Měli bychom si vážit toho, že ještě sněží? Od roku 2025 tomu prý bude jinak

Z režisérčiny filmografie byl u nás například na Letní filmové škole uveden její snímek Tělo (2015), distribucí prošly Tvář (2018) i hororové Další jehňátko (2019). Titul Sněžit už nikdy nebude rozehrává příběh situovaný do přepychové příměstské čtvrti, ohrazené a hlídané. Mezi její citově vyprahlé či spíše neukojené obyvatele – převážně ženy – vstupuje ukrajinský masér Žeňa (představuje jej Alec Utgoff, anglický herec ukrajinského původu), jenž se snaží přinášet zklidnění a uvolnění. Na skládacím lůžku, které přenáší složené ve velké tašce, je uvádí zpravidla do transu, z něhož je počítáním nebo lusknutím prsty přivádí zpět k bdělému stavu, v němž by se pak klientky či klienti měli cítit lépe.

Sám Žeňa ovšem bydlí v syrém panelákovém bytě, sužován vzpomínkami na rané dětství: dovíme se, že se narodil v Pripjati poblíž Černobylu, kde se jako chlapec marně snažil maminku zachránit před zhoubnou chorobou – a jeho schopnosti dost možná pocházejí i z ozáření. Žeňovy doteky prostě mají léčivý dopad, a je v podstatě lhostejné, zda skutečně disponuje takovými schopnostmi, nebo funguje placebo efekt. Hlavní postava je znepokojivá, mlčenlivá či hovořící ztišeně, vstřícně, někdy snad i vemlouvavě (mluví převážně rusky). Žeňa se vyznačuje tajemností, aniž by ji zdůrazňoval. Na své okolí nesporně působí, i když není jasné, čemu vlastně pomáhá – hned v úvodní scéně spatříme, jak se bez potíží prodere davem k imigračnímu úředníkovi, jehož uspí (nebo rovnou usmrtí?); při odchodu se samočinně spustí gramofon.

Kyjevský rodák Alec Utgoff v hlavní roli filmu Sněžit už nikdy nebude, foto: Lava Films / Film Europe

Dění není taženo příběhem, nýbrž cykličností. Utkáno je z opakujících se návštěv různých domů včetně příhod na recepci ohrazeného areálu či ze Žeňova přespávání ve svém vlastním neútulném bytě. Na počest jednoho zemřelého pacienta Žeňa uspořádá kouzelnické představení s velkou bednou a mizením postav. Jenže zmizí on sám, aniž tušíme, co se s ním přihodilo. Spatříme jej – snad v jakési vizi? – v dětském věku, kdy v lesním černobylském porostu pobývá na „léčebném“ lehátku. Žeňovy dovednosti jako kdyby byly téměř neuvědomované; svou ojedinělostí a výlučností včetně umu pohybovat na dálku předměty (jeho figura připomíná postavy ze slavného Tarkovského podobenství Stalker). Ačkoli jedno z dětí pronese zlověstnou předpověď, že roku 2025 přestane v Evropě sněžit, vyprávění se uzavírá vydatným sněžením pokrývajícím celý areál. Je to znepokojivě prorocké tvrzení, které v daný okamžik nelze ověřit. Mimochodem: obdobný apokalyptický náznak v sobě nese maďarsko-česko-německé podobenství Zero (2015), u nás prakticky neznámé, které domýšlelo ohrožení dosavadních civilizačních jistot, pokud by vyhynuly včely (bez opylení není úrody).

Pozoruhodná je na snímku Sněžit už nikdy nebude obrazová složka, za niž Michał Englert, který se spolu s režisérkou podílel i na scénáři, obdržel Orla, polskou obdobu Českého lva. Záběry upřednostňují klasické kompoziční rozvržení zdůrazňující architektonické motivy, v interiérech Englert volil promyšlené pozvolné jízdy kamery. Lesní scenerie, povětšinou noční, zdůrazňují mihotání stínů. Vizuální složku oceníme hlavně na velkém plátně, na obrazovce se její kvality stírají.

Alec Utgoff a Agata Kulesza ve filmu Sněžit už nikdy nebude, foto: Lava Films / Film Europe

Sněžit už nikdy nebude v režisérčině vlasti docela vlídně přijala odborná veřejnost, divácký ohlas byl skromný (ani ne padesátitisícová návštěvnost). Lze předpokládat, že u nás tomu nebude jinak. Každopádně ten, kdo se tento ne úplně tuctový film rozhodne zhlédnout, bude veden k otázce, nakolik je jeho poselství naléhavé.