Věžáky v Kladně: Reportáž z muzea, ve kterém se bydlí

„Tyhle zvonky tady původně nebyly. Pro celý věžák byl jeden zvonek a ten vedl k správcové, která návštěvy uváděla do vstupní haly, kde se setkání odehrávala. Nebyl prý důvod chodit do bytů, prostě se to nedělalo,“ začíná svůj výklad průvodkyně a historička Gabriela Havlůjová před vchodem do věžáku číslo jedna, v němž se dnes muzeum nachází. Na každém z domů jsou vedle vstupu umístěna dvě velká keramická domovní znamení v podobě zvířat. Znamení jsou chráněna tlustým sklem, často popraskaným a špinavým, což naznačuje, že dělat muzeum na sídlišti nejspíš nebude snadný úkol.

Jestliže poněkud zašlý exteriér věžáků může v návštěvnících vzbuzovat pochyby, zda uvnitř uvidí něco mimořádného, pak velkorysá reprezentativní vstupní hala je rychle přesvědčí o opaku. Více než sto metrů čtverečních, světlo pronikající velkými okny, modřínové obložení stěn, červené koženkové sofa, spousta květin, elegantní osvětlení – najednou je jasné, že jde o něco výjimečného. „Byl to prostor, kde se trávilo opravdu hodně času, konaly se tady pravidelné oslavy Mikuláše, Dne dětí, MDŽ, ale i ve všední dny to tady žilo, matky sem chodily s dětmi, protože bylo jasné, že tady vždy najdou někoho, s kým si můžou popovídat a děti pohrát. Byl to ten prostor, kam se dalo utéct, když bylo najednou v bytě moc těsno, “pokračuje průvodkyně, zatímco do haly vstupují zdejší nájemníci s taškami na kolečkách a kontrolují poštovní schránku. Je dost možné, že právě oni ještě pamatují časy, o nichž je řeč.

Prohlídka pokračuje do místnosti v prvním suterénu, jež byla původně určená jako spalovna odpadků, ta však nikdy nebyla uvedena do řádného provozu, počáteční zkoušky totiž ukázaly, že tah komína není dostatečný a zplodiny unikají do společných prostor. Dnes je zde umístěna expozice přibližující okolnosti vzniku rozdělovského sídliště, vývoj návrhů a také osobnost jejich autora, významného funkcionalistického architekta Josefa Havlíčka (1899–1961), jehož příběh by vydal na celý seriál článků. „V projektové dokumentaci k věžovým domům najdeme řadu důmyslně promyšlených formulací a citací, v nichž Havlíček utvrzuje schvalovací orgány o tom, že projekt sídliště vychází z ‚pokrokových‘ sovětských vzorů, přestože na jiném místě zřetelně odmítá doktrínu socialistického realismu,“ píše se v obsáhlé publikaci Sídliště Kladno-Rozdělov: historie, architektura, urbanismus a všední život (Alexandr Němec a Roman Hájek) o Havlíčkově umu diplomaticky kličkovat v komplikované době.

„Dost lidí se dnes diví, že se projekt v téhle podobě vůbec podařilo realizovat, ale v Praze měli začátkem padesátých let trochu jiné starosti a i tím, že investorem byly zdejší doly a hutě a Poldovka opravdu jela naplno, tak se to prostě podařilo prosadit,“ komentuje Havlůjová genezi sídliště, které mělo být vzorem ideálního kolektivního bydlení.

Všechno, co lid vytvořil, musí být spolehlivě chráněno!

Sestupujeme ještě o patro níž, do krytu civilní obrany. Ty musely být od roku 1952 povinně budovány v každém nově projektovaném velkokapacitním bytovém domě a jejich plochu a vybavení udávala oficiální směrnice.

„Sem měl přístup jen správce, který musel jednou za dva, později za čtyři dny kontrolovat stav krytu. Dodnes se dochovaly některé ze sešitů, do nichž se paní správcová při kontrole podepisovala. Schválně jsem se dívala, zda najdu nějaký zápis z událostí srpna 1968, ale vůbec nic. Pravidelná kontrola proběhla evidentně až o několik dní později,“ vypráví průvodkyně, zatímco procházíme šedými podzemními místnostmi s motivačními hesly na stěnách. Sklad materiálu, čtyři malé místnosti pro více než dvě stě ukrývaných, čtyři suché záchody, sprchy, komora pro zařízení na filtraci vzduchu, jako podkres zní budovatelská hudba. Jde z toho tíseň.

Nahlížíme také do prostorné žehlírny s důmyslným sušícím zařízením a vedlejší prádelny. Na jejich užívání byl pořadník, na každou rodinu se dostalo zhruba jednou za čtrnáct dní. „Ze začátku musel prát každý v prádelně, v koupelně nebyla vůbec zavedená elektřina, nebyla tam zásuvka. V koupelně jsme pračku nesměli mít. Pokaždé jsme tam dole byly ve třech a za ten den člověk vypral, usušil i vymandloval,“ cituje se ve výše uvedené publikaci z rozhovoru s nájemnicemi domu.

Bytová komise dvakrát do roka

Do vzorového bytu v šestém patře vyjíždíme jedním ze dvou výtahů, bohužel se nezachovaly ty původní dřevěné. I když optikou bývalé domovnice Marie Klímové byla estetika vedlejší, protože: „Nejhorší bylo řešit časté problémy s výtahy. Co chvíli tam někdo uvízl, a to pak správce musel nahoru do strojovny a ručně to vyrovnávat, dotahovat. To tady byli na návštěvě nějaký Němci, dvanáct jich bylo, a uvázli mezi patrem. Já jsem musela těch třináct pater vyšlapat nahoru na střechu do strojovny a tam je ručně spustit do přízemí. Dvanáct lidí ve výtahu – to jsem si jen říkala, aby mi nepovolily ruce.“

V domě je více než sedmdesát bytů, nejčastějším typem jsou ty dvoupokojové s kuchyňským koutem, takový je i ten vzorový v rámci prohlídky Muzea věžáků. Byt o rozloze šedesáti dvou metrů má dva světlé pokoje, malou kuchyni a sociální zařízení. „Byty přiděloval podnik a jejich získáním si lidé často velmi polepšili, splachovací záchod, koupelna a centrální vytápění, to byl neuvěřitelný luxus,“ přibližuje průvodkyně způsob, jakým nájemníci byty získávali. Podnik coby majitel také dohlížel na to, aby se o byt i dům obyvatelé náležitě starali, a tak dvakrát do roka kontrolovala stav bytů závodní bytová kontrola.

U sousedů je muzeum! Vstup do vzorového bytu v šestém patře kladenského věžáku, foto: Eva Jarešová

Vzorový byt voní novotou, po předchozí problematické nájemnici jej bylo třeba kompletně zrenovovat. Autoři expozice váhali mezi tím, zda interiér vybavit dobovými předměty a vytvořit muzeální, zabydlený dojem, nebo zda nechat prostor čistý a dát vyniknout architektuře a detailům. Výsledkem je působivý kompromis: Byt byl nejprve vybaven, důkladně nafocen a posléze odstrojen. Pořízené velkoformátové snímky nyní visí v jednotlivých místnostech, v nichž zůstal jen základní nábytek.

Po příkrých schodech stoupáme z nejvyššího patra na střešní terasu, jsou vidět vrcholky Českého středohoří, obrysy Jizerských hor a Říp, část výhledu však cloní antény a původní červená dlažba nahrazená asfaltovou lepenkou. První i poslední věžák mají na střeše výtahové strojovny pozorovatelnu civilní obrany, u nichž není jasné, do jaké míry byly kdy využívány. Naopak nájemníci terasu využívali často a rádi. „Je to navržené tak, aby terasa byla bezpečná i pro malé děti. Měli tady sprchu, děti si sem chodily hrát, nájemníci se tady opalovali, scházeli se tady radioamatéři nebo členové astronomického kroužku,“ uzavírá Havlůjová svůj výklad.

Halda místních nadšenců

Vznik muzea inicioval místní spolek Halda, jehož členové Roman Hájek a Alexandr Němec jsou současně i autory výše citované publikace. S návrhem se obrátili na kladenskou radnici, kde byl nápad vcelku jednoznačně podpořen. Radnice na sebe vzala náklady se vznikem muzea spojené, celkem asi dvacet milionů korun, přičemž část z toho byly investice, jež by stejně bylo nutné vykonat. Prohlídky pro maximálně deset osob se konají o víkendech a o provádění se dělí pět průvodců-nadšenců. „Každý z nás máme prohlídku zaměřenou trochu jinak, já se jako historička zaměřuji na dějiny každodennosti, a tak vyprávím spíše o lidech a provozu v domech. Čerpám hodně z rozhovorů, které jsem vedla s nájemníky. Kolegové mají prohlídku zase zaměřenou spíše technicky a architektonicky, takže pro fanoušky architektury by bylo určitě zajímavé podívat se k nám opakovaně,“ odpovídá průvodkyně na dotaz, jakým způsobem je sestavena osnova prohlídkové trasy.

Představte si to bez antén a s červenými dlaždičkami na podlaze. Terasa kladenského věžáku, na střeše strojovny je pozorovatelna civilní obrany, foto: Tomáš Fomín

Ačkoliv se podle Havlůjové zatím příliš nedaří do muzea nalákat místní – ti tvrdí, že to tu přece dobře znají – na nedostatek návštěvníků si stěžovat nemohou. Kladenské věžáky svědčí nejen o výjimečné architektuře, ale hlavně jsou zprávou o konceptu kolektivního bydlení, jenž v současné době opět začíná rezonovat nejen mezi architekty, ale i v části společnosti.