Fotografové v hledáčku. Jan Jirkovský: Foťák je skvělý prostředek, jak se setkávat s lidmi
Ať už fotí cokoliv, devadesát devět procent jeho fotografií je černobílých. Tvrdí, že pokud fotografii odepřeme barvu, více vynikne její obsah. A o ten mu jde především.
„A na takové chvíle já čekám,“ říká Jan Jirkovský, když kolem nás jakoby nic projde chlapík s dvěma kočkami na ramenou. Mít zrovna v ruce foťák, určitě by to byl jeden ze snímků, který by tento osmačtyřicetiletý fotograf pořídil. Když začínal fotografovat, vyhledával různá zátiší v „městské krajině“. Pak si však uvědomil, že na fotografiích potřebuje mít lidi a pouliční („street“) fotografie ho uhranula. Ačkoliv ho stále můžete spatřit v ulicích s fotoaparátem, momentálně ho zajímají spíše dlouhodobější projekty na hraně reportáže a dokumentu. Za ty koneckonců získal (kromě dalších ocenění) i první cenu v soutěži komunitního centra Czech Photo Život s handicapem v roce 2020 a třetí místo v kategorii Každodenní život a zároveň Cenu dětí v prestižní soutěži Czech Press Photo 2019.
Editor a fotograf webu Aktuálně Tomáš Vocelka o něm napsal: „Můžete se vsadit, že často přinese fotky, nad kterými se budete usmívat a které vám zlepší náladu.“ Podobně jako fotograf František Dostál, který Jana Jirkovského ovlivnil a inspiroval, i on – ačkoliv v jiné době a s daleko dynamičtější estetikou – zachycuje okamžiky běžných dnů s lehkostí, hravostí, vtipem i absurditou. „Pokud vyfotím, jak jde tady pán s holčičkou a kočárkem, což by mimochodem byla dobrá fotka,“ nadhodí, když se kolem nás mihnou, „zaznamenám, jaké kočárky zrovna byly, jak se lidé chovali, jak se oblékali… Když dnes vyfotíte fotku, která je dobrá, za deset let bude výborná a za padesát možná úplně skvělá,“ tvrdí Jirkovský.
Předchůdce fotoskupin na Facebooku
Jan Jirkovský fotografii nikdy nestudoval ani se jí neživil; začal s ní, když mu bylo dvacet osm let. „Po revoluci jsem se začal zajímat o umění, rád jsem navštěvoval výstavy. V tu dobu jsem také chodil s jednou holkou, kterou fotografie bavila. Vztah odešel, ale zájem o fotografii přetrval.“ Záhy se stal členem věhlasného prvního českého klubu fotografů amatérů Nekázanka (ve své době tento klub navštěvoval Josef Sudek a mnozí další slavní fotografové). „Když jsem začal fotit, nebyl internet, nic, jen nějaké knihy. Buď jsem se to mohl celé učit sám, nebo se s někým začít setkávat. Ve fotoklubu byli zkušení fotografové, což mi ušetřilo spoustu trápení a bádání.“
Dnes – ačkoliv fotokluby stále fungují – jejich štafetu přebírají sociální sítě, na nichž fotografové navštěvují různé skupiny a o fotografii na sítích debatují. Jan Jirkovský založil skupinu STREET REPORT, ve které se snaží sdružovat lidi se zájmem o pouliční fotografii a bez „hejtů“ typických pro sociální sítě dávat lidem zpětnou vazbu. Před rokem se vrátil i do fotoklubu Nekázanka, aby mu „splatil“ to, co se v něm sám naučil. „Dříve bylo běžné, že fotografové chodili s nůžkami a stříhali části, které na fotografii nepatřily. I to se mi stalo a tenkrát mě to strašně mrzelo. Pamatuju si, jak mi jednou ustřihli dvoucentimetrový proužek a řekli, že tohle je na té fotografii nejlepší. Čímž mi samozřejmě naznačili, že je ta fotka na nic. Tak jsem se naučil ořezávat fotografie, nezastávám populární názor, že by fotografie měla zůstat ve svých původních rozměrech, ať se děje, co se děje,“ přemítá Jirkovský.
Fotografem bez úvazku – a bez závazků
Když se Janu Jirkovskému narodili dva synové, s fotografováním na nějaký čas přestal – respektive fotil zejména rodinu. A také se věnoval dalším koníčkům. Chodil na ryby, sportoval, lepil modely. Pak začal pracovat na směny ve farmaceutickém průmyslu jako opravář strojů. S tím se mimo jiné pojila volná dopoledne bez rodiny. Vzal tedy do ruky foťák a znovu vyrážel do ulic.
„Pokud jste fotograf amatér, má to spoustu výhod. Ale také spoustu nevýhod. Nerad fotím z donucení. Tím, že mě fotka neživí, si můžu vybírat témata. Na druhou stranu mám občas problém se dostat tam, kam bych chtěl. Když řeknu, že se jen zajímám o fotografii a rád bych fotil například ve vězení, lidé tomu nejsou tak naklonění, jako když za nimi přijde fotograf, který už nějaké jméno má,“ porovnává. I tak začal spolupracovat s neziskovou organizací Rubikon, jež pomáhá lidem, kteří opustí vězení a nemají potřebné zázemí ani práci. Jirkovský má pocit, že kolem vězení panuje spoustu předsudků a fotografie může být cesta, jak téma destigmatizovat. Proto je to pro něj aktuální téma.
Několik let také fotografuje dny klientů s mentálním, fyzickým a kombinovaným postižením v centru sociálních služeb Tloskov. Zachycuje běžné situace i volnočasové aktivity – práci v kovoateliéru, v keramickém ateliéru, muzikoterapii, práci ve skleníku, na poli, ale například i to, když do centra přijel pro ně vytoužený pop zpěvák Michal David. „Místo autoritativního přístupu (v centru sociálních služeb Tloskov) nabízí pomocnou ruku,“ říká fotograf pro zpravodajský web Aktuálně.cz, který jeho dokumentární fotografie zveřejnil. Jan Jirkovský také několik let zaznamenává akce I. plaveckého klubu otužilců Praha. „Možná, že nefotím ani tak kvůli fotografii samotné. Foťák je spíš berlička, abych lidi, kteří mě zajímají, mohl oslovit a setkat se s nimi. To je na fotografii koneckonců to nejhezčí.“
Jan Jirkovský (* 1973) začal fotografovat, když mu bylo dvacet osm let. Pracuje jako opravář strojů ve farmaceutickém průmyslu. Navštěvuje 1. ČFKA Nekázanka, na Facebooku založil fotografickou skupinu STREET REPORT. Spolupracuje s redakcí Aktuálně.cz. Dlouhodobě fotografuje v centru sociálních služeb Tloskov a zaznamenává akce I. plaveckého klubu otužilců Praha. Kromě toho se věnuje zejména street fotografii. Získal několik ocenění – první místo v soutěži komunitního centra Czech Photo Život s handicapem v roce 2020, první místo v kategorii Praha s humorem v soutěži Praha fotografická, třetí místo v kategorii Každodenní život a zároveň Cenu dětí v soutěži Czech Press Photo 2019.
