi tvorbou umění a jeho kurátorstvím, je pro mě ideální stav, který bych nerada měnila. Zároveň mám někdy podvědomé podezření, že kurátorství vlastně spadá do mé umělecké praxe. Ke spolupráci s umělci přistupuji podobně jako ke své vlastní práci – snažím se textem a vůbec celkovým přístupem a mírou aktivity vytvořit ideální kompozici pro prezentaci tvorby daného autora. Anebo je to přesně naopak – kurátoruji sama sebe, a proto si do výstav dělám obrazy, objekty, instalaci… prostě, co je potřeba.

Na přelomu loňského a letošního roku jste v pražských Karlin Studios uskutečnila projekt II. Něžná. Představila se na něm jak vaše díla, tak plejády hostujících autorů. Prezentován byl jako „druhá kapitola třídílné série, která se snaží pojmenovat rezonující témata současné doby…“. Jaká jsou tedy podle vás ta nyní rezonující témata?

Zmíněná série, respektive dva dosud realizované výstavní projekty, jsou pro mě ideálním tvarem. Ačkoliv jsem autorkou ideje výstavy, textu, katalogu i jednou z vystavujících, paradoxně se při práci na nich necítím ani jako umělkyně, ani jako kurátorka. Když všechno funguje, je to pro mě zvláštní pocit, jako bych stála opodál a pozorovala něco, co se děje samo, spíš nějaký autonomní přírodní děj než organizačně náročnou spolupráci na několika rovinách. Třeba jako když se díváte na přesně se zavinující spirálu květového pylu na tiché hladině řeky. Nevím, proč mě napadl takový složitý příměr, ale prostě se mi při popisu objevil před očima.

Ačkoliv říkám, že je pro mě tento typ výstavy ideálním způsobem práce, rozhodně to neznamená, že bych si neužívala jiné výstavy, naopak! Být součástí kurátorsky promyšlené skupinové výstavy nebo spolupracovat s dobrým kurátorem nebo dobrou kurátorkou na samostatné výstavě, je samozřejmě nenahraditelné.

Ale zpět k „Něžné“. II: Něžná se věnovala feminismu v tom nejširším smyslu. Snažila se komunikovat křehkost, nesmělost, ale i sebezničující péči, užitečnost hysterie a zkoumání tělesnosti. První kapitola, tedy I: Too Close To Far, usilovala dekolonizovat naše myšlení, proto polemizovala nad uspořádáním mapy světa i nad linearitou času, naopak virtuálnímu prostoru přisuzovala metafyzický význam. Řekla bych, že zkoumání naší identity, existence a vztahu k okolnímu světu, je – spolu se společenskou kritikou s tím spojenou – tématem současného umění.

Šárka Koudelová: Feeling Alive Again, 2020; akryl na plátně, 80 × 60 cm, repro: archiv umělkyně

Z obdobného konceptu prolínání minulosti a současnosti vycházela i výstava AEON v pražské Garage Gallery, kde jste byla zastoupena. Zdá se vám, že jde nyní o téma, které celospolečensky rezonuje?

Plynutí a členění času je pro mě problematické i v běžných situacích. Někdy se musím soustředit, abych ho vnímala objektivně, pokud je to vůbec možné. Fascinuje mě, jak odlišně jsme schopni vnímat jeho rychlost v závislosti na situaci, na našich emocích. Nejzajímavější je pro mě postoj k minulosti. Dlouhodobě mě zajímá narušení podivného vakua, s nímž vnímáme události, potažmo umělecká díla, o kterých dopředu víme, že jsou nám vzdálena určité časové období.

Výstavu AEON kurátorsky připravil Maximilian Colloredo-Mansfeld. Díky historii jeho vlastní rodiny je pro něho neustálá konfrontace s bohatou minulostí v podstatě osobním tématem. Tato snaha o čerstvý pohled na minulost, její zkoumání pomocí zrcadla našich současných postojů, je v celospolečenské debatě podle mého vnímání více přítomna od začátku takzvané uprchlické krize související s válkou v Sýrii. Myslím, že lidé si v té době uvědomili, že se i z pro nás tak mentálně vzdálené země dá dojít do středu Evropy pěšky a že naše vlastní uprchlická zkušenost není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.

Ve chvíli, kdy odpovídám na vaše otázky, celý svět s úzkostí sleduje válku na Ukrajině. Děje se něco, co jsme si asi skoro nedokázali představit, a děje se to velmi blízko našemu pohodlí. Mnoho z nás asi myslí na své předky, kteří zažili válku, i na nejistou budoucnost. Pokud přistoupíme na to, že racionální měření času je v podstatě umělý konstrukt, nutný pouze k udržení přehledného fungování společnosti, je aktuálně ve virtuálním metaprostoru našich myslí současná přítomnost minulosti a budoucnosti velmi intenzivní.

Často na projektech spolupracujete s více umělci, někdy z různých zemí. Jaká v tom vidíte pozitiva? A má to i nějaká negativa?

Vidím v tom pouze pozitiva a pevně doufám, že to tak mají i umělci, s nimiž spolupracuji. Někdy je náročné být součástí projektu, ve kterém není obvyklý důraz na autorství jednotlivých artefaktů. Jsem proto velmi vděčná, když se mi od umělců dostává pozitivní zpětná vazba. Věřím, že umění je proudem na sebe navazujících a reagujících událostí. Často nezávisle na sobě zpracováváme stejná témata, používáme stejnou barevnost, stejné materiály… Umění zachytává vibrace rezonujících problémů a myšlenek, které se šíří a přelévají jako autonomní amébní organismus. Ačkoliv mě extrémně zajímá původnost, specifičnost a odlišnost umělecké formy, nevidím příliš smysl v izolaci, připadá mi jednoznačně užitečnější a vzrušující pozorovat to fascinující proudění, tu kolektivní mysl.

Pocházíte z Českých Budějovic. Už v dětství jste na okolních polích sbírala opály. Může v určité míře souviset váš dávný sběratelský zájem o nerosty s časem a se sledováním jeho záznamu ve vrstvách hornin?

Jednoznačně souvisí! To, že jsem – tuším, že ve druháku – na AVU začala malovat svou sbírku minerálů z dětských let, bylo zřejmě nejzásadnějším katalyzátorem v mé práci. Malířská forma, kterou jsem tehdy vyvinula pro co nejefektivnější imitaci geologických vrstev, se pro mě stala přirozeným jazykem, který dokonale překládá můj postoj ke světu. I po našich životech zůstane za pár tisíc let pouhá vrstva sedimentu v hornině. Proto se i v extrémně rychlé době stále držím časově velmi náročné formy, kdy drobným pohybem toho nejtenčího štětce skládám jednu vrstvu za druhou a nechám tak vyrůst motiv.

Téma sběratelství se v určité formě ve vaší tvorbě opakuje častěji. Jak vy sama přistupujete ke vztahu sběratele a umělce, jak jej vnímáte?

Nedokážu si představit, co by bylo s mými obrazy, když bych je neposílala dál. Spíše než za výdělečnou činnost to považuji za nutnost pro další život obrazů. Ať už visí někomu v ložnici nebo se ocitnou v kontextu jiných děl ve sbírce, je to jejich přirozenost. V dnešní době však musí být každý umělec na pozoru, odkud pochází peníze, které výměnou za obrazy přijímá. Přesto si myslím, že morální hranice jsou velmi subjektivní a rozhodně nám nepřísluší soudit jeden druhého. Osobně si ale nedokážu představit, že bych obraz prodala sběrateli, jehož činnost nebo názory se výrazně rozcházejí s mými postoji. Je to otázka osobní integrity a toho, že osobní je politické.

Co vám přineslo absolvování vysoké umělecké školy?

To je těžká otázka, kterou si občas sama kladu. Na jednu stranu mě ovlivnilo zásadně v pozitivním smyslu – nastartovalo způsob myšlení, naučilo mě pracovat sama se sebou a v neposlední řadě mi dodalo sebedůvěru při práci. Na stranu druhou jsem opravdu ráda, že mám studia za sebou. Občas ta zkušenost spíše než studium připomínala nerovný souboj se stárnoucí machistickou mašinerií, kde je komunikace přerušovaná narážkami sexuálního charakteru, kvalita malby podmiňovaná velikostí plátna i štětce, obliba studentů a studentek ze strany profesora daná ochotou se společně opíjet a úspěšnost agresivitou.

Šárka Koudelová: Waste to Waste, 2021; akryl na plátně, 60 × 50 cm, repro: archiv umělkyně

Jak práci ovlivnilo, že jste se stala rodičem?

Mateřství určitě podstatně ovlivnilo můj už tak dost zvláštní vztah s časem. Na umění vlastně žádný nezbývá, přesto se mi podařilo realizovat náročné věci, například zmíněný mezinárodní projekt II: Něžná. Vlastně nevím, jak je to možné.

Na čem teď pracujete?

Jsem aktuálně dost paralyzovaná situací na Ukrajině. Snažím se, aby moje mysl negenerovala jednu tragičtější variantu budoucnosti než druhou, a s tím související strach o blízké. Myslet na malování a výstavy, nebo dokonce odpovídat na otázky pro tento rozhovor se mi zdá zbytečné a malicherné. Letošní rok jsem si každopádně předsevzala mít méně výstav, víc se věnovat rodině a víc spát. Pokud se v České republice budeme i nadále moci soustředit „jen“ na pomoc lidem prchajícím z války, a ne i na záchranu vlastních životů, čeká mě teď v březnu kurátorství výstavy Ivy Krupicové a Pavla Šimíčka v pražském Studiu PRÁM a následně kurátorská spolupráce s polskými rezidenty tamtéž. Na podzim mám naplánovanou samostatnou výstavu v libereckém Prostoru 228, kde jsem k mé radosti součástí celoročního programu soustředěného výhradně na malířky. Modlím se, abychom všichni v Evropě, i kdekoliv ve světě, mohli plnit své plány bez obav, bez strachu a hlavně bez války.