Mendes da Rocha: architekt, který spojoval a brutalismus učinil lidským

Konstrukce jakoby z jiného světa; obrovské betonové pláty řezané přesně do pravého úhlu, které drží ve vzduchu ještě větší „betonovou svatozář“. Otevřené přízemí, navržené jako volná veřejná plocha – brutální, a přesto přívětivé. Kontrast lehkého, provzdušněného systému s těžkým, betonovým skeletem. Spojení dvou konstrukčních metod a materiálů; ocel, která odolává tahu pro lineárně umístěné prvky, a beton pro prstenec a podpěry, které odolávají tlaku. Geometrické, technicky dokonale zvládnuté představení. Řeč je o budově Atletického klubu Paulistano, který byl otevřen v roce 1958 v brazilském Sao Paulu. Hlavní idea Paula Mendese da Rochy, která se promítla právě i do budovy Atletického klubu, zněla: Stavba by měla být podřízena člověku, nikoliv naopak.

Technické disciplinovanosti se Mendes naučil od svého otce, který byl významným inženýrem a projektantem přístavů a plavebních kanálů. Syn objevil či lépe řečeno domyslel kouzlo a možnosti masivních železobetonových konstrukcí a využil je ke stavbě něčeho tak křehkého, jako jsou rodinné domy či galerie a muzea. Mendesovy konstrukce spojují a chrání kulturní a sociální vazby v zemi s náročným podnebím, ale i s drsnou proměnlivostí politických režimů.

Paulo Mendes da Rocha vyrůstal v Sao Paulu a své ikonické stavby navrhl v Brazílii. Už během studií na Mackenzie Presbyterian University se začal zajímat o moderní a současnou architekturu a spolu s dalšími kolegy vytvořil skupinu, která se jí intenzívně věnovala. Na univerzitě zůstal, působil tam jako profesor. Díky tomu ovlivnil několik generací budoucích architektů. Když se však roku 1964 v Brazílii chopila moci vojenská diktatura podporovaná americkou vládou, hned několik levicově orientovaných architektů bylo propuštěno z univerzitních učitelských míst a byla jim odebrána architektonická licence. V roce 1969 se to stalo i Paulo Mendesovi da Rocha. Byly to opravdu těžké časy; mučení, únosy či vraždy politických odpůrců se staly na dvacet let běžnou praxí.

Kromě odebrané licence mu junta také zabránila pracovat v zahraničí, ačkoliv byl členem týmu, který vytvořil vítězný návrh brazilského pavilonu na Expo ’70 v japonské Ósace. I v tomto projektu se promítá Mendesova potřeba spojování. Ve velmi symbolické stavbě zkoumá vztah mezi architekturou a přírodou. Na první pohled se může jeho návrh jevit velmi jednoduše. Nebyl by to však Mendes, kdyby nenavrhl dokonalou konstrukci. Hlavní část pavilonu tvořila plošina o rozloze zhruba 1500 m². Pod ní se rozprostíral zatravněný terén, který plošinu podpíral ve třech bodech, čtvrtý bod, jenž byl vytvořen zasazením dvou betonových oblouků do sebe, měl symbolizovat architekturu, zastavěný prostor a historii města. Mendesovým návrhem se inspiroval i architekt Gabriel Kozlowski, jenž vytvořil brazilský pavilon pro Expo 2020 v Dubaji.

Svou architekturou Mendes spojoval také rodinu; známou se stala Casa Menes da Rocha – dvojdomek pro architekta a jeho sestru. Z fotografií se Casa Mendes da Rocha může na první pohled jevit prostě jako krásná stavba využívající zmiňovaných technických umů a vytvářející kontrast přírody a betonu. Je v ní však mnohem víc. Konstrukce se zde podobá velké stavebnici; základem jsou čtyři pilíře podpírající hlavní podlaží. Projevuje se zde také další z architektových myšlenek: Všechny prostory domu jsou společné, skutečné soukromí existuje pouze v naší hlavě. Kromě sdílených částí domu se tak například všechny ložnice v horním podlaží nachází uprostřed a dělící stěny nedosahují až ke stropu, čím se zajišťuje jejich větrání.

Nejenom vzduch v Casa Mendes da Rocha nenásilně plyne – pohledový beton je doplněn dřevem a čistými bílými stěnami, a byť utváří členité prostředí, nepůsobí stísněně. Materiály se navzájem nepotlačují a nepřebíjejí. Mendes vytvořil harmonii nejen v domě, ale i kolem něj. Zajímal se o sociální vizi architektury, o vztah synergického soužití mezi stavbou a územím, mezi prostorem a člověkem.

PMR 29’: Devětadvacet minut s Paulo Mendesem da Rochou, neformální rozhovor s architektem z roku 2010, zdroj: Youtube

Při navrhování u něho nebylo záměrem šokovat; jeho úmyslem bylo propojovat architekturu s každodenními životy lidí. A byť získal řadu ocenění, nebyl takzvanou hvězdou pravidelně prezentovanou na křídovém papíru drahých lifestylových časopisů. V roce 2001 Paulo Mendes da Rocha obdržel Cenu Miese van der Rohe za „významný neoklasicistní stavební zásah“ – za projekt Pinacoteca de São Paulo. V roce 2006 se stal laureátem vrcholné Pritzkerovy cenu za své dílo jako takové. O deset let později došlo na další dvě významné pocty: na Zlatého lva na Benátském bienále a cenu Praemium Imperiale. Letos obdržel Zlatou medaili Mezinárodní unie architektů, tu si však již bohužel nestihl převzít.

Autorka je publicistka se zaměřením na architekturu.