Umění vyloučených: Na romské děti příkaz „musíš“ nefunguje
Osmý, závěrečný díl seriálu o sociálním umění
Jakkoliv to může znít jako klišé, tak o nich platí, že jsou jim vlastní spontánnost a otevřené srdce. Nejdůležitější roli však v romském umění nehraje talent, jak říká i sbormistryně souboru Čhavorenge a zpěvačka Ida Kelarová, nýbrž zájem na sobě pracovat.
„Moje mamka našla paní Kelarovou na YouTube. Bylo to úžasné. Zeptala se mě, jestli bych to nechtěl zkusit. Pak paní Kelarová přijela za námi na východní Slovensko, poslechla si, jak zpívám a v létě už jsem byl na svém prvním táboře Romanodrom,“ vzpomíná sedmnáctiletý houslista Mário Žiga. „Do té doby mě rodiče podporovali. Začal jsem ale vnímat věci, které jsem před tím neviděl, třeba to, že se u nás doma vůbec neděkuje, ve sboru Čhavorenge jsem začal cítit pokoru. Zjistil jsem, že se dá žít jinak, a toužil jsem něco dokázat. A v tu chvíli rodiče chtěli, abych zůstal doma. Já se však od nich potřeboval odpoutat.“ A tak se Mário přestěhoval do Brna, kde bydlí na církevním internátě a začal studovat na Janáčkově konzervatoři obor housle. Rád by se stal profesionálním houslistou – zároveň si chce zachovat romskou podstatu. Pracovat na sobě, ale zůstat takový, jaký je.
Sbor Čhavorenge (což v romštině znamená „dětem“) založila Ida Kelarová v roce 2011 pod záštitou spolku MIRET (Mezinárodní Iniciativa pro Rozvoj Etnické Tvorby). Celoživotním cílem Kelarové je podporovat talentované romské děti ve věku od šesti do devatenácti let. Pravidelně proto jezdí do romských osad na Slovensku a spolupracuje s romskými školami z Česka i ze Slovenska, odkud vybírá nové členy do pěveckého sboru. V současnosti má Čhavorenge dvaadvacet stálých členů, během pandemie koronaviru jich ovšem asi patnáct odešlo. Proto Kelarová plánuje na letošní rok velký nábor nových zpěvaček a zpěváků, kteří – pokud se osvědčí – budou koncertovat mimo jiné s Českou filharmonií. S tímto špičkovým tělesem Čhavorenge spolupracuje od roku 2013, v roce 2018 společně vydali CD Hej Romale plné romských písní.
Dokument O če ide Idě, foto: Česká filharmonie Nejtěžší je zapínat hlavu
„Říká se, že romské děti jsou talentované, ale já už vím, že to nejdůležitější není talent, ale rodina. Můžeme vybrat talentované dítě, které se těší a je s námi rádo, ale když mu to pak v té rodině zakážou, více mu tím ublížíme, než pomůžeme. Když rodič řekne ne, je to konečná,“ vysvětluje Ida Kelarová a jedním dechem dodává, že člen Čhavorenge musí splňovat jisté podmínky: nenosit domů pětky a nemít absenci ve škole. Talentované děti pak také získávají mentoring v oborech, které je zajímají – mohou se s pomocí spolku MIRET připravit na hudební i hereckou konzervatoř, ale také na různé vysoké školy.
„Pro romské děti je nejtěžší zapínat hlavu, učit se přemýšlet. To je i jedna z největších překážek. Učíme je, jak se chovat, když udělají nějaký průšvih – že se k tomu mají postavit, poučit se z něj, nevzdat to. To je součást vzdělání, které jim škola, a většinou ani rodiče, nedá. Romské děti jsou trochu jiné, nefungují na ně příkazy, potřebují spíše podporu,“ pokračuje Kelarová. S dětmi pracuje kontinuálně několikrát za rok. V létě se (letos bude již dvanáctým rokem) koná tábor Romanodrom (v překladu „romská cesta“), kde na sobě děti intenzivně pracují a učí se repertoár, s nímž pak po celou následující sezonu vystupují. V průběhu roku se koná několik koncertů, které přivedly Čhavorenge nejen na mnoho míst po České a Slovenské republice, ale spolu s Českou filharmonií také do Londýna, Belfastu či Bukurešti.
Ida Kelarová tvrdí, že jediná možnost, jak situaci Romů zlepšit, je vytvářet pozitivní vzory (zmiňuje například klavíristu Tomáše Kača, který s nimi začínal a po studiích na Berklee College of Music zůstal v USA), ale především umožnit, aby se Romové s Neromy setkávali a učili se od sebe navzájem. „Pravidelně pořádáme workshopy, kde se potkávají romské a neromské děti a společně zpívají a tancují – prostě vytvářejí něco krásného. Funguje to úžasně. Co mě ale někdy mrzí, že když se dělá romský festival, jsou tam jen Romové. Tam by právě bylo místo, kde si spolu popovídat, zatancovat…“
Sbor Čhavorenge Idy Kelarové od roku 2013 spolupracuje s Českou filharmonií, foto: archiv České filharmonie Američané v osadách
Ve slovenských romských osadách pracuje také americký divadelní projekt Dramatic Adventure Theatre. Několik amerických divadelních lektorů přijíždí do těch osad, s nimiž spolupracuje košické ETP Slovensko – Centrum pro udržitelný rozvoj. Lektoři učí tamní mládež divadlu. Na základě nabyté zkušenosti potom vytvoří inscenaci, kterou hrají doma, v Americe. A v jednotlivých slovenských osadách vznikají krátké inscenace pro místní publikum, obvykle postavené na příbězích právě zdejších obyvatel. „Díky tomu, že využíváme jejich osobní zkušenost, říkáme, že je jejich hlas zajímavý, že na jejich příbězích záleží. Osobnostně se překonají,“ dokládá lektorka Barbara Herucová, která se stará o slovenskou odnož projektu.
Vytvářet divadlo v časovém úseku deseti dnů však není jednoduché. Celý program se navíc musí překládat do angličtiny a zpět do slovenštiny + někdy také do romštiny. Američtí lektoři navíc do jednotlivých osad jezdí nárazově, projektově. Organizace ETP Slovensko však v daných osadách působí dlouhodobě, divadelní workshop je tedy pouze jeden ze způsobů, jak s komunitou pracovat.
„Mnozí si s námi zažijí divadlo poprvé v životě. Posílí tak své prezentační dovednosti, což se vždy hodí. Důležité také je, co si z toho odnesou američtí lektoři. Zažijí jiný svět, potkají se s příběhy, které jsou jim velmi vzdálené. Nejedná se navíc o lokality, z nichž by média pravidelně přinášela pozitivní zprávy, takže i pro ETP Slovensko je inscenační výstup vítanou událostí,“ vypočítává Herucová.
Ara je pozor! Art je umění…
Zlepšit postavení profesionálních romských umělců chce zase spolek Ara Art, který razí takzvaný artivismus – tedy aktivismus pomocí umění. Kromě toho se spolek zabývá romskou LGBT+ menšinou a problematikou vícečetné diskriminace. Divadelní skupina Ara Art vznikla na popud nepokojů a protiromských demonstrací v roce 2011. Nelíbilo se jim, jak o událostech informují média, a tak chtěli prostřednictvím divadelní hry zprostředkovat pohled Romů na tato témata.
Jedním z limitů profesionálních romských umělců jsou podle Davida Tišera – herce, režiséra a ředitele Ara Art – finance. Spolek je získává z grantů různých zdrojů (Ministerstvo kultury, Státní fond kultury, magistráty a kraje či aktuálně také z Finančních mechanismů EHP a Norska). Některé subjekty sice vypisují granty čistě pro romské umění, jenže neoddělují to profesionální od amatérského. „Množství financí je v těchto grantech samozřejmě omezené, a pokud se spolek o grant hlásí s profesionálním souborem, ale zároveň se o něj také hlásí sto dalších amatérských souborů při komunitních centrech, na financích je to poznat,“ vysvětluje Tišer.
Vadí mu, že se na romské umění stále nahlíží jako na amatérské a lidé k němu také tak přistupují. „Ve filmech a seriálech mi chybí zastoupení romských herců, kteří by nehráli Romy,“ míní. Myslí si, že dokud sami Romové filmy a seriály nezačnou natáčet, situace se nezmění – a to pohání i aktivity spolku, který chce mimo jiné docílit i toho, aby měli Romové ve veřejnoprávní televizi vlastní pořad. „Jeden režisér mi řekl, že jsem málo Rom, protože nemám přízvuk a vlastním notebook. Jejich představa je, že musím žít v chatrči a nejlépe na sobě mít nějaký tradiční oblek,“ kroutí hlavou David Tišer a dodává, že Romové nebudou chtít studovat herectví, když pak nedostanou opravdovou příležitost někde hrát.
