Fotografové v hledáčku. Bet Orten: Definice krásy? Energie člověka!
Bet Orten by se asi dala označit za módní fotografku, ovšem její práce jsou přece jen poněkud jiné. Připomínají mytické výjevy, srůstají s přírodou. Přistupuje k nim jako k autoportrétům.
„Už vás vidím! Tak pojďte do prvního patra,“ akčně na mě mává hnědovlasá fotografka, když mě uvidí na dvorku v pražských Holešovicích, který předznamenává budovu plnou ateliérů. Otevírám dveře jednoho z nich. Studio SKULL sdílí se svým mužem, sochařem Matějem Hájkem. Hraje tu hudba a voní kafe. Na stole leží foťáky – některé analogové a také digitální Leica. Nad nimi visí několik fotografií. Jednu z nich – s názvem Black Madona – můžete vidět, pokud v těchto týdnech a měsících zrovna procházíte pražskou Divadelní ulicí; je to totiž jedna z prací výstavy Naděje na zdejší Galerii Fasáda.
Černá socha zahalená do dlouhých šatů položená na kamenité zemi. Jde z ní klid, možná i trochu melancholie a strach. „Všechno, co fotím, jsou svým způsobem moje autoportréty. Skrze jiné ženy si řeším své věci, zajímá mě, jak vnímají svou ženskost… Ale skutečné autoportréty jako takové jsem prakticky nikdy nefotila. Potřebuju se koukat do foťáku, držet ho v ruce, když cvakám, ne používat samospoušť. Tahle Černá madona je tak svým způsobem můj první opravdový autoportrét,“ říká, když vysvětluje, jak se fotografie zrodila.
Black Madona je tedy socha, ovšem zobrazuje samotnou fotografku. Vznikla v rámci rezidence ve studiu PRÁM v pražských Vysočanech. Bet Orten se chtěla zabývat lidským tělem, ovšem nemínila řešit pocity jiných, pouze ty svoje. Ve spolupráci se sochařkou Magdalénou Roztočilovou postupně odlila svoje ruce, trup i hlavu. „Otevřela jsem tím nějaké dveře sama k sobě a zkoumám, co je za nimi. U samotného focení jsem chtěla být sama, je to pro mě hodně delikátní projekt. Od jiných fotografií se dokážu odpoutat, ale tohle je opravdu osobní.“
Hope you’ll make it in New York
Když jí bylo deset, tajně si půjčila analogový fotoaparát svého dědy. Záhadný objekt ji učaroval, dlouho nechápala, jak to celé funguje. Na osmiletém gymnáziu se pak trápila s matematikou, fyzikou a chemií. Co se však nestalo: „Jedna paní učitelka mi vystavila soubor fotografií ze školy v přírodě. To bylo zásadní. Dokázala ve mně najít talent. Už tenkrát mi bylo jasné, co chci a budu fotit. Tenkrát jsem nafotila takovou melancholickou holku, kamarádku, která v tichosti seděla na pařezu.“ Téma zadumaných, melancholických žen s obrazovou příchutí dávných legend (a nejen na pařezu) se jí drží dodnes. Z gymnázia odešla na střední fotografickou školu Michael, pak studovala na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě a jednoho dne jí zazvonil telefon…
Volali z produkce slavného amerického fotografa Stevena Kleina, která zajišťovala fotografování Brada Pitta v Praze pro jeden americký časopis. „Potřebovali nějaký místní kontakt a já na to kývla. To focení bylo jako natáčení filmu, tolik asistentů, světel… S týmem jsme si sedli. Tak jsem se zeptala, jestli bych za nimi mohla přijet do New Yorku, jestli pro ně můžu pracovat. A oni řekli jo.“ Bet Orten tak zanedlouho odletěla do Ameriky, kde strávila půl roku jako jedna z asistentek zmíněného Stevena Kleina. Pro mladou fotografku to byl fascinující svět plný světel, stativů a celebrit…
„Všichni mi pořád říkali: ,Hope you’ll make it in New York! Snad to v New Yorku dokážeš! ‘Nejde ovšem dělat takové fotky jako třeba Klein, když na to nemáte rozpočet. Ale byly momenty, kdy jsem viděla, že i on pracoval velmi intuitivně. Když se fotí nějaká celebrita, celé se to zkouší den předem s někým jiným, všechno je perfektně nachystané. Ale někdy se stalo, že Klein cvakl momentku, která se pak objevila na dvoustraně v časopise,“ vzpomíná, co si ze spolupráce odnesla. V té době se nechtěla vrátit do České republiky, nicméně stýskalo se jí po Evropě. Rozhodla se tedy pro studium módní fotografie v Londýně.
Co by kdyby
„Člověk musí být fakt skálopevně přesvědčený o tom, proč tam je. Jinak vás to město sežere i s ponožkami. Všechno tam bylo neskutečně drahé, malý pokoj, vysoké pokuty za cokoliv…“ vzpomíná pražská fotografka na Londýn. Paralelně se získáním magisterského titulu Bet otěhotněla. „V tu chvíli byla vize kariéry to hlavní. To byl důvod, proč spíte v bytě, kde je zima, máte přiblblé spolubydlící a jezdíte hodinu na kole do centra… Jenže najednou bylo všechno jinak,“ prozradila předloni na jaře v podcastovém rozhovoru pro Forbes. Sešlo tak i z příslibu fotografování pro módní britský časopis Vogue. Bet Orten se odstěhovala zpátky do Prahy. „Byla by blbost tam žít s dítětem, když jsem neměla zázemí… Co by kdyby, mělo to tak být, jsem vděčná za to, jak věci jsou,“ říká dnes s odstupem.
V české metropoli začala spolupracovat s módními návrháři, šperkaři, zaměřovala se na módní fotografii, ke které však přistupovala trochu jinak – využívala často přirozené světlo, její fotografie byly temnější než ty, které se objevovaly běžně na stránkách časopisů. Spolupracovala s módními návrháři Jakubem Polankou a Pavlem Brejchou nebo se šperkařským studiem Zorya. Skrze módní fotografii, k níž přistupovala jako k nástroji, který může sdělovat hlubší myšlenky, vystavila kampaň na záchranu Lázní Kyselka – a za ni obdržela Cenu Czech Grand Design pro rok 2012 v kategorii Fotograf roku.
Na tutéž cenu byla nominovaná i vloni, a to za fotografie performativní a body art umělkyně Kateřiny Olivové. Zobrazovala její nahé ženské tělo ležící ve skále nebo zavěšené v motýlích křídlech v rektorátu pražské AVU. „Žena jako objekt, žena jako múza, také jako přírodní síla, jako narušitelka institucí a historicky udržované hierarchie. Žena jako tvůrce. Všechna tato témata, jež neodmyslitelně patří k její fotografické práci a rukopisu, Bet Orten soustředila do autorského vydání magazínu Blue Paper,“ dodal k fotografiím porotce kategorie Fotograf roku Pavel Turek. Na tomto projektu Bet Orten spolupracovala s novinářkou a stylistkou Veronikou Ruppert, s níž nově fotila také pro časopis Heroine nebo s ní vytváří již sedm let kampaně pro neziskovou organizaci Elpida. „Pro mě je definice krásy energie, která z člověka jde. A to je na fotografiích vidět. Kateřina Olivová se miluje! A já si to s ní mohla neskutečně užít!“ září i Bet Orten, když o tom mluví.
M.A. Bet Orten se narodila v Praze. Absolvovala zdejší střední školu Michael zaměřenou na reklamní fotografii, následoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě a nakonec London College of Fashion. Půl roku asistovala americkému módnímu fotografovi Stevenu Kleinovi. V roce 2012 získala cenu Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku, v roce 2015 a 2019 na ni byla nominovaná znovu. Spolupracuje se svým partnerem, sochařem Matějem Hájkem ve SKULL studiu, které založili vloni.
