Fotografové v hledáčku. Filip Šlapal: Sloužím architektuře
V jeho portfoliu najdeme zejména domy, pavilony, muzea, kanceláře, ale i design. Zkrátka vše, co se nehýbe. Fotografii vnímá jako záznam doby a hlavně – jako službu a poctu architektuře.
Procházíme jedním z domů na pražském Žižkově, Filip Šlapal, oděný v ležérním modrém saku, razí cestu bludištěm chodeb ke svému ateliéru v nejspodnějším podlaží. Když do ateliéru vejdeme, ukáže se, že nejrůznější světla v rohu místnosti čekají na sestavení, jiná jsou v pozoru a připravená k ateliérovému focení menších předmětů. V poličce se nabízejí pestrobarevné obálky knih a časopisů, které se zaměřují na architekturu a design. „Snažím se architekturu studovat a pozorně vnímat, ale i tak nestíhám vidět spoustu věcí,“ vysvětluje fotograf. I když je fotografie vždy subjektivní zachycení reality, pro Filipa Šlapala je důležitý i názor a pohled architektů. Při prohlídce budov ho ovšem nezřídka upozorňují na věci, které si zaznamenat nepřejí, spíš než na ty, které by rádi vyzdvihli.
„Já si architekturu vychutnám mnohem víc než architekti, přijdu už k hotovému. Vím, že je za stavbou strašně moc problémů, práce a často nakonec po domech nezbude nic než právě fotografie. Občas se s humorem říká, že se domy staví jen proto, aby se vyfotily. To si nemyslím, ale moji fotografii určitě jako službu architektuře vnímám.“
Filip Šlapal vystudoval fotografii na FAMU, často se však stýkal s přáteli z Katedry architektury na UMPRUM. „Architektura mě bavila možná víc než fotografie. A tak jsem ji alespoň začal fotit,“ vzpomíná. Na poli fotografie ho inspirovali fotograf Jiří Stach a pedagog a fotograf Pavel Štecha.
Jen to, co se nehýbe
Filip Šlapal fotí věci nehybné. S lidmi to prý neumí, i když se občas člověk na jeho záběrech objeví – zejména kvůli měřítku. „V architektuře je klid, stavba mi neřekne, že na fotce vypadá blbě,“ směje se. Jeho fotografie jsou čisté, téměř sterilně dokonalé. Fotí pro přední české ateliéry, jeho fotografie najdete na tuzemských i zahraničních webech nebo v časopisech jako Dolce Vita, Wallpaper, Elle, Vogue nebo ERA 21.
V roce 2000 mu vyšla první kniha fotografií Zlatý anděl – Jean Nouvel v Praze, která dokumentuje vznik domu Zlatý Anděl na pražském Smíchově od prvotního nápadu po realizaci; na publikaci spolupracoval s Irenou Fialovou. V knize Rodinné domy: Stempel – Tesař – Šlapal zase zmapoval tvorbu architektů Jána Stempela a Jana Jakuba Tesaře.
Při příležitosti předloňského stoletého výročí založení slavné umělecké školy Bauhaus vytvořil Šlapal výstavu fotografií přibližující stavby spjaté s Bauhausem ve třech městech – v Desavě, v Praze a v Brně. Jeho volná tvorba se od té komerční značně liší. Kupříkladu série fotografií In Between zaznamenává ikonické stavby po celém světě, avšak poněkud jinak, než je u architektury zvykem. Jako by rozmazané, roztřesené budovy ztrácí sice detaily, ale přesto si zachovávají své typické znaky a křivky, podle kterých jsou bezpečně rozpoznatelné.
Jak se fotí architektura
Šlapala čím dál tím víc oslovuje přirozená, pokorná architektura – věci, které nemají velké ego, jsou nadčasové, čisté. Baví ho však i výrazné stavby, které v městských scenériích vyčnívají, například často diskutované domy architekta Stanislava Fialy. Díky fotografování Šlapal projel nespočet zemí, má rád Francii, Japonsko a Izrael, avšak nejvíce ho překvapují malá města, která dobře (nejen architektonicky) fungují.
„Důležité je vědět dopředu, co chci vyfotit a proč to tak má vypadat. Udělal bych si rešerši o tom, co fotím a pak bych se tomu začal věnovat a ono by to z toho vyplynulo,“ radil Filip Šlapal začínajícím fotografům architektury v rozhovoru na radiu Wave. Tvrdí, že architekturu fotograf musí poznat a pochopit stejně, jako kdyby fotil portrét člověka.
„Potřebuju speciální objektivy, aby domům nepadaly linie, a také hodně kvalitní fotoaparát. Také používám aplikaci, která mi dopředu ukáže, jak a kam bude dopadat slunce – můžu na místě být akorát včas, nemusím čekat na správné světlo. Umělá světla občas používám v interiérech, ale chci, aby snímky vypadaly přirozeně, aby to téměř nebylo poznat,“ vysvětluje svůj proces dokumentování architektury.
Z tvorby Filipa Šlapala, centrum současného umění Fondation Louis Vuitton v Paříži, architekt Frank Gehry, foto: Filip Šlapal Přechodu na digitální fotografii se dlouho bránil, nebavila ho. Nakonec uznal, že jeho autorský výraz se tím zásadně nezměnil. I když fotografií digitálním přístrojem exponuje o něco víc, necvaká zbytečně, snímky si důkladně rozmýšlí a připravuje před zmáčknutím spouště. „Vždy je nejtěžší vybrat a sestavit sérii fotek, která bude mít příběh a dům dokáže představit. Často se mi stává, že za mnou lidé přijdou a zeptají se, proč ten dům fotím, když je tak ošklivý,“ směje se fotograf. I on tvrdí, že ačkoliv jsou některé stavby třeba kvalitní, ne všechny jsou nutně fotogenické; jako příklad uvádí slavnou brněnskou vilu Tugendhat, kterou se mu nikdy nepodařilo vyfotografovat tak, jak by si přál.
Ačkoliv je fotografování architektury podle Filipa Šlapala poklidná a neinvazivní práce, občas dojde i na bizarní zážitky. „Když jsem fotografoval na Maledivách, zoufal jsem si, že před jedním z objektů stojí palma nevhodně. Řekl jsem to místním, ráno jsem se probudil a palma byla na jiném místě. Přesadili ji jen kvůli mně, a nakonec tak na místě i zůstala. Některé věci se tedy asi opravdu mění jen díky fotografii.“
MgA. Filip Šlapal se narodil v roce 1972 v Praze. V roce 1993 začal fotografii studovat na FAMU, kterou v roce 1998 dokončil. Živí se fotkou architektury a designu. Vydal několik knih, jeho fotografie otiskly magazíny jako A 10, Abitare, Domus, Dolce Vita, Elle, Elle Decoration, Esquire, Frame, Wallpaper, Vogue a další.
