Umění vyloučených. Nemůžeš chodit, ale přesto můžeš tančit!
Třetí díl seriálu o sociálním umění
Mumraj těl oblečených v bílých hávech, pomalu se rozmotávající ruce. Scéna se rozsvěcí a z onoho shluku bytostí vyjíždějí dva tanečníci na vozíčku. Na divadelních prknech se rozehrává příběh Erbenovy Kytice v podání uměleckého souboru Bílá holubice, který spojuje hendikepované tanečníky s těmi zdravými.
Scéna je minimalistická, jen ze stropu visí několik šál. Na jedné z nich se rozmotává tanečnice, proplétá svoje tělo kusem látky, zatímco pod ní skandují jednotliví tanečníci – ti na vozíčku i ti bez něj. „Akrobatické prvky dělají samozřejmě zejména chodící tanečníci, ale některé z nich si mohou zkusit i tanečníci sedící, jde jen o to najít hranici, kam nás až pustí,“ popisuje Gabriela Pituchová, předsedkyně ostravského spolku Bílá holubice.
Integrovaný umělecký soubor, který vznikl z popudu baletního mistra Igora Vejsady v roce 2006, v současnosti tvoří jedenáct hendikepovaných a deset zdravých tanečníků. Kromě kusu Kytice lidem vázaná nacvičila Bílá holubice dalších šest celovečerních inscenací. „Sedícím tanečníkům se na tréninku mnohdy cvičit nechce, stěžují si, co všechno je bolí, ale když přijdou na jeviště, jsou jak vyměnění. Mnohdy třeba zvednou ruce až nad hlavu, i když to na tréninku nedokázali,“ tvrdí Pituchová. Poukazuje na to, že takové lekce, které se konaly v začátcích, jim dnes už nestačí. „Všichni se tanečně zdokonalili a posunuli.“
Trailer představení Kytice lidem vázaná, zdroj: YouTube Tančit se dá i očima
Trénink se koná jednou za týden. Je to právě pravidelnost, která je pro hendikepované klíčová. Proto se online taneční schůzky udržely i během koronavirového lockdownu. Byly samozřejmě chudší o nácvik choreografií, zaměřovaly se zejména na rozcvičku pro sedící tanečníky, ovšem na setkání se připojovali i ti chodící, přesto nedokázaly nahradit to nejcennější, osobní kontakt. „Pro vozíčkáře je internet hodně důležitý. Během lockdownu jsem tančila ještě více – připojovala jsem se i na pražské tréninky, cvičila jsem i třikrát v týdnu. Několikrát jsem si také zaplatila vstupné a ,šla‘ do divadla. Koronavirus mi dal paradoxně hodně příležitostí pro kulturní vyžití,“ vzpomíná Lea Žůrková, která Bílou holubici navštěvuje už deset let a vede tréninky pro hendikepované; sama je na vozíčku vinou lomivosti kostí. Tanec je pro ni terapie – říká, že jí Bílá holubice pomohla psychicky i fyzicky.
„Je důležité, aby si i chodící tanečníci vyzkoušeli, jaké to je na vozíku sedět. Protože pak pochopí, že třeba není moc příjemné, když někdo zničehonic čapne vozík za madla vozíku a táhne člověka dozadu,“ vysvětluje. Každý tanečník má jiné postižení, někteří se nemůžou hýbat vůbec – ovšem „tančit“ se dá i očima nebo výrazem. Roli rovněž hrají různé typy vozíčků, s každým se manipuluje trochu jinak. Vše je však o cviku,“ říká Lea Žůrková. Sama měla ze začátku obavy, vystupovat začala až po roce. „Člověk nevěděl, co může a co nemůže. Pak jsem zjistila, že můžeme všechno – zařvat si, vypustit páru. Hodně lidí odradí první trénink, jsou smutní, nezvládnou to psychicky… Ale pokud vytrvají, zjistí, že stačí, že mají dobré srdce a my je přijmeme takové, jací jsou,“ usmívá se tanečnice.
Ale Bílá holubice více zápasí s nedostatkem chodících tanečníků. Hedvika Řeháčková, která s Bílou holubicí tancuje pět let, přiznává, že překonat prvotní obavy nejde naráz, člověk musí přijít víckrát: „Bála jsem se, jestli sedícím tanečníkům neublížím. Ale oni umí velmi dobře komunikovat, sami se ozvou, když narazí na hranici. Po nějaké době se to stane přirozeností. Víte, co mají rádi a co jim naopak dobře nedělá.“
Tréninky jsou otevřené všem. Začínají vždy rozcvičkou pro hendikepované, ta je zaměřena na dýchání, na uvolňování těla, vede ji sedící tanečník. Následuje společný trénink chodících a sedících, kde se učí manipulovat s vozíkem, nacvičují choreografie nebo ti zdraví pomáhají protáhnout sedící tanečníky. Poslední část tréninku, hodinu a půl dlouhá lekce pro chodící tanečníky, se věnuje zdokonalování techniky a jejich sebevyjádření.
Jsme málo propagovatelní
Bílá holubice je financována zejména z dotací – pravidelně o ně žádá u kraje i u města. Finance rovněž získává od dárců a různých firem. Tanečníci platí členský příspěvek 800 korun ročně, sedící tanečníci ovšem za vystoupení obvykle dostávají honorář. „Je to pro ně motivace – mají pocit, že jsou v práci, kterou musí odvést, protože za ni dostanou zaplaceno. Proplácíme také pohonné hmoty a asistenty, lektory, režii, kameramany, platíme nájemné nebo kostýmy,“ vypočítává předsedkyně Bílé holubice Gabriela Pituchová.
Aby se Bílá holubice dostala více do vědomí společnosti a tím ještě více napomohla integraci zdravotně hendikepovaných, tanečníci jezdí na besedy do škol. Děti si tak mohou vyzkoušet, jaké to je sedět na vozíčku, a lépe pochopit, jak je možné, že i když člověk nemůže chodit, může tančit. „Musíme vynaložit opravdu velké úsilí, abychom se někde probojovali. Jsme málo propagovatelní, kolikrát nás mrzí, že si nás na své akce často nepozve ani město,“ přemýšlí předsedkyně a dodává, že právě spolupráce se školami je to, co může začlenění vozíčkářů do společnosti ještě více napomoci.
Podle Gabriely Pituchové podobných souborů, které pracují s hůře pohyblivými hendikepovanými tanečníky, v nichž ale přesto mají možnost se díky zdravým tanečníkům projevit, není v Česku příliš. Z dalších měst zmiňme alespoň brněnské studio integrovaného tance Proty boty, pražskou Školu tance pro všechny a Sportovní klub vozíčkářů Praha. „Bylo by fajn, kdyby se podobné soubory setkávaly napříč republikou a učily se od sebe,“ myslí si předsedkyně uměleckého souboru Bílé labutě. I proto je spolek členem mezinárodní asociace World Inclusive Dance, která podobné soubory sdružuje.
Předloni se poprvé v Česku konala oficiální soutěž tanečníků na vozíku v rámci dvoudenního tanečního festivalu PragueDanceChampionship – jenže vinou koronavirové pandemie pouze v online prostředí. Vloni v létě se však jednotliví tanečníci potkali již naživo, konkrétně v kongresovém sále hotelu Clarion na soutěži World Para Dance Sport.
