Dokumentaristka Nico Weberová: Na architekturu si musíme dát pozor, má obrovskou moc
Když počátkem tohoto měsíce probíhal festival Film a architektura, promítal se na něm i dokument Inside Prora. Německá režisérka Nico Weberová v něm nahlíží na smysl a energii čtyři a půl kilometru dlouhého nacistického komplexu s výhledem na Baltské moře, který nyní opět získává původní účel – totiž být místem k rekreaci.
Projekt architekta Clemense Klotze byl oceněn roku 1937 na Světové výstavě v Paříži. V letech 1936 až 1939 organizace Kraft durch Freude (Radostí k síle) budovala u města Binz na ostrově Rujána největší prázdninové letovisko na světě nazvané Koloss von Prora. Projekt se nepodařilo dokončit, do vypuknutí války se „nahrubo“ dostavělo osm půlkilometrových ubytovacích bloků. Po válce se Prora proměnila v gigantické kasárny. Po zániku NDR začal objekt rychle chátrat, nebylo jasné, co s ním. V roce 2006 německý stát část komplexu prodal soukromým investorům a ti v nejsevernější části areálu otevřeli hostel. Zásadní změna nastala roku 2017: Komplex koupila společnost Metropole Marketing a Proru postupně opravuje. Prodává tam apartmány – ne právě levně: v přepočtu od čtyř a půl milionu do více než třiceti milionů korun.
S Nico Weberovou jsme při její pražské návštěvě hovořili mimo jiné o tom, co dělat se stavbami/symboly z totalitních režimů? Nakolik nás architektura ovlivňuje a mění? Takové a další otázky totiž přináší i stominutový snímek Inside Prora.
Podívejte se na trailer snímku Inside Prora, zdroj: YouTube Co bych si jako divák měla z filmu Inside Prora odnést?
Architektura, to nejsou pouze stavby a specifická místa, ovlivňuje naši mysl i tělo. Architektura je mocná a může být také nebezpečná. Takže hlavní myšlenkou filmu je, že je důležité být si vědom této síly, uvědomovat si, kde žijeme, kam se stěhujeme a jaké stavby budujeme. Je to jakási prosba o uvědomění.
Proč má architektura takovou moc?
Architektura je politika. Nikdy od ní nebyla oproštěna. A to můžeme pozorovat od úplného počátku lidstva. Problém s architekturou tkví v tom, že si často myslíme, že je nevinná, ale to není pravda. Už v samotné její podstatě je přítomno násilné narušení našeho prostředí – odděluje nás a naše tělo od okolí a určuje, kde a jak se můžeme pohybovat a kolik prostoru dostaneme. Může tak ovlivňovat naše chápání světa. To je mocný instrument, s nímž je třeba nakládat velice obezřetně. Jinak se může stát důležitou součástí propagandy. A když se podíváme do historie, několikrát se tak i stalo. Architektura může být jak „držitelem moci“, otrokem, parazitem, vrahem, ale i léčitelem či zachráncem.
Ranní natáčení na molu v Binzi s Ulrichem Buschem, prvním z developerů, kteří se rozhodli investovat na Proře, foto: © NOW Collective – Nico Weber Obáváte se, že v budoucnu vzniknou podobné stavby jako Prora, protože vzniknou podobné režimy, jako byl ten nacistický?
Nikdy si nemůžeme být jisti tím, že se společnost opět nestane radikální. Jako Němka se stydím za to, že ultrapravicová AfD je jednou z nejsilnějších stran ve dvou německých státech. Stále jsem v šoku z toho, co se letos v lednu stalo v americkém Kapitolu. Se zděšením sleduji události v Bělorusku, Maďarsku, Brazílii… Nerada bych něco z toho přirovnávala k holokaustu, to je samozřejmě nesrovnatelné, nicméně myslím si, že lidé toho jsou nadále schopni. Je těžké si to přiznat. Nejen proto, že jsem Němka, ale už proto, že jsem člověk.
Prora opět začíná sloužit jako přímořské letovisko. Co si o tom myslíte?
Dlouho jsem sdílela názor s architektem Danielem Libeskindem, který i v dokumentu uvádí, že je to ďábelská budova. Ale poslední dobou se má perspektiva změnila. Prora nebyla koncentrační tábor, nezemřely v ní tisíce či dokonce miliony lidí; pokud se na to podívám čistě architektonicky, je to prostě pouze ošklivá budova. A stavba strašně obrovská – vlastně nejdelší na světě. Nikdy bych si tam nepronajala apartmán, ale je lepší, když tam lidé jedou jen tak na dovolenou, než aby tam jezdili z nostalgie po starých časech. Samozřejmě nejvíc bych uvítala, kdyby byla využita k prezentování umění.
Hradba rekreačního střediska Prora na Rujáně. Záběr ze snímku Inside Prora, zdroj: Film a architektura Podobnou otázku řešíme u nás s „komunistickými“ stavbami…
Když jsem připravovala tenhle snímek, snažila jsem se k Proře najít paralely. A podobné stavby, či jejich příběhy, jsou různě po světě, hlavně v Itálii, ale i jinde, kde kdysi vládly „nějaké režimy“. Rozumím názoru, že by se takové stavby neměly bourat, ale hodně záleží na tom, jak je využijete. Pokud z nich pouze vytvoříte hotel, kde prodáváte pokoje, taková budova ztrácí smysl. Pokud jí vtisknete nový význam, vytvoříte v ní kupříkladu muzeum či ubytovnu pro uprchlíky, můžete její poselství zásadně změnit.
Váš film se promítal v rámci festivalu Film a architektura. Na film jste se byla také podívat jako divačka. Proč vlastně?
Je vždy osvobozující a zároveň děsivé vidět snímek hotový a na velkém plátně. Stálo nás to, celý tým, značné úsilí – dělali jsme rešerše, rozhovory, získali jsme obrovské množství archivního materiálu a proseděli hodiny a hodiny ve střižně. Vytvářeli jsme film speciálně pro velké plátno, do kin. Jenomže jsme jej dokončili vloni a přišla pandemie koronaviru. Všechny v tu dobu publikované filmy jako kdyby se propadly do jedné obrovské černé díry. Když už festivaly probíhaly, tak online, a vidět snímek na obrazovce počítače či v televizi prostě není ono. Jsem proto ráda, že festival Film a architektura náš snímek opět vytáhl na světlo. Zároveň jsem se trochu bála. Viděla jsem Inside Prora zhruba dvacetkrát a pokaždé v něm nalezla nějakou chybu. Strašně jsem se bála toho, že při pražské projekci najdu další. Nestalo se. Cítila jsem velkou úlevu.
V letech 1996–2001 jste byla redaktorkou veřejnoprávní televize ZDF. Nyní veřejnost oslovujete pomocí filmů. Spatřujete mezi svou někdejší redaktorskou prací a filmařskou dráhou určitou návaznost, třeba potřebu informovat či vzdělávat?
Pracovala jsem pro ZDF čtyři roky, pak jsem v televizi jako zaměstnanec skončila. Ale na volné noze pro ně pracuji dodnes. Pro mne Inside Prora není o informování, není to „novinářský film“, je spíš o mém vnitřním vyrovnání se s touto stavbou. Ten snímek není úplný, ani nemá být, neposkytuje odpověď na vše, co s Prorou souvisí, nepřináší všemožné úhly pohledu. A rozhodně nechci vzdělávat. Zajímá mě spíš asociativní myšlení, jiný vizuální jazyk a jiný druh vnímání. Nejsem ani klasická dokumentaristka, dnes nejsem ani novinářka, označila bych se za vypravěčku – a je mi jedno, zda to dělám skrze filmy či psanou formu. Prostě cítím potřebu přinášet příběhy, které mi přijdou důležité.
Pro mě je dobrý dokument vždy jakousi esejí ukazující pouze jistý úhel pohledu. Neměl by být pouze o faktech a informacích, nýbrž i o emocích. Měli bychom se naučit vyprávět příběhy neobyčejně. Veřejnoprávní televize tíhne k tématům jako architektura, historie a podobně velmi technicistně, bez autorské svobody. Myslím si, že je nutné začít natáčet i filmy bez jasného scénáře, jako hledání, bez předem daného vědomí, jak snímek vyzní. Při tvorbě se musí riskovat. Bez svobody je těžké zůstat kreativní. Proto mě mrzí, že tak vlivné médium, jakým veřejnoprávní televize je, ztrácí potřebu poskytovat prostor dlouhým dokumentům. Jsem si vědoma toho, že můj Inside Prora přináší spoustu otázek a myšlenek, zato málo odpovědí. Ale to je právě podstatné – ptát se je tou odpovědí.
Nico Weberová, foto: z archivu dokumentaristky
Při domlouvání našeho rozhovoru jste zmínila, že nyní v Česku připravujete nový projekt. O co se jedná?
Můj přítel, výtvarník a fotograf architektury Ivan Němec se již léta vášnivě angažuje ve městě Terezín. Snaží se ho zachránit před úpadkem a dát mu budoucnost i přes hrůznou minulost ghetta. Myslím si, že je to skvělý projekt a obdivuhodný závazek. Nyní jednáme o možnostech spolupráce v oblasti filmu a umění celkově.
Autorka je publicistka se zaměřením na architekturu.
