Současní čeští galeristé a investoři do umění: Petr Pudil, Kunsthalle Praha

Projekt Kunshalle Praha vzniká z iniciativy podnikatele a sběratele Petra Pudila (* 1974) a jeho ženy Pavlíny Pudil. Nadace The Pudil Family Foundation, kterou založili, financuje vznik a správu umělecké sbírky Kunsthalle Praha včetně rekonstrukce objektu bývalé Zengerovy trafostanice na pražském Klárově. Otevření Kunsthalle Praha, nového prostoru pro kulturu a umění, se uskuteční 22. 2. 2022. Následující rozhovor je veden s člověkem, u něhož je zřejmé, že hovoří o investici v řádech stovek milionů korun. (Jak k majetku přišel, to pak najdete v závěrečném odstavci za následujícím rozhovorem.)  Ostatně před třemi lety na otázku časopisu euro.cz, že vytvořil sbírku v hodnotě několik set milionů korun a co konkrétně sbírá, Petr Pudil odpověděl: „Jdeme spíše po kvalitních kusech, které reprezentují dané období. Nejde nám o kvantitu nebo konkrétního autora či období, ale chceme udělat během našeho života kolekci, která bude mapovat české umění 20. a 21. století. Jsme velmi silní v surrealismu, máme díla od Toyen, Maxe Ernsta, věci, které se na trhu objevují jen zřídka. Jiná je naše sbírka také v tom, že se snažíme k českým dílům vždy pořídit ekvivalent ze zahraničí a postavit sbírku do určitého mezinárodního kontextu. Tento mix vytváří identitu sbírky.”

Jak bude vypadat Kunsthalle Praha?, zdroj: Youtube

Co, nebo kdo vás přivedl ke sbírání umění? Kdy jste se začal sbírání věnovat s vidinou cíleného vybudování umělecké sbírky?

„Ta cesta nebyla netradiční nebo výjimečná. Chtěli jsme prostor, v němž žijeme, zaplnit uměním. Postupně jsme se o umění začali víc a víc zajímat, četli jsme si o dějinách umění i publikace o současném umění. A také jsme začali sbírat nejen věci, které jsme si chtěli někam umístit v domě, ale i ty, které spolu nějakým způsobem souvisely. Tato spojení jsme postupně rozšiřovali, až jsme si po čase uvědomili, že to, co máme, je asi už sbírka. Dnes je naše sběratelská činnost samozřejmě hodně zaměřená na to, abychom podporovali institucionalizaci, tedy jistou komplexnost sbírky, nikoliv jen kupovali, co se nám líbí. Podle mě žádná sbírka nedojde do momentu, kdy by její majitel mohl říci: „Tak, a teď mám všechno, co jsem si přál mít.“ Stále se objevují díla, která by v naší sbírce mohla fungovat lépe než díla, jež tam už jsou. Je to nikdy nekončící proces. Člověk si spoustu věcí uvědomí nejen z pohledu dějin umění, ale i z pohledu širších společenských souvislostí.

Budujete Kunsthalle Praha. Proč vlastně?

Praha je nádherné město a historicky vždy bylo kulturní křižovatkou Evropy. Podíváte-li se, kolik výstavních institucí Praha má, a porovnáte-li to s obdobnými městy v Evropě, zjistíte, že jich má mnohem méně. A ještě méně je tu institucí, které se obrací do světa a snaží se propojit místní scénu a publikum se světem. Právě takové místo pro umění chceme Praze přinést. To byla moje a manželčina hlavní motivace. Praha má neskutečně bohatou historii a zaslouží si určitě mnohem víc prostor pro umění a kulturu, než kterými disponuje dnes.

Přibližte programovou náplň budované Kunsthalle Praha.

Bude nabízet krátkodobé výstavy současného a moderního umění. Náš kurátorský tým bude přinášet mezinárodní program: Bude propojovat lokální a mezinárodní scénu, ať už to budou výstavy kontextuální, zasahující více do historie, nebo to budou sólové prezentace současných umělců. Velmi důležitou součástí bude edukativní program, jímž se budeme snažit cílit na různé skupiny, ať už školy nebo dospělé návštěvníky. Samozřejmě chceme, aby budova byla místem dialogu, ať už o umění, nebo místem dialogu lidí, kteří tam chtějí strávit část svého pracovního nebo volnočasového programu. Lokalita k tomu přímo vybízí a projekt, který tvoříme, by Prahu mohl skutečně zaujmout.

Monografii Chittussi, jejímž autorem je historik umění Roman Prahl, vydalo nakladatelství Academia ve spolupráci s Kunsthalle Praha a Galerií Kodl, foto: Vojtěch Veškrna

Důležitá je pro nás i publikační činnost. Chceme, aby všechny výstavy doprovázely publikace, právě proto jsme již zahájili takzvanou edici m. Je to edice, pod níž vychází rozsáhlejší retrospektivy předních českých a mezinárodních autorů. Prvním autorem byl Chittussi, kterého jsme vydali v minulém roce, další se k čtenářům dostanou v následujících měsících a letech. Je to dlouhodobý projekt.

Kunsthalle Praha má sbírku, jejíž ambicí je stát se přední sbírkou středoevropského umění v mezinárodním kontextu. Její základ tvoří dlouhodobé zápůjčky od předních sběratelů a institucí v rámci regionu, nejen z České republiky. Jednou z takových sbírek je již zmíněná sbírka naší rodinné nadace The Pudil Family Foundation, ale samozřejmě není jediná, a dnes už ani není nejpočetnější částí celého souboru sbírky Kunsthalle Praha. Tím, že věříme, že časem budeme schopni dát dohromady to nejlepší z různých soukromých sbírek, měla by sbírka Kunsthalle Praha reprezentativně vypovídat o umění v tomto regionu. Už nyní jsme vyhledávaným partnerem pro zápůjčky na výstavy u nás i v zahraničí a z naší sbírky budeme samozřejmě čerpat i v případě některých výstav. Čas od času se návštěvníci budou moci seznámit s díly z kolekce v atraktivní, inovativní podobě krátkodobých výstav.

Nechceme však jít cestou trvale vystavené kolekce, chceme návštěvníky překvapovat novými formáty expozic, které tu třeba ještě nebyly. Snažíme se, aby náš program byl v co největší míře založen na vlastním tvůrčím potenciálu, což znamená, aby to byly výstavy, které vznikají v Kunsthalle anebo vznikají v kooperaci s předními místními nebo mezinárodními institucemi. Snažíme se vyhnout pouhému přejímání výstav, které putují světem.

Takže Kunsthalle Praha bude ve značné míře spojena se sbírkou, se sbírkotvornou činností a se sběratelstvím obecně. Ačkoliv existují i kunsthalle disponující vlastní kolekcí, spíše se setkáme s tím, že kunsthalle coby typ výstavní instituce bývá definována právě absencí sbírky – ostatně v Praze na tomto principu v zásadě funguje Galerie Rudolfinum. Proč jste tedy zvolili název Kunsthalle Praha pro projekt od počátku propojený se sběratelstvím, a nikoliv například pojmenování spojené s vaším jménem?

Začnu tím, proč se projekt nejmenuje po nás. Kunsthalle Praha vnímáme jako nezávislou neziskovou organizaci, kterou jsme založili, podporujeme ji a chceme ji podporovat dál. Zároveň ji ale vnímáme jako platformu, jako instituci, která si najde své členy, své podporovatele a stane se dlouhodobě nezávislou institucí. To je důvod, proč jsme nechtěli, aby se jmenovala po nás.

Za druhé, proč právě kunsthalle a proč sbírka? Samo o sobě je to velmi zajímavé téma. Většina lidí si myslí, že instituce typu kunsthalle sbírku mít nemá. My jsme si udělali historický výzkum, který nám potvrdil, že všechny kunsthalle vznikaly v druhé polovině 19. století právě na základě toho, že disponovaly sbírkou. Většinou ji někomu spravovaly a kromě toho poskytovaly výstavní prostor umělcům. Kunsthalle, které mají vlastní sbírku, existuje poměrně dost. Během posledních zhruba sta let se totiž modely a charaktery klasických muzeí a institucí typu kunsthalle výrazně proměnily nebo přímo prolnuly.

Název Kunsthalle Praha jsme si vybrali i proto, že z toho cítíme specifický historický odkaz, jímž jsme chtěli navázat na fakt, že Praha je kulturní křižovatkou Evropy v období modernity. V devatenáctém a v první polovině dvacátého století se stala významným místem na platformě určité multikulturnosti, která tady existovala do druhé světové války na bázi soužití se židovskou komunitou a s mnoha Němci. My jsme na tuto modernitu hrdí a neměli bychom zapomenout, že vzešla právě z určitého protnutí tří kultur, které tady žily a působily. Přišlo nám zajímavé se k německému termínu kunsthalle vrátit a zkombinovat ho s názvem české metropole, a tím vytvořit signál a odkaz, který by jasně připomínal, že Praha bývala multikulturním městem.

Záběr z února 2021, kdy se na fasádě právě vznikající Kunsthalle Praha objevil nápis v malgaštině. Jeho autorem byl výtvarník, scénograf a básník Joël Andrianomearisoa, který předloni jako vůbec první umělec reprezentoval rodný Madagaskar na Bienále v Benátkách. Český překlad by mohl znít takto: Překlady všech našich dávných vášní a budoucích tužeb, foto: Archiv Kunsthalle Praha – Vojtěch Veškrna

Proč byla za sídlo Kunsthalle Praha zvolena Zengerova trafostanice?

Život přináší spoustu náhodných setkání, která jsou pro vás důležitá – a setkání s touto budovou mezi ně patří. Fakt, že se ta budova objevila k prodeji, byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se do toho projektu pustili. My jsme o něm v nějaké obecné rovině uvažovali už předtím, ale až moment, kdy se ukázalo, že tato budova je na prodej a že bychom ji mohli koupit, byl hlavní spouštěč začít s tím tady a teď. Podnikám v nemovitostech v Praze zhruba patnáct let, takže nějakou zkušenost a představu o tom, co a kde se v Praze dá koupit a postavit, mám. Jsem přesvědčen, že je to unikátní místo, které je pro muzeum naprosto příhodné svojí lokalitou, skrze svůj genius loci. Nebylo moc důvodů, proč váhat, protože taková příležitost se v Praze možná už nebude opakovat.

Vzhledem k tomu, že je to významná historická budova z počátku třicátých let minulého století, od roku 2015 památkově chráněná, byla pravidla pro rekonstrukci přísná?  

Jistě. My jsme o to stavební povolení usilovali poměrně dlouho a nebyl to jednoduchý proces. Budova je na jedné straně chráněnou kulturní památkou, navíc v památkové zóně Pražského hradu, na straně druhé ovšem byla v zoufalém technickém stavu. Nám se podařilo společně s orgány památkové péče a s ostatními dotčenými orgány dojít k takovému řešení, kdy si budova zachovává svůj historický ráz, zároveň však získává současnou funkci, takovou, která bude sloužit Pražanům v podobě nového místa pro kulturu a umění. Samozřejmě je to na každém, aby přišel a sám posoudil, ale věříme, že to bude velmi zajímavý příspěvek do diskuze o současné architektuře Prahy.

Co pro vás znamenaly negativní reakce, spojené s vaším podnikáním, které se objevily po ohlášení záměru vybudovat Kunsthalle Praha?

V momentě, kdy děláte aktivitu ve veřejném prostoru, musíte počítat s tím, že projekt nebo vaše iniciativa bude mít podporovatele i kritiky. Protože to, co se líbí vám, nemusí se líbit ostatním, to je přirozené. Já tu kritiku beru jako příležitost se zamyslet, jak být partnerem k diskuzi i se skupinami, jimž se Kunsthalle nelíbí. Zatím máme většinou pozitivní reakce, ale budeme se maximálně snažit o dialog i s těmi, co mají třeba důvod se proti nám vymezovat. Kulturní instituce po celém světě čelí kritice z různých stran, to je naprosto běžné.

Dnešní společnost je bohužel natolik rozdělená, že kulturní instituce by musela být naprosto nerelevantní, aby neměla kritiky. Protože prostřednictvím umění se tříbí názory ve společnosti, vede se kolem nich debata, a to nás vždy staví do pozice terče, do něhož se ten či onen může trefovat. My se budeme snažit být místem, které ty příkopy neprohlubuje, a budeme nabízet možnosti dialogu. Určitě nebudeme institucí aktivistickou, která prosazuje politický názor. Od toho tady máme liberální demokracii, máme od toho volby, máme od toho spoustu jiných prostor v rámci neziskové scény, které se politikou zabývají. My spíš budeme platformou dialogu a dialogu kolem umění, která může mít spoustu přesahů do aktuálních společenských témat, nechceme být ovšem místem s předem jasným názorem, jenž někomu nutíme.

Osobně celou věc beru tak, že jsem s ní víceméně počítal a myslím si, že třeba v jiné formě se bude opakovat, protože muzea jsou místem kritiky, obzvlášť ta nová. Když začínalo Centre Pompidou v Paříži, kolem jeho nové budovy se měsíce a měsíce demonstrovalo. Podobných případů najdete po světě řadu, naopak by bylo zvláštní, kdyby tomu tak u nás nebylo.

Jste členem poradní komise sběratelů při britské Tate Modern, dále také bývá uváděno, že společně s manželkou Pavlínou patříte do akviziční komise právě pařížského Centre Pompidou. Jak jste byl pro ně vybrán? A jaká je jejich náplň?

Ty modely jsou velice podobné. Naše rodinná nadace chce podporovat, jak už jsem říkal, propojování české umělecké scény se zahraničím. Aby interakce byla mnohem intenzivnější a aby naši umělci měli větší šanci proniknout do zahraničí, a zároveň my tady měli možnost se seznámit s uměním z jiných zemí. Muzea jako Tate nebo Centre Pompidou, která mají globální dopad, si pro jednotlivé regiony vybírají poradní komise, které jim pomáhají s akvizicemi do jejich sbírek. A vybírají si lidi, kteří jsou v tom daném regionu známější sběratelé. Lidi, které umění zajímá a kteří jim mohou přinést informace, tipy, doporučení pro jejich kurátorské týmy, které si potom vybírají, jak sbírku dále rozvíjet. Naší ambicí je prezentovat co nejvíce českého umění a máme radost, když se tu a tam podaří sbírku jedné či druhé instituce rozšířit o nějaká česká jména.

Kolik let už v nich působíte?

To je pro mě vždycky těžká otázka. Já umím v čase zpátky pracovat vždycky špatně. Myslím si tři, čtyři roky.

V obou institucích? Byli jste tam pozváni zároveň?

Ano.

Jestli mám správné informace, tak je vždy požadován nějaký poplatek, který se v rámci členství předpokládá. Je to tak?

Samozřejmě. Ty instituce očekávají podporu ze stran partnerů, ať už v podobě členského příspěvku, nebo v podobě daru, nějakého uměleckého díla.

Byly pro vás inspirací při vzniku Kunsthalle tyto zahraniční instituce?

Nepochybně. Nejen Tate nebo Centre Pompidou. Ale my jsme s manželkou celkem procestovali svět a snažili jsme se mluvit s lidmi z různých muzeí, s různou historií a různými cíli. Hovořili jsme s nimi, jak ta muzea fungují, jaký u nich funguje model řízení, jak pracují s umělci, jak s veřejností. Tyto cesty a dialogy byly pro nás důležité v tom, jak formulovat Kunsthalle Praha.

Pohled do obnaženého a přestavovaného interiéru Zengerovy trafostanice – tady bude Kunsthalle Praha, foto: Archiv Kunsthalle Praha – Alexandra Timpau

Do jaké míry ovlivnila pandemie plánovaný program?

Pandemie nám prodloužila dobu rekonstrukce budovy na Klárově, takže jsme museli otevření posunout na únor 2022. To je nejzásadnější dopad. Z hlediska programu na příští tři roky jsme neudělali žádnou změnu, respektive žádnou velkou změnu nebo změnu, kterou by způsobila pandemie. Určitě nás pandemie donutila se zamyslet nad tím, jak fungovat v digitálním prostoru, ať už teď, anebo v budoucnosti. To určitě bylo něco, co jsme dříve příliš neřešili, v čem nás pandemie tak trochu motivovala a začali jsme se tím zabývat.

Je už známá podoba zahájení?

Program otevření ladíme, takže vám to v tuto chvíli říct nemůžu. Co už můžeme potvrdit, je, že pro veřejnost otevíráme 22. února 2022, což je datum snadné k zapamatování. A také například letos v srpnu, v rámci festivalu Open House, budou některé části budovy zpřístupněny formou architektonických prohlídek. Tím bych Pražany a návštěvníky Prahy pozval, ať sledují naše sociální sítě nebo newsletter a přijdou se podívat. Budova je téměř hotová, což nám dává unikátní příležitost pracovat s muzeem, které je téměř připravené, ale není otevřené. Většinou tomu bývá naopak. Chtěli bychom si tak budovu vyzkoušet, abychom byli schopni v únoru 2022 poskytnout návštěvníkům dokonalý zážitek. Dále budeme dělat i nějaké menší akce pro veřejnost nebo pro naše budoucí členy.

Věnujete se kromě Kunsthalle Praha dalším aktivitám spojeným s výtvarným uměním?

Pro nás je Kunsthalle největší projekt, v současné době i finančně náročný. Snažíme se však podpořit některé projekty, které propojují českou scénu s mezinárodním prostředím. Ať už je to formou přispění na publikační činnost nebo výstavu. Jako příklad bych zmínil výstavu Jana Švankmajera, která proběhla v SKD v Drážďanech před covidem a kterou jsme finančně podpořili. Myslím, že návštěvníkům a obyvatelům Drážďan přinesla výbornou možnost seznámit se se Švankmajerovým dílem. Dále v rámci Kunsthalle Praha vypisujeme open call na účast na zahraničních rezidencích, kupříkladu máme partnerskou spolupráci s Delfina Foundation v Londýně a s partnerskou organizací v New Yorku na pobyty pro umělce a kurátory. Takže už máme několik rezidentů, kteří strávili určitý čas v New Yorku nebo v Londýně, ať už z České republiky nebo z jiných zemí střední Evropy.  Rezidenční pobyty pro umělce budou samozřejmě i součástí Kunsthalle Praha.

Petr Pudil (* 1974)

„Petr Pudil podnikal počátkem 90. let v oblasti reklamy a komunikace. Později se stal ředitelem pro strategii v Mostecké uhelné společnosti, a. s. V roce 2005 se s dalšími investory účastnil odkupu Mostecké uhelné společnosti od skupiny Appian Group, kterou začlenili do nově vzniklé skupiny Czech Coal,“ stojí v hesle na Wikipedii. „V roce 2008 navýšil svůj podíl ve skupině Czech Coal odkupem podílů Antonína Koláčka a Luboše Měkoty. V roce 2010 svůj podíl prodal společnostem vlastněným Pavlem Tykačem. Petr Pudil se nepodílel na privatizaci Mostecké uhelné společnosti, a. s. a nebyl souzen v žádném z procesů, které se privatizace Mostecké uhelné společnosti, a. s. týkaly“, stojí také v encyklopedickém hesle. V roce 2010 založil Pudil spolu s Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským společnost bpd partners, která podniká mimo jiné v obnovitelných zdrojích, v chemickém průmyslu prostřednictvím společnosti Draslovka, investují do startupů v oblasti biotech nebo v oblasti developmentu nemovitostí v Praze. Časopis Forbes odhadl Pudilův majetek asi na 5,8 miliardy korun.