Komentář: Na zdání záleží. Poznámky k filmu Síla, v němž se předvádí kritik Kamil Fila
Do kin právě vstoupil dokument, o němž už toho bylo dost napsáno – snímek Síla, který režíroval Martin Mareček. Pět let sledoval určitá počínání filmového kritika, publicisty a feministického aktivisty Kamila Fily.
Síla si premiéru odbyla vloni na festivalu dokumentů v Jihlavě. Nějaký čas byla přístupná i v on-line části festivalu a minulý měsíc se uskutečnila novinářská projekce. Recenze na ni byly až na výjimky publikovány už „po Jihlavě“. Zástupkyně distributora, jímž je společnost Artcam Films, mě tehdy žádala, a zřejmě nejen mě, abych s psaním o Síle posečkal do doby distribuční premiéry. Protože jsem její žádosti vyhověl, dostal jsem vzápětí možnost číst si o Síle jinde, kde nebyli tak „poslušní“. Díky tomu jsem však coby bonus dostal drobnou zprávu o české filmově-kritické komunitě, jíž je Kamil Fila řadu let výrazným členem a s nejedním z recenzentů se osobně zná.
S partnerkou, která měla Filu hodně ráda a hodně vydržela. Záběr z filmu Síla, foto: Artcam Films
Žádná nevinnost
Před desítkami let oslovovala obyčejné, rozuměj nikoliv veřejně známé lidi filmařka Helena Třeštíková a dlouhé roky, třeba až donedávna, pak observační, „pozorovací“ metodou zaznamenávala proměny jejich životů. Ti lidé v tom byli „nevinně“, neměli, nemohli mít zkušenosti s kamerou, s budováním svého veřejného obrazu, neboť tehdy, když vyslovili počáteční souhlas s natáčením, v této zemi žádné veřejné obrazy v dnešním slova smyslu ani neexistovaly.
Kamil Fila je naprosto jiný případ. Je to člověk „od filmu“ a před kamerami vystupuje. Nemůže nevědět, co kamera umí. Jestliže sám inicioval natáčení – a je lhostejné, že původně zamýšlel, aby byl zdokumentován proces posilování jeho těla, zatímco režisér Mareček tento záběr rozšířil o Filu „jako takového“ – byla v tom potřeba sebeprezentace. Fila je cílevědomý tvůrce svého veřejného obrazu, Síla je pak sice riskantním PR, ale pořád především PR, která kritika udržuje v centru dění, s novou silou jej vrací „do hry“. Neboť, marná sláva, Kamil Fila (* 1980) se již nachází ve středním věku a vyprchala jeho gloriola nového generačního i metodologického hlasu, který stál v opozici k profesnímu přístupu generace otců a učitelů, reprezentované například Jiřím Cieslarem. Dnes je Fila plně začleněn „do provozu“, je v zásadě mainstreamem, ale protože má potřebu být nějak nestandardně „in“, být diskutován, souhlasil s publikací Síly, která jej ukazuje v ne zrovna lichotivém světle. „Do filmu jsem vstupoval s tím, že budu mít plnou kontrolu nad tím, co v něm bude. Postupně jsem vlivem deprese a léků ztratil kontrolu nade vším a z filmu se stal záznam zápasu o přežití a pomalého hledání životní rovnováhy. Jsem rád, že jsem kontrolu nad vytvářením obrazu předal někomu tak empatickému, jako je Martin,“ říká dnes Fila.
Kamil Fila v jednom ze svých podnájmů. Záběr z filmu Síla, foto: Artcam Films
Rozdíl mezi protagonisty a protagonistkami časosběrných filmů Třeštíkové a hrdinou časosběrné Síly snad ani nemůže být vyjádřen lépe než citovanými větami. Formuluje posun, k němuž došlo jak v dokumentárním filmu, tak v přístupu k soukromí. Zjednodušeně řečeno: Tak jako Fila a jeho vrstevníci kolem časopisu Cinepur stáli v opozici ke generaci Cieslarově s jejím literátským esejismem a impresionismem při interpretaci filmových děl, tak režisér Martin Mareček (* 1974) byl příslušníkem nastupující generace dokumentaristů, kteří se vyhraňovali proti „pozitivistickým“ metodám a tvorbě Jana Špáty, Olgy Sommerové či právě Heleny Třeštíkové. Marečkova generace do reality více intervenuje, úmyslně vyvolává určité situace, aranžuje. Fila samozřejmě neztratil kontrolu „nad vším“, nebyl třtinou ve větru, která v jakémsi polobdění pouze polovnímala, zda ji Mareček točí, či nikoliv, zda film dokončuje, či nikoliv. Kdyby ztratil kontrolu „nad vším“, neposkytoval by výše citované věty distributorovi Síly do tiskové zprávy. Vše je to určitá hra a programové přehánění. Lze pouze komentovat, jak se Fila prostřednictvím Marečka chtěl prezentovat a jak to režisér filmařsky zvládl.
Divák slzám uvěří? Záběr z filmu Síla, foto: Artcam Films
Principiální problém
Kamil Fila se nechal natáčet například v rozhovorech s partnerkami, v nichž řešili sami sebe; nechal vstoupit kameramana do auta taxikáře, jenž jej veze k bytu bývalé přítelkyně, kterou stalkuje; nechá kameru namířit na telefon, v němž mu běží aplikace Tinder, v níž si vybírá partnerky na chvilkové známosti; nechá se natáčet na ceremoniálu, kde je mu předáván titul Genderman 2018, tedy ocenění pro ty, kteří „konkrétním způsobem přispěli k rovnosti žen a mužů“. Rozpor mezi tím, co je ukázáno ze soukromého života Fily a jeho titulem „feministy roku“, je v recenzích akcentován asi vůbec nejvýrazněji, ovšem není v textech domýšlen.
Režisér zobrazuje Filu jako muže, který v soukromí ženám permanentně ubližuje, ale za své verbální feminismy z téže doby je veřejně oceněn. Recenzenti tento rozpor vesměs relativizují jako zkrátka příklad toho, že v soukromí se člověk může chovat jinak než na veřejnosti. Ale právě v takto pseudoempatickém přístupu se projevuje to, že Fila je přece jeden z nás, co píšeme o filmech, v reflexích je patrná určitá profesní solidarita.
Zkusme předložit snad dostatečně ilustrativní příklad, proč Filovy dvě tváře nejsou tak jednoduše akceptovatelné, jak se k nim postavili někteří autoři (právě, že muži!, ani jednu z dosavadních analýz Síly nepublikovala žena). Martin Svoboda v časopise A2 dokonce tvrdí, že nazvat Filovo chování „pokrytectvím by však bylo zjednodušující – strhávalo by to pozornost na nesoulad mezi jím deklarovanou filozofií a reálným chováním. Mnohem znepokojivější než tento ‚salonní problém‘ by měla být konkrétní situace, do níž byl ochoten postavit konkrétní ženu.“ Jenže ta „konkrétní situace“ je právě součástí onoho „nesouladu“, který vůbec není salonním problémem, nýbrž problémem principiálním. Proč?
Tématem Síly je, obecně řečeno, mužství. Představme si třeba dokument o osobnosti, jehož ústředním tématem by byla politika. Film by ukazoval, že dotyčný člověk jinak politicky jedná v soukromí, jinak na veřejnosti, že tyto jeho aktivity se nacházejí v příkrém rozporu. Byli by recenzenti k protagonistovi takového dokumentu stejnou měrou chápaví jako vůči Filovi?
Kamil Fila se svou kamarádkou a spolupracovnicí Ivou Baslarovou. Záběr z filmu Síla, foto: Artcam Films
Ten zm*d, to je frajer.
Kamil Fila, potažmo režisér Mareček, pracují s vědomím, že zobrazovat soukromí a rozpory osobnosti se dneska nosí. Může to zvýšit cenu na trhu společenských statusů; empatie je přitom především zaklínadlem. Ve veřejném prostoru se projevuje stále větší tlak na korektní vyjadřování, na upjatost, která je živena představou, že se nikdo nikoho nesmí verbálně dotknout, že se všichni musí cítit komfortně. (Některým hlasatelům a hlasatelkám této korektnosti to však nebrání uplatňovat vůči svým oponentům tvrdý ageismus.) Satira z veřejného prostoru mizí, přibývá opatrnosti. Stačí se podívat na – v jistém ohledu – stále krotší tvorbu veřejnoprávních médií. Důraz na korektnost však jde ruku v ruce s hédonickým narcismem, který adoruje jedinečnost „já“, práva a požitky jednotlivce. Na sociálních sítích dává obrovské množství lidí nahlédnout do svých domácností, ukazují světu, co jedli, pili, jak a kde pobyli. Svěřují se se svými malichernými bolístkami. Vystavují fotky svých malých dětí, přičemž potomci nemohou ovlivnit, zda rodiče jejich snímky zveřejňují, ačkoliv třeba za deset let si tytéž děti vůbec nebudou přát, aby jejich fotky coby batolat nebo předškoláků na sítích byly k dohledání. Exhibicionismus s výprodejem soukromí jen kvete a do této situace Síla výborně zapadá, v tom je zcela konvenční.
„Jeho ústřední postava byla dosud ve veřejném prostoru brána jako jeden z nejvýraznějších ‚gender‘ hlasů dneška. Film ukazuje, že byl tento hlas sice falešný, ale že si z toho nemáme nic dělat, protože falešní jsme vlastně v určitém zlomovém věku všichni,“ napsal v dosud nejzajímavější reflexi Síly Jan H. Vitvar v Respektu. „Režisér se rozhodl přes všechno, co před ním hrdina odhaluje, malovat dál obraz křehkého člověka ocitajícího se na životní křižovatce, na kterou se jednou dostaneme všichni, přičemž z ní i pro něj vede po poznání sebe samého cesta k rajské katarzi. Právě tady však leží největší problém tohoto díla, jde pouze o režisérovo přání. Fila totiž žádným vnitřním zlomem v Síle neprochází,“ pokračuje k dokumentu zatím nejkritičtější text, asi nikoliv náhodou nepocházející z pera filmového kritika.
Vitvar má za klíčovou tu scénu ze Síly, v níž Fila „na žádost dvou feministických aktivistek natočí spot, ve kterém do kamery přizná, že by se kvůli své dceři nikdy nedokázal vzdát kariéry a že oceňuje její matku, která toho schopná byla. To není žádné prozření, natož přiznání viny. (…) A hlavně pouze doslovně zopakuje, co mu aktivistky předem řeknou, že by od něj chtěly slyšet. Bizarnost situace následně obě aktérky podtrhnou, když si už bez Fily pochvalují, jak je úžasné, že nějaký muž dokáže do kamery ‚říct, že je zm*d‘. Jako by ani jim nešlo o vnitřní očistu následovanou nápravou, ale o to vyslat do světa video, které se bude kvůli slavnému jménu hodně lajkovat. To vlastně platí pro celý film: Jediným vysvětlením, proč nechal Kamil Fila svou ‚obhajobu‘ pustit do kin, je totiž právě možnost dalšího zvýšení zájmu o jeho osobu,“ bystře pozoruje Jan H. Vitvar.
Nejspíš na síti. Záběr z filmu Síla, foto: Artcam Films
V této souvislosti není od věci připomenout knihu Mirka Vodrážky Rozumí české ženy vlastní historii?, která vyšla v roce 2017 s podtitulem Kritika teorie genderu a stranického technokratického ženského aktivismu na pozadí justiční vraždy političky a feministky Milady Horákové. Nepohodlný a podvratný Vodrážka v té práci kriticky analyzuje přístup představitelek tuzemských gender studies (zejména jejich matek-zakladatelek), které svým sociálním konstruktivismem vytěsnily určitá naléhavá poselství někdejšího českého feminismu, reprezentovaného pro Vodrážku především Miladou Horákovou; polistopadové „genderistky“ ve svých textech a projevech, píše Vodrážka, relativizovaly a rozmlžily odpovědnost za likvidaci poválečného feminismu komunistickým režimem. „Starého“ feministu Vodrážku irituje kromě jiného nedůslednost, polovičatost v uvažování maskovaná teoretickými koncepty, které ke svým vývodům nepotřebují konkrétního člověka s jeho bolestmi a nedohlédnou případné násilí, jež je na člověku vykonáváno.
Podobně ony dvě J. H. Vitvarem zmíněné aktivistky z Marečkovy Síly nedohlédnou strašlivou deklarativnost a prázdnotu Filových slov, neboť jim stačí slyšet, co slyšet chtějí a potřebují. Vybudit zdání, to je to, oč tu dnes běží.
Plakát k filmu Síla, repro: Artcam Films
Síla (ČR, 2021, stopáž 92 minut)
Scénář a režie: Martin Mareček, kamera: Jiří Málek, střih: Jana Vlčková, hudba: Jan Burian ml.
Premiéra: 6. ledna 2022
