Umění vyloučených. Komu a čemu pomáhá Případ pro sociálku

„Co pro vás znamená láska, chlape, Leonardo?“ ptá se moderátor Filip Teller jedné z performerek s Downovým syndromem, členky brněnského divadelního souboru Aldente, jehož dynamická talk show Stand Up Down otevírala loňský ročník festivalu Případ pro sociálku. Během hodiny profesionální divadelník a dva muzikanti bez hendikepu probrali s mladými herci s Downovým syndromem „obyčejná“ témata, která dala nahlédnout do hendikepovaných životů. Rozhodně to nebyla hodina plná dojímání. Naopak!

„Párkrát jsem se už setkala s tím, že když se řekne sociální divadlo, lidé mají pocit, že to je něco velice roztomilého, co by mělo vyvolávat lítost. Sociální divadlo ovšem může a zmůže být mnohem víc. Pomáhá, takže je samozřejmě ‚morálně správné‘, ovšem to neznamená, že by rezignovalo na estetiku,“ zdůrazňuje dramaturgyně festivalu Barbora Šupová, která Případ pro sociálku před sedmi lety zakládala. Jednotlivé divadelní, hudební i výtvarné počiny sociálního umění spojuje zájem o marginalizovaná a tabuizovaná témata. Často se pracuje s ostrakizovanou skupinou lidí s hendikepem – ať už s fyzickým, psychickým nebo se sociálním. Osvětluje to, co člověka ze společnosti vyčleňuje – to, co není běžně vidět a slyšet. A tím i napomáhá k tomu, aby se tyto vyčleněné skupiny do společnosti integrovaly.

Dramaturgyně festivalu Barbora Šupová, která Případ pro sociálku před sedmi lety zakládala, foto: Michaela Škvrňáková

Máme na to data

Tématu se věnovalo hned několik studií. Například v roce 2005 začala britská vláda ve spolupráci s University of Central Lancashire a Anglia Ruskin University mapovat kulturní projekty zaměřené na osoby s mentálním postižením. Závěrečná zpráva z roku 2007 nazvaná Mental Health, Social Inclusion and Arts: Developing the evidence base (Duševní zdraví, sociální začleňování a umění: dokumentace výchozích materiálů) vyhodnotila, že díky umění se jedinci cítí být méně izolovaní a jejich sociální vazby se zlepšují.

Výzkumníci zjistili, že pro většinu zkoumaných projektů platí tři zásadní body: 1) účast v uměleckých skupinách pomáhá jedincům se sebemotivací, jsou potom více aktivní (a to zlepšuje jejich duševní zdraví); 2) umění zprostředkovává relaxaci, a tak odbourává stres; 3) spojení s ostatními v bezpečném prostředí snižuje sociální izolaci a zvyšuje důvěru v ostatní. Studie ovšem nepotvrdila, že by umění plošně pomáhalo omezovat užití medikace nebo využívání zdravotních služeb. Nicméně přišla s několika případy lidí, kteří díky účasti v uměleckých projektech přestali medikaci užívat.

Studie z loňského roku s názvem Creating inclusive Performing Arts practices for development of youth with disabilities: A critical ethnographic study (Vytváření inkluzivních postupů v oblasti scénických umění pro rozvoj mládeže se zdravotním postižením: Kritický etnografický výzkum) se zaměřila na mladé lidi s postižením ve věku 18–35 let v Jihoafrické republice. I tato analýza potvrdila, že kontakt s múzickými uměními podpořil sociální a ekonomické začlenění a posílil tak postavení mladých lidí s hendikepem.

V Česku na okraji

„Sociální umění najdeme v Česku v jednom balíčku se záslužným koníčkem nebo s amatérským divadlem. Stále stojí někde na okraji. V zahraničí se bere mnohem více do hry,“ tvrdí dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku Barbora Šupová. Dodává, že ani umělecká kritika mu nevěnuje pozornost, jež by si zasloužilo. „Většinou vyjde jen zpráva o tom, že taková inscenace vznikla, ale to je všechno. Jenomže i umělci s postižením by o skutečnou kritiku stáli. Není všechno super skvělé jenom proto, že to má dobrý úmysl,“ apeluje Šupová.

Loňský festival Případ pro sociálku se konal v pražském divadle Venuše ve Švehlovce. Velká porce čaje a mandarinek nechyběla, foto: Michaela Škvrňáková

Například na poli romského umění se tato situace začíná pozvolna proměňovat. Projekt AndroMedia, za nímž stojí organizace Slovo21 ve spolupráci s AraArt, Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy a Sofiyí Zahovou z Islandské univerzity, si klade za cíl zlepšit uměleckou kritiku romského umění. „Romská kultura a umění jsou součástí národního, evropského, ale i světového kulturně-uměleckého prostoru a neustále se vyvíjí a roste. Na scéně je nová generace mladých vzdělaných umělců, kteří tvoří v oblasti hudby, tance, nových médií, výtvarného a alternativního umění, divadla a literatury. Bohužel dodnes nemůžeme mluvit o dostatečném zájmu a znalostech kritiků, kteří by se k tvorbě a prezentaci romské kultury a umění stavěli kriticky. Projekt AndroMedia přispívá k řešení této problematiky a podporuje rozvoj umělecké a kulturní kritiky prostřednictvím interdisciplinárních aktivit, v rámci kterých se uskuteční několik workshopů, seminářů, diskuzí s publikem a odbornou veřejností,“ přibližují stránky organizace Slovo21.

Barbora Šupová věří, že sociální umění je dobrý startér k debatě o společenských problémech. Proto by do budoucna (kromě dalšího pořádání festivalu Případ pro sociálku) ráda navázala větší spolupráci se středními a vysokými školami. „Dialog, který díky tomu může vzniknout, není málo. Naopak, je tím nejdůležitějším. Netroufnu si říct, jestli umění může něco změnit ve velkém měřítku, ale na úrovni jednotlivců určitě. A tam to všechno začíná.“