Komentář: Stanislav Fiala – architekt, který nalezl své místo a svůj rozměr

Stanislav Fiala je na české architektonické scéně stálicí. Je to téměř dvacet let, co vzbudil rozruch s neotřelou hi-tech budovou MUZO, jež se dostala do finále evropské ceny Mies van der Rohe Award. Nikdy však neslavil tolik úspěchů jako nyní, kdy během jediného roku otevřel hned dva paláce v centru Prahy – paláce DRN a Špork. Podobný počin se nikomu nepodařil patrně již desítky let. Není tedy divu, že ocenění Architekt roku získal minulý týden právě on.

Práce architekta má dnes mnoho podob. Architekti navrhují a projednávají územní plány, modelují 3D grafiky, pracují jako „dramaturgové“ dění ve veřejných prostranstvích nebo třeba oživují opuštěné objekty. Stanislav Fiala dlouhodobě zůstává u nejklasičtějšího výměru práce architekta – u navrhování domů. Od svého řemesla neutíká k žádným bokovkám: nevyučuje na vysoké škole, nepublikuje články a studie, veřejným vystoupením se spíše vyhýbá. Dlouhodobě tak stojí poněkud stranou českého architektonického provozu. Přesto se mu podařilo vydobýt si jedinečnou pozici.

Děkovat za to může patrně tomu, že se před pětadvaceti lety setkal s osvíceným investorem. Je jím Petr Němec, zakladatel farmaceutické společnosti PharmaSwiss. Od poloviny devadesátých let společně postavili řadu objektů, z nichž byl donedávna nejvýraznějším golfový klub Čertovo břemeno nedaleko Jistebnice. Někdejší Stavba roku 2011 ukazuje mnoho z „fialovského“ pojetí: má zelenou střechu, organické tvary a nápadité detaily. Po úspěchu Čertova břemene se Fiala s Němcem rozhodli pustit se do mnohem většího sousta – tedy vlastně hned do dvou soust.

Prvním z nich je Palác DRN, který vyrostl na nejdražší prodané parcele v novodobé historii Prahy, totiž v dlouholeté proluce na rohu ulic Národní a Mikulandské. Objekt zvaný DRN (své jméno získal díky půvabné střešní zahradě a travou osazeným balkonům po obvodu budovy) vznikl propojením barokního Schönkirchovského paláce a odvážné novostavby, která v sousedství řady pozoruhodných budov na Národní třídě důstojně reprezentuje soudobou architektonickou vrstvu. (Pozn. red.: tomuto počinu jsme se tu již věnovali – ZDE).

Neméně důstojně se Fiala s Němcem vyrovnali i s druhým soustem, přestavbou Šporkova paláce. Původně barokní palác proměnil ve dvacátých letech minulého století legendární Josef Gočár ve velkolepé sídlo Anglo-československé banky. Po roce 1948 budova utrpěla nemalé škody, než se v roce 2012 dostala do rukou právě Fialovi s Němcem. Ti citlivě obnovili to, co zbylo z Gočára, a doplnili to o mnoho nového: od již typické zeleně na střeše po krásná velkoformátová okna v dosud slepé fasádě.

V minulosti bývalo zvykem, že stavebníci, obvykle z řad církve či šlechty, spolupracovali s týmiž umělci a řemeslníky po celá desetiletí. Podobnou stálostí se vyznačuje i skupina okolo Fialy s Němcem. Již od devadesátých let, kdy se vzájemně „našli“, spolupracují se stejnými staviteli (jsou to lidé okolo stavební firmy Hinton) a s dalšími řemeslníky. Je to právě stabilita spolupráce a pouto důvěry mezi architektem, investorem a staviteli, co umožnilo současné Fialovy úspěchy. Fiala díky tomu není zajatcem stresujícího světa obesílání architektonických soutěží, uspěchaných projektů a úzkostného shánění zakázek. Má možnost s domem delší dobu žít, přemýšlet o detailech, být plně přítomen na stavbě a tvořit ji společně se staviteli. To zdaleka není běžné: architekt velice často nemá velký vliv na to, jak se projekt během realizace promění.

Rekonstrukce Šporkova paláce je příkladem řešení revitalizace souboru budov na území Pražské památkové rezervace, zdroj: Architekt roku

Díky tomu všemu má Fialova tvorba jasně sledovatelnou kontinuitu. Některé věci se učí, zkoumá, motivy opakuje a rozvíjí. Jeho budovy tak mají rozeznatelný rukopis. Laureát se domácímu standardu rovněž vymyká i tím, že „vzdoruje“ zde stále ještě vlivnému minimalismu – onomu kánonu strohých linií, střídmé barevnosti a neokázalých detailů. Typické jsou pro něj organické prvky, střídání různých materiálů, v interiéru pak užívání expresivní barevnosti a rozpustilost v detailech, občas snad až přílišná. Fialova tvorba má v sobě leccos postmoderního, ale zároveň beze všeho, co bylo na postmoderně laciné či pozérské. Je to architektura srozumitelná, lidé si ji snadno oblíbí – zatím jsem nebyla svědkem toho, že by někdo opouštěl střešní zahradu pražského DRNu jinak než nadšený. Možná proto, že na Fialových budovách je úplně obyčejně vidět, že ty domy někdo stavěl s radostí a měl na to dost času.

Příběh Stanislava Fialy je tak příběhem architekta, který nalezl své pravé místo. Drží se osvědčených partnerů a způsobu práce. Nepouští se do riskantních velkých zakázek, za jejichž výsledek by nemohl plně ručit. Sází na poctivost a postupný růst. A jeho sázka se vyplácí. Jemu, i nám všem.

Autorka je publicistka a kritička se zaměřením především na architekturu.

Stanislav Fiala se narodil v roce 1962 v Mostě. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Školu architektury na AVU v Praze. V devadesátých letech byl společníkem D.A. Studia, později ateliéru D3A, od roku 2009 je jednatelem společnosti Fiala+Němec. Má za sebou desítky realizací. V roce 2000 se dostal s administrativní budovou MUZO v pražských Strašnicích mezi finalisty prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Award. Mezi nejvýznamnější realizace z posledních let patří Palác Špork, Palác DRN, Bytový dům Puškinova v Praze, Golfklub Čertovo břemeno v Alenině Lhotě, stavby pro společnost SIPRAL – továrna, sídlo a vzorkovna.