Umění vyloučených. Práce na divadelní roli je plná terapeutických prvků
Šestý díl seriálu o sociálním umění
Funguje divadlo terapeuticky proti psychickým onemocněním, i když se na řízenou terapii přímo nezaměřuje? V pražské Bohnické divadelní společnosti i v souboru Teatro Trepka věří, že ano.
„Dospěl jsem ke krizi středního věku, byl jsem nespokojený v práci, neměl jsem žádného koníčka. Díky paní psycholožce jsem si vzpomněl, že jsem na základní škole hrál divadlo. Tak se mě zeptala, jestli znám Bohnickou divadelní společnost,“ vypráví Petr, zatímco se ostatní herci a herečky pomalu scházejí v horním patře Studia Citadela. Za chvíli tu začíná oprašovací zkouška inscenace Kabaret Artaud. „Měl jsem trochu předsudky k lidem, kteří jsou nějak hendikepovaní, nechtělo se mi sem. Ale jiného koníčka jsem neměl, tak jsem se nakonec přišel podívat na zkoušku, to se psal rok 2008, a už jsem tu zůstal.“ Petr je řemeslník, „kluk z vesnice“, je rád, že díky divadlu může zaměstnávat i jiné části mozku než při své práci, navíc uznává, že zahrát si například v Činoherním klubu je opravdu zážitek. Zkrátka – chce někam patřit.
Jádro Bohnické divadelní společnosti, která právě oslavila třicet let své existence, tvoří chronicky nemocní psychiatričtí pacienti – lidé se zkušeností dlouhodobé psychiatrické léčby. „Naprostá většina našich herců Bohnickou léčebnou prošla. Čím dál kratší dobu se v ní ovšem díky současným psychiatrickým trendům zdržují,“ říká režisérka Vendula Kodetová, která Bohnickou divadelní společnost vede spolu s choreografkou Ivanou Hessovou. S psychiatrickou nemocnicí Bohnice má však soubor spojitost už převážně pouze v názvu a skrze festival Mezi ploty, na němž každoročně vystupuje.
Cílem není terapie
Skupinka se přesouvá po točitých schodech do spodního patra. Potemnělý nevelký sál se zrcadlovou stěnou se rozsvěcí, herci berou několik židlí, zkouška začíná. „Při studování hry je důležitý proces – to, že jsme spolu. Nejdříve hledáme téma, s pomocí pohybových partitur a improvizací tvarujeme etudy, často pak do nich přidáváme autorské texty, které herci sami přinášejí, až pomalu dospějeme k libretu – scénáři, který potom zkoušíme,“ podotýká Vendula Kodetová, zatímco pouští hudbu.
Když Bohnická divadelní společnost v 90. letech začínala, zkoušela přímo na půdě psychiatrické léčebny, v té době také aktivně spolupracovala s psychology nebo psychiatry. V současnosti její provázání s odbornou pomocí není už tak velké. Pro Kodetovou není cílem řízená terapie, ale takzvané sociální divadlo. Chce zkrátka vytvářet svébytnou současnou formu divadelního projevu. „Divadlo je samozřejmě velmi terapeutické samo o sobě – mělo by v sobě obsahovat prvek katarze, aristotelovské očištění pomocí strachu a soucitu, které ideálně zasáhne hlediště i herce na jevišti. Práce na roli má v sobě mnoho autoterapeutických prvků,“ tvrdí Kodetová. Herci se musí naučit spoluhrát, prezentovat svoji osobnost, naučit se ovládat, trénovat souhru individuální a kolektivní role, mají odpovědnost vůči ostatním. „Divadelní tvorba je trénink pro praktický život, můžete si tam odbýt vnitřní konflikty, nanečisto si je vyzkoušet.“
Spolek zvláštních lidí
Podobný přístup k věci sdílí i herec a režisér Martin Učík, který do roku 2008 Bohnickou divadelní společnost s Vendulou Kodetovou vedl a na její činnost navázal založením Bohnické divadelní společnosti®, v jejíž tradici nyní pokračuje „divadelní spolek zvláštních lidí“ Teatro Trepka. Jedná se o komorní soubor, který klade důraz na intelektuální a tvořivé schopnosti herců s psychiatrickou zkušeností. V současnosti uvádí inscenaci Večírek pro dada blby.
„Členové souboru jsou lidé, kteří si prošili psychickou krizí, někteří z nich berou léky trvale, ale vedou (téměř) normální život a našli v divadle svou seberealizaci. Jsou mezi námi i lidé, kteří žádnou psychiatrickou zkušenost nemají. Za těch třicet let jsem nicméně vypozoroval, že jsme všichni tak trochu potencionální pacienti,“ směje se Martin Učík, když se setkáváme několik dnů po představení na stejném místě, v coworkingových prostorách na pražském Žižkově nazvaných Pracovna & Laskafe. „Někdy vedla cesta do péče psychiatra i přes nás. Tvoříme mezistupeň před bílými plášti, z nichž může jít i strach.“
Ani Martin Učík se, stejně jako Vendula Kodetová, nevěnuje přímo dramaterapii nebo teatroterapii – říká, že praktikuje spíše jakousi „terapii divadlem“ a jde mu zejména o konečnou estetickou podobu. „Při dramaterapii nejde o tvorbu. Dramaterapie má s divadlem málo společného, divadlo spíše zneužívá, mrzačí. Obírá je o emoční kouzlo jeviště, básníkova slova, hudby, pohybu a přítomnosti empatického diváka,“ vysvětluje Učík. Divadlo ale jako druh terapie přesto funguje. Lidé si v divadelních tématech a vlastním procesu tvorby sami nacházejí odpovědi na své vnitřní otázky.
Učík i Kodetová vzpomínají na herce Bohouška, který i díky divadlu přešel z uzavřeného oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, posléze i domů. „Díky divadlu jsme v něm objevili neuvěřitelnou osobnost,“ říkají oba ve shodě.
Hendikep nevadí
Jakýkoliv hendikep, například když někdo kulhá nebo špatně vyslovuje, může podle Venduly Kodetové vést k zajímavějšímu, osobitějšímu projevu – lze s ním pracovat, využít ho. Bohnická divadelní společnost však spatřuje své limity v práci s textem – směřuje tedy spíše k fyzickému divadlu, text v inscenacích funguje jako další vrstva dialogu. „Je těžké něco fixovat – to skvělé, spontánní, co vznikne na první zkoušce, potom často složitě znovu oživujeme,“ vysvětluje Kodetová.
Na své projekty Bohnická divadelní společnost pravidelně čerpá grantovou podporu. Její získání nebylo vždy jednoduché. „Ze začátku jsme se zajímali o podporu ze zdravotní a sociální oblasti a vždy nám bylo řečeno, že patříme spíše do kultury. A na kultuře nám zase řekli, že jsme spíše terapie. Přehazovali si nás, ale nyní jsme si už vydobyli své místo,“ vysvětluje režisérka.
