Nikdy nepodceňujte sílu multiverza, vzkazuje bezdomovec Spider-Man

Pokud nás poslední měsíce v kinech něco naučily, pak to, že nic není tak úplně jisté. Prognózy, že vcházíme do éry hybridní distribuce, kde film souběžně poběží v kině i na streamovací službě, se nepotvrdily. Lepší výsledky totiž zaznamenaly tituly, které se orientovaly výhradně na oslabený kinotrh. Ten sice zažil propad a pohřbil řadu legendárních jmen včetně Stevena Spielberga, osvědčené značky přesto dokázaly obstát.

Táhl nový James Bond i hubatý antihrdina Venom. Obstojně se vedlo druhdy drtivě dominujícím titulům z univerza Marvel, byť výsledky Black Widow, Shanga-Chiho a legendy o deseti prstenech či Eternals nebyly oslnivé – pokud je srovnáme s předchozími snímky ze stejné rodiny. V případě prvního ze jmenovaných titulů to lze připsat tomu, že Scarlett Johansson nepatřila k vysloveným tahounům týmu Avengers, u druhých dvou tomu, že jde o starty nových postav. U všech zmíněných výsledků tak vždy figurovalo apologické slovní spojení „na časy pandemie dobré“.

Čekání na titul, který „spasí kina“, tak podle očekávání uťal až třetí sólový film nového Spider-Mana s podtitulem Bez domova. Nicméně způsob, jakým tak učinil, je ohromující a překonává i optimistické prognózy. V současnosti má nakročeno mezi tři nejvýdělečnější filmy všech dob, což s ohledem na restrikce (zavřená kina, obavy publika, očkování, nutné testy) vyvolává zasloužený respekt. V čem tkví magnetismus pavoučího muže, který je zdánlivě odolný i vůči neradostné realitě?

Tom Holland a Benedict Cumberbatch ve filmu Spider-Man: Bez domova, foto: Sony Pictures / Marvel Studios

Britský herec Tom Holland coby představitel Petera Parkera sice debutoval v univerzu Avengers relativně nedávno, ale jeho postava si v něm vybudovala velice silnou pozici. Fungoval jako symbolický syn a dědic oblíbeného Tonyho Starka (důležité postavy v Marvel Cinematic Universe), navíc Holland přinesl do role Petera Parkera mnohem více energie a uvěřitelnosti než jeho předchůdci – Tobey Macguire a Andrew Garfield. Oba dosavadní spidermanské filmy (Homecoming z roku 2017 a Daleko od domova, 2019) měly velmi dobře trefený komediální tón a tradiční prvky Spider-Manova mýtu dokázaly zúročit s nadhledem a svěžestí, bez repetic a doslovnosti.

Ve stále rozvětvenějším univerzu Marvelu, které obývají božské bytosti, je naivní a upřímný kluk z Queensu bod, s nímž se může mladší publikum identifikovat. A nový Peter Parker navíc sympaticky tolik neřeší sám sebe a své pubertální i milostné nejistoty jako jeho předchůdci. Holland ho prostě uchopil jako radostného, suverénního a zapáleného adolescenta, který se příliš rychle vyšvihl mezi elitu a tím začal postupně ztrácet domov.

Ve třetím díle se Peter ocitá v roli světové celebrity a štvané zvěře. Jeho identita je odhalená, část veřejnosti – kontrolovaná šťavnatou parodií na americké konzervativní mediální křiklouny (a prodejce suplementů) –  dokonce věří, že Spider-Man je zločinec a vrah. Parker si sice snaží zachovat svůj nevinný úsměv, jenže realita dohání jeho i jeho nejlepší přátele, prostořekou MJ (hraje ji Zendaya) a ultra-nerda Teda (Jacob Batalon). Sycen bytostným idealismem a touhou napravit svět Parker zbrkle požádá o pomoc doktora Stephena Strange (Benedict Cumberbatch), který svými magickými schopnostmi dokáže jisté události vymazat z přediva reality. Zaklínadlo nicméně selže a otevře trhliny v takzvaném multiverzu. Do světa třetí inkarnace Spider-Mana tak náhle začnou propadat úhlavní nepřátelé jeho předchozích verzí… a nejsou sami!

Záběr z filmu Spider-Man: Bez domova, foto: Sony Pictures / Marvel Studios

Právě v tomto bodě, kde se protínají dosud oddělené světy jednotlivých pavoučích mužů, tkví další kouzlo úspěchu Spider-Mana: Bez domova. Doma jsou tu symbolicky i generace diváků, které zažily období Tobey Macguirea a Andrew Garfielda. Tři mytologie se náhle spojují v jednu a aktuální Spider-Man se snaží zpětně řešit konflikty svých předchůdců. Jeho nevyléčitelný idealismus vyplouvá na povrch a Peter Parker, hodný kluk ze sousedství, najednou vede bitvu se třemi dimenzemi. Vzniká zábavný propletenec událostí a kauzalit, který štědře odměňuje „sečtělé“ diváky. Zároveň nabízí natolik dostačujících podnětů, že se tu sečtěle může cítit ledaskdo.

Pochopitelně je tu cítit inspirace vynikajícím novátorským animákem Spider-Man: Paralelní světy (2018), který rozvíjel velmi podobný princip střetu různých inkarnací téže postavy. V případě hrané verze nejde zdaleka o tak halucinogenní a stylový zážitek, nicméně účel tento průsečík různých světů plní. Spider-Man dokáže oslovit zároveň nostalgiky i nové fanoušky, kteří jsou zvyklí na jeho svižný komediální timing a opulentní digitální akci. Obě složky jsou přitom vzácně v rovnováze a vytvářejí stabilní platformu pro to, aby postava zažila formativní osobní tragédii a hluboké pochyby, které zrcadlí osudy jejích starších verzí, jejichž vzájemná chemie znamenitě funguje.

Spider-Man: Bez domova není oslnivý pojetím akčních scén, spíše stvrzuje marvelovskou posedlost digitálním chaosem. Akce je zde vítanou a potřebnou výplní nadité vánoční bonboniéry pro milovníky postavy ve všech jejích filmových podobách. Tolik zmiňovaný princip fan servisu (dejte fanouškům to, co chtějí vidět, a dejte jim toho co nejvíc) je tu sice patrný už ze samotné ideje spojit různé verze příběhu, ovšem to nic neubírá na jiskře komorních, poetických a nesmírně vtipných sekvencí, které ukazují, že Spider-Manova síla netkví v pavučinách a fyzické odolnosti, nýbrž v tom, že jde v jádru o normálního kluka se zranitelným srdcem.

Nejnovější marvelovka je tak možná dalším Disneyho dokonalým produktem na dobytí různých filmových trhů, nic to však nemění na skutečnosti, že v sobě má ono křehké kouzlo, které nás před velká plátna táhne od dětství.

Český plakát k filmu Spider-Man: Bez domova, repro: Falcon