Drazí soudruzi, naši sovětskou zemi si nenecháme rozvracet!
Žijící klasik ruské kinematografie Andrej Končalovskij natočil vloni snímek Drazí soudruzi!. Vrací se v něm do června 1962, kdy v jihoruském Novočerkassku byly brutálně potlačeny občanské projevy nespokojenosti. Film nyní vstupuje do českých kin.
Krvavé události v Novočerkassku vyjevily, že chruščovovské „tání“, provázené kritikou předchozího stalinistického období a přísliby, že budou obnoveny principy demokracie a vůle lidu, mělo své jasné limity. Brutální pacifikující akce byly před sovětskou veřejností utajeny. Při tom protestním vzedmutí – ta v Novočerkassku nebyla v poststalinském SSSR jediná – v zásadě chyběly politické požadavky; podněty k nim byly „praktické“: problémy se zásobováním, růst drahoty, snižování platů a podobně. Tyto smutné události začaly v Sovětském svazu vcházet v obecnější známost až v čase gorbačovské „perestrojky“.
Pro představu: Po potlačení nepokojů v Novočerkassku, které si vyžádalo desítky mrtvých, bylo sedm údajných podněcovatelů odsouzeno k trestu smrti a popraveno, zhruba stovka účastníků vyfasovala mnohaletá uvěznění. Podrobný průzkum letos předložila Taťjana Bočarevová v knize Новочеркасск. Кровавый полдень. V češtině je dostupné svědectví Alexandra Solženicyna (Souostroví GULAG 3. díl, Praha 1990, strany 303–305).
Co si takhle zatancovat?
Tragédie v Novočerkassku se prvních filmových zpracování dočkala počátkem devadesátých let. Autoři tehdy volili dílčí průhledy. Jednou na události nahlíželi očima při zatýkání zadrženého dvanáctiletého kluka, který strávil několik měsíců za mřížemi. Podruhé očima velitele, jenž odmítne dát povel ke střelbě. Dílo Andreje Končalovského (* 1937) Drazí soudruzi! předkládá všestrannou analýzu tehdejšího dění, a to skrze postavu oddané stranické funkcionářky Ljudmily, jíž se po zásahu proti demonstrantům beze stopy ztratila dospívající dcera. Funkcionářka se zoufale snaží zjistit, co se dceři mohlo přihodit. Film zachycuje Ljudmilu v nejrůznějších rozpoloženích včetně okamžiků nejhlubšího zoufalství, když se ukáže, že některé oběti střelby byly narychlo a potají pohřbeny na vzdálených hřbitovech, aniž pozůstalým bylo cokoli oznámeno.
Končalovského film obsahuje otřásající momenty. Na stranických schůzích se s tragikomickou bezmocí řeší, co si počít s nastalou situací. Stále se čeká na pokyn „z ústředí“. Jeho zástupci prosazují jediné řešení: násilí namířené proti třídnímu nepříteli. Uplatní se teze, že demonstrují chuligáni či někdejší političtí vězni či jiní zločinci, vesměs odpůrci sovětského státu. Zatímco šiky vojáků vystřelí pro výstrahu do vzduchu, různě poschovávaní příslušníci zvláštních jednotek ostřelují bezbranný dav i lidi, kteří hledali útočiště v prosklených obchodech – právě tam se odehraje jedna z nejpůsobivějších scén, ukazující, jak se venkovní běsnění prodralo i dovnitř. Nebo: Je vydán lakonický pokyn, aby se náměstí pokrylo asfaltem, pokud nelze smýt krev, doslova připečenou k dlažbě rozpálené slunečním svitem. Anebo: Rozměr všední pohody má do města vnést narychlo zorganizovaná tancovačka, uspořádaná poblíž míst nedávného krveprolití.
Žena, která jim věří
Ljudmilu ztvárnila režisérova manželka Julija Vysockaja jako svého druhu tragickou hrdinku, oddanou bolševickým idejím. (Oslovení drazí soudruzi! se vztahuje nejen k běžnému stranickému oslovování, ale také k chytlavé písničce Jarní pochod od Isaaka Dunajevského, která poprvé zazněla ve snímku z roku 1947 Jaro a jejíž slova, mimochodem napsaná režisérovým otcem, si Ljudmila vybavuje, neboť jí utkvěla v paměti.) Ljudmila se aktivně účastnila války, v níž otec její dcery padl, takže dívku, na sovětské poměry odbojnou a nepoddajnou, vychovávala sama. Chruščovovské uvolnění společenských poměrů funkcionářku znejistilo, náhle se vytratil pro ni přehledný svět, v němž se dokonale vyznala. Bezradně opakuje, že přece za Stalina panoval pořádek, věci měly svůj řád, základní potřeby v obchodech se dokonce zlevňovaly.
Snímek mistrně postihuje strnulou funkcionářskou mentalitu: Byť na vlastní oči se přesvědčuje o pravé tváři režimu, hájí jej a v jejím chování se protíná přesvědčení, strach i nechápavost. Nepřijde jí nepatřičné třeba to, že nakupuje ve speciální prodejně pro stranické funkcionáře, zároveň se prodírá zástupem lidí nadávajících, že chybí i základní zboží. Významově nejdůležitější je rozsáhlá linie, kdy Ljudmila za pomoci nenadále vstřícného pracovníka KGB pátrá v neprodyšně uzavřeném městě po nezvěstné dceři.
Končalovskij – respektive kameraman Andrej Najďonov – se rozhodl použít téměř čtvercový, dávno nepoužívaný formát, černobílou škálu a výhradně statické záběry. Některé výjevy, které dění rozehrávají v několika souběžných dějových plánech, dosahují mimořádné naléhavosti. Příběh se valí vpřed drtivě, rozbíjí každou iluzi o očekávání. Takže nečekaně šťastné rozuzlení vyznívá cizorodě, neústrojně, jako kdyby bylo Končalovskému vnuceno.
Nevšední zašedlost
Vyskytly se názory, že Končalovskij evokuje dobovou poetiku. Taková tvrzení považuji za mylná. Zhruba patnáctileté období následující po XX. sjezdu sovětských komunistů (1956), kdy byl verbálně odsouzen Stalinův kult osobnosti, se v sovětské kinematografii vyznačovalo mimo jiné formální nápaditostí, výrazovou svébytností černobílého i barevného obrazu a smělým nakládáním s obrazovou složkou, s pohyblivostí kamery – připomínám aspoň režiséry Kalatozova, Paradžanova, Čuchraje či kameramana Urusevského.
Jakoby zašedlá, neosobní vizualita Končalovského díla nanejvýš odkazuje k tehdejšímu zpravodajství (ostatně nadšeně optimistické pořady se linou právě z televizní obrazovky, i když v bytě ustavičně zapnutou televizi vlastně nikdo nesleduje). A vypravěčské uchopení čerpá inspiraci z postupů, které lze ve filmové řeči vystopovat na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy doznívalo okouzlení ze střihačské práce jako důležitého dramatického prvku.
Andrej Končalovskij na příkladu ideologicky zaslepené funkcionářky ukazuje, jak takoví lidé rychle ztrácejí půdu pod nohama, pokud se změní společenské poměry, které se pro ně stanou obtížněji odhadnutelnými. Výsledné zjištění vlastně platí pro zfanatizované přívržence jakéhokoli vyznání, ať politického, náboženského, (pseudo)vědeckého nebo třeba konspiračních teorií. Své zamyšlení režisér vyslovil s mimořádnou naléhavostí, s obdivuhodnou uměleckou svrchovaností, byť záměrně ve „staromilském“ režijním uchopení.
Drazí soudruzi! / Dorogije tovarišči! (Rusko 2020, stopáž 120 minut)
Režie: Andrej Končalovskij, scénář: Andrej Končalovskij, Jelena Kiseljovová, kamera: Andrej Najďono, střih: Karolina Maciejewska. Hrají: Julija Vysockaja, Andrej Gusev, Julija Burovová, Jegor Gordijenko, Anatolij Petrunin, Sergej Erliš a další. Premiéra v ČR: 17. listopadu 2021.
