Komentář: Film K zemi hleď! zachycuje absurditu naší současné situace

Chce-li dnes někdo na poli kultury přijít se sdělením o závažnosti klimatické krize, s vážnou tváří a tvrdými fakty si nevystačí. Netflixovský snímek K zemi hleď!, který se rychle stal senzací vánočních svátků, si toho je nejen dobře vědom, ale zároveň se snaží ukázat, proč tomu tak je. Oprošťuje se od sentimentálního balastu a kýče a nahrazuje jej cynickým balastem a kýčem veskrze současným. Hvězdné obsazení se zároveň stará o to, aby se K zemi hleď! stalo popkulturní událostí: Americkou prezidentku hraje Meryl Streep, vědecké duo ztvárňují Leonardo DiCaprio a Jennifer Lawrence, která si začne svůj poslední románek s nastupující hvězdou Timothéem Chalametem, v roli vlivné moderátorky se objevuje Cate Blanchett, hlavní influencerkou je Ariana Grande…

K zemi hleď! představuje mimo jiné žánrovou dekonstrukci amerického heroismu, který známe z apokalyptické kinematografie „staré školy“. Jedním z nejzářnějších příkladů takového přístupu je snímek Armageddon (1998) s tvrďákem Brucem Willisem v hlavní roli, jenž představuje mučednickou figuru obětující se pro záchranu lidstva. Poučeni tristní reakcí na existenční hrozbu změny klimatu, dneska už víme, že představa o lidské civilizaci, která (v čele s USA) na základě vědeckých faktů o blížící se hrozbě začne okamžitě jednat, je přinejlepším naivní.

Doktorandka Kate Dibiasky (Jennifer Lawrence) právě objevila objekt blížící se k Zemi a hrozící zkázou. Záběr z filmu K zemi hledˇ!, foto: Netflix

Ubavit se k smrti

Lineární narativ Armageddonu plynule postupuje po ose: varování vědců – politické rozhodnutí – mobilizace všech lidských a technologických zdrojů – záchranná mise – komplikace – oběť hlavního hrdiny ve prospěch celku. Tento řetězec se však ve snímku K zemi hleď! zadrhává už v prvním bodě. Předložení vědeckých důkazů o srážce s asteroidem nemusí vůbec vést k adekvátní reakci politických elit, ba ani veřejnosti, která směřuje k tomu, aby se ubavila k smrti na sociálních sítích. Tady nemáme co do činění s heroickým apokalyptickým thrillerem, nýbrž s politickou satirou a absurdní tragikomedií. Jejím terčem je zkorumpovaný a poněkud přitroublý společenský establishment sestávající z představitelů politické moci a kapitánů technologického průmyslu. Zatímco filmoví představitelé politických elit jsou jako vystřižení z éry Donalda Trumpa, hlavním ztělesněním velikánů současného byznysu je od reality odtržený libertariánský miliardář Peter Isherwell, který je filmovou syntézou Elona Muska, Jeffa Bezose a Steva Jobse.

Společnost postavená na otupujícím zábavním průmyslu, politice prolezlé korporátními zájmy a technologických gigantech, žalostně selhávajících tváří v tvář smrtící hrozbě, je především společností absurdní. Cesta vedoucí do zkázy vyhlíží především jako velká párty a spolčení ohlupujících s těmi, kdo chtějí být ohlupováni. Dílo se tím elegantně vyhýbá populistickému schématu, které by společnost vnímalo rozdělenou na zkorumpované elity na jedné straně, a nevinný, utlačovaný lid na straně druhé. K zemi hleď! ukazuje, že na jedné lodi jsme všichni a bez ohledu na sociální a kulturní zázemí jsme součástí civilizační mašinérie, která spěje k zániku vlivem své vlastní apatie, přízemnosti a zaslepenosti.

Hlavně to musí být zábava! Vědci přišli oznámit svůj objev do televize. Zleva: Cate Blanchett, Tyler Perry, Leonardo DiCaprio, Jennifer Lawrence. Záběr z filmu K zemi hledˇ!, foto: Netflix

Klima je těžké pominout

K zemi hleď! je portrétem civilizace absolutně nepřipravené na výzvu, před kterou byla postavena. Její konec se stává o to absurdnější, že technologie, jimiž disponuje, by jí alespoň v principu umožnily se s vesmírnou hrozbou utkat s reálnou šancí na úspěch. Technologický pokrok se však nachází v ostrém kontrastu se sociální, politickou a kulturní zaostalostí, které ve svém důsledku jsou hlavními příčinami jejího kolapsu. To, že nás nečeká heroické úsilí s happy endem, je ostatně další součástí dekonstrukce tradičních šablon katastrofických filmů, které K zemi hleď! přibližují tragikomické realitě reálného, všude kolem nás pozorovatelného přístupu ke klimatické krizi.

Je to patrně i důvod toho, proč byl snímek přijat s tak smíšenými reakcemi ze strany kritiky i širšího publika. Pokud jste v dnešním klimatickém sporu na „špatné” straně barikády, snímek režiséra Adama McKaye se s vámi příliš nemazlí a budete se jím patrně cítit dotčeni. Jak ostatně poznamenal Nathan J. Robinson pro magazín Current Affairs, spousta reakcí na K zemi hleď! by klidně mohla být součástí tohoto filmu. A netýká se to jen příslovečných „popíračů” změny klimatu; terčem satiry režiséra McKaye se stávají i korporátní snahy o záchranu planety, které si od dopadu komety slibují hojnost minerálních zdrojů – a jejich zisková využitelnost pro nové technologie. Takový přístup k existenční hrozbě je ve své podstatě totiž i metaforou greenwashingu a povrchních snah o „ozeleňování“ ekonomiky, jejichž smyslem v posledku není nic než dobývání renty pro kapitány energetického průmyslu obnovitelných zdrojů apod.

Ekologický a politický náboj snímku může být sice pro některé iritující, ale v posledku je nevyhnutelný. Ostatně: Lze v současnosti vytvořit depolitizované (post)apokalyptické umělecké dílo, jež by v nějaké míře neodkazovalo ke klimatické krizi? Jaká fiktivní katastrofa může vlastně na změnu klimatu neodkazovat? Dopady klimatické krize jsou cítit i v oblasti kultury a umění, a je to logické – díla nutně vycházejí z přírodního i sociálního reálna. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale je prakticky jisté, že s tématem klimatické krize se budeme v oblasti kultury setkávat stále intenzivněji.

Zkáza se blíží, vědec je v koncích. Záběr z filmu K zemi hledˇ!, foto: Netflix

Museli to zkusit

Celkové vyznění K zemi hleď! neposkytuje příliš prostoru pro naději; dává přednost hořkému smíchu nad absurditou vlastní existence a toho, v čem se nacházíme. Konzumní společnost? Postmoderna? Pozdní kapitalismus? Na pojmenování až tak nezáleží. Může být demotivující až depresivní vidět, jak veškeré dobře míněné snahy vědecké a aktivistické komunity ztroskotávají a Země se pod vedením nekompetentní kliky korporátně-techno-politické moci po fatální srážce s kometou znovu stává neživotným vesmírným tělesem.

Závěrem a záměrem snímku K zemi hleď! však není pozvánka do slzavého údolí klimatického žalu. Není nihilistickým cynismem a nemá demoralizovat ty, kteří se snaží podobné katastrofě svými omezenými prostředky zabránit. Je naopak pozvánkou ke smíření poté, co jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Nejsou tu žádní hrdinové, zachránci ani spasitelé. Jen nemnoho obyčejných lidí, kteří se ze všech sil snažili přehodit výhybku lokomotivy dějin. Neúspěšně, zato s vědomím, že úsilí vyvinout museli. Jejich snaha byla stejně nevyhnutelná jako civilizační pohyb vedoucí k vlastnímu zániku.

Autor je publicista.