Architektonický styl skauta. Vyprázdněné tajemství Foglarových Stínadel ve filmu a v televizi

Stínadla. Mnoho se o nich už napsalo, mnohý odborník a laik se je pokoušel hledat ve starých fotografiích či vzpomínkách Jaroslava Foglara, z jehož pera vzešla. Pomyslné české Eldorado, které nepovstalo z indiánských legend, nýbrž z vyprávění skautského vedoucího přezdívaného Jestřáb. Je to fenomén vskutku intermediální – Stínadla byla z literárního popisu převedena do knižních ilustrací, komiksu, filmu i vystřihovánek „ábíčka“. Ale jak zobrazit něco tak záhadného? A jsou vlastně Stínadla vůbec záhadná?

Louskání prázdného oříšku

Během třech Foglarových knih (Záhada hlavolamu, 1941; Stínadla se bouří, 1947; Tajemství Velkého Vonta, 1986) se Stínadla příliš neproměňují. Od čtvrti Druhá strana, kterou obývají slavné Rychlé šípy, odděluje Stínadla Rozdělovací třída – magická hranice, za níž začíná jiný svět a kterou Rychlé šípy překračují pouze potajmu, rozděleni ve skupinkách.

Foglar popisuje Stínadla jako doslovný labyrint, geograficky i sociálně zcela oddělený od zbytku města (blíže neurčeného), kde je vše podivné, matoucí a tajemné: „Čtvrť propletená křivolakými uličkami s nesčetnými schůdky a zábradlíčky, uličkami škrábajícími se vzhůru do kopců a zase řítícími se jako do hlubiny, plná průchodů s nezbádanými tajemnými zákoutími a záhadnými dvorečky za zdmi domů.“ Ani po třech knihách se v nich Rychlé šípy nedokážou orientovat. Podle Mirka Dušína některé části této čtvrti nejsou zaneseny ani v mapách města. Opakovaně se musí ptát na cestu dospělých, čímž se prozrazují jako „vyzvědači“ – místní chlapci, zvaní Vontové, se v tomto prostředí vyznají zcela přirozeně. Naháněni Vonty pak musí Rychlé šípy neustále hledat zkratky, přelézat zídky a pavlače, což pro ně (i čtenáře) celou topografii Stínadel ještě více komplikuje.

Z čeho tedy plyne záhadnost této čtvrti? Stínadla jsou ze své podstaty mytickým místem – jejich mýtus je však prázdný. Platí to i pro celý příběh Záhady hlavolamu a dalších pokračování. Na první pohled Foglarův narativ sice připomíná takzvané romány s tajemstvím (vypůjčíme-li si tento pojem z literárních věd), protože je založený na neustálém pátrání a snaze objasnit záhadu. Je to však podobnost pouze vnějšková, protože stínadelským záhadám chybí substance.

Tajemní Vontové sice zahajují své schůze rituální recitací zásad „Nevyzraďme nic, co víme. Mlčenlivost chrání nás“, nemají však nic, co by za vyzrazení stálo. Udržují samoúčelné tajemství – skrze napodobeninu rituálu chrání před vnějšími vyzvědači (jako jsou Rychlé šípy) pouze tuto napodobeninu rituálu. Nejsou to ilumináti, nestřádají žádné plány ani neosnují něčí zánik. Veškerá konkrétní odhalení (jako plánek Tleskačova létajícího kola ukrytý v ježku v kleci) jsou až druhotná a v rámci motivace naprosté většiny postav nepodstatná. Samotný ježek má především symbolickou hodnotu – jeho držitele opravňuje k titulu velkého Vonta, který ovšem reálně nemá žádné pravomoci, nehromadí poklady ani mu nepřísluší právo první noci.

Vontové si na tajemství celou dobu jen hrají (aniž by si to přiznali) a Rychlé šípy na tuto hru přistupují. Důvodem jejich pronikání do Stínadel není touha po hmatatelných benefitech, nýbrž prestiž toho být první a zpravit o tom chlapce a dívky Druhé strany skrze jejich „samizdat“ TAM-TAM. Snaží se rozlousknout oříšek, který je celou dobu prázdný. To však Rychlým šípům (ani dětskému čtenáři) nevadí, protože jejich radost plyne ze samotného louskání.

Rychlé šípy, vzor 1969. Zleva Jiří Lukeš (coby Mirek Dušín), Zdeněk Jánský (Jindra Hojer), Tomáš Hádl (Jarka Metelka), Roman Skamene (Červenáček), Martin Kapoun (Rychlonožka). Ze seriálu Záhada hlavolamu. Foto: Archiv České televize – Jaroslav Trousil

Co rozděluje Rozdělovací třída?

Podoba i povaha Stínadel tomuto vyprázdněnému tajemství odpovídají. Rychlé šípy cítí, že jim zde neustále hrozí jakési nebezpečenství. Hrůzu jim nahání nejen zdánlivě věčný soumrak této čtvrti (družina se sem vypravuje zásadně navečer), ale i zádumčivé názvy místních ulic (například Odsouzenecká ulice), které vycházejí z vontského pojmenování, nikoli městského uličníku. Je to však nebezpečí pouze představované. I když Foglar občas do svého příběhu vnese reálnou smrt, týká se většinou „dávné minulosti“ (jako v případě Jana Tleskače). Rychlým šípům hrozí maximálně salva tenisáků od vontské „popravčí“ čety.

Zatímco u dětských knih jako je například série Harry Potter cítíme takovéto archetypální schéma až v druhém plánu, Foglar je staví zcela do popředí. V knihách Rowlingové musíme příběh zjednodušit, odsunout detaily stranou, aby se vyjevilo, jak moc se ve skutečnosti podobá iniciačním narativům sahajícím přes středověk až do antiky – kupříkladu schéma „mladík se vydává na tajemný hrad, ve kterém pátrá po skryté komnatě, aby v ní nakonec svedl boj s netvorem“. Oprávněnost takovýchto paralel přirozeně vychází z toho, jak moc a co konkrétně se rozhodneme zjednodušit: Podobnost tak nalezneme jak s Beowulfem, tak Artušovskými legendami nebo s mýtem o Orfeovi.

V případě Rychlých šípů a Stínadel však žádné takovéto zjednodušení provádět nemusíme – příběh už zjednodušený je. Rozdělovací třída zní jako něco, co by mělo být spíše fundamentálním termínem literární analýzy než názvem skutečné ulice. Foglar staví do popředí právě archetyp, kdežto narativní detaily (tedy popis prostředí a postav, jejich motivace) až za něj. Z pohledu dětského čtenáře to dává smysl. Tajuplnost Stínadel není nějakou jejich inherentní kvalitou, nýbrž vychází z představivosti Rychlých šípů, kteří je procházejí s očekáváním nepojmenovatelné záhady.

Vnější pohled na stínadelské kanály a podzemní chodby postavené v hostivařském ateliéru. Zdroj: Kniha Otakara Fuky Rychlé šípy v televizi (nakladatelství Šebek & Pospíšil, Mladá Boleslav 1991).

Dvě uchopení záhadné čtvrti

Jak bylo zmíněno, Stínadla si vyzkoušela množství médií. V původních knižních ilustracích výtvarníka Jana Fischera z nich vidíme jen kousky, v komiksech jsou většinou příliš schované za textovými bublinami s nadměrným množstvím dialogů. Výtvarně si je mohl čtenář/divák skutečně vychutnat až s příchodem televizního seriálu Záhada hlavolamu (režie Hynek Bočan, 1969). Tato adaptace byla původně zamýšlena jako film, ale poté, co scénář režiséra Hynka Bočana a dramaturga Václava Šaška odmítla filmová studia Barrandov i Gottwaldov, chytla se jej Československá televize a scénář byl přepracován do podoby devítidílného seriálu.

Naprostá většina zobrazeného prostředí byla vytvořena ve filmových ateliérech. Důvody nebyly umělecké, nýbrž produkční. Většina děje se odehrává v noci a pro noční natáčení s dětskými herci byl stanoven velmi krátký časový limit – pro ateliérovou fiktivní noc ale přirozeně neplatil. Ulice Stínadel postavili v barrandovské „šestce“, tehdejším největším ateliéru v Československu. Konstrukce kulis se ovšem protáhla, takže štáb začal natáčením exteriérů, což nebylo ideální z hlediska ročního období – „rychlošípácké“ podkolenky v prosincových mrazech nezahřejí.

Stínadelská čtvrť, kterou se svým týmem vykouzlil filmový architekt Oldřich Bosák, byla na svou dobu velmi drahá rozsáhlá dekorace (stála přibližně dva miliony korun). I dnes platí za mimořádně kvalitní dílo a překvapuje svou dotažeností a značnou prostorovostí, která úspěšně maskuje výškové limity barrandovského ateliéru. Kulisy se neomezují na uliční fasády, zahrnují i detailně provedené střechy. Ty jsou podstatnou částí mnohovrstevnaté stínadelské architektury – slouží mimo jiné démonickému Širokovi, který po nich pravidelně prchá před Vonty dychtícími po ježku v kleci. Seriál tuto tajemnou střešní krajinu nemusí skrývat, naopak ji divákovi předkládá z překvapivé výšky (kamerový výtah dosáhl až do patnácti metrů), což jí dodává na realističnosti.

Stínadelská stísněnost s postavou Široka v seriálu režiséra Hynka Bočana Záhada hlavolamu. Foto: Archiv České televize – Jaroslav Trousil

Paradoxně je to umožněno tím, že budovy nerespektují reálné měřítko a většina z nich je viditelně zmenšená. Stylově odpovídají architektonickému rejstříku Prahy a barokní portály se zde mísí s románskými sdruženými okny. Půdorys ulic je důmyslně křivolaký, takže umožňuje vytvořit iluzi mnohem rozsáhlejšího prostoru.

Už tak variabilní ateliérové kulisy jsou v seriálu rozšířené skrze zapojení pražských lokací. Ty se sice lehce odlišují svým realistickým měřítkem, zato skvěle navazují ošuntělostí – tady tým architekta Bosáka žádné omítky otloukat nemusel, udělal to za něj už socialismus. Rozdělovací třídu hraje roh ulic Michalská a Hlavsova. Reálné jsou i stínadelské Červené schody natáčené na Radnických schodech na Hradčanech, kde tvůrci seriálu postavili fiktivní odpočívadlo, na kterém Rychlé šípy najdou vontskou kroniku pod pětibokým kamenem. Při konstrukci ale došlo k omylu – dělníci do plochy odpočívadla vložili pětibokých kamenů hned šedesát. Naštěstí byly ze sádry, a tak celý štáb poklekl a těsně před natáčením vyrýval dodatečné hrany.

Oproti tomu film Záhada hlavolamu (1993) režiséra Petra Kotka byl natočen v exteriérech. Kromě pražských zákoutí využil i částí Brna a zejména Olomouce – Rozdělovací třída byla tentokráte natočena na rozmezí olomoucké Denisovy a Pekařské ulice. Prostředí filmu díky využití skutečných ulic a plácků působí velkolepěji, zároveň více zdevastovaně. Částečně za to může inkorporování napadaného listí či náletových stromků (v Bočanově seriálu jakákoli zeleň ve Stínadlech chybí), své však udělala především socialistická „autentičnost“ opadaných omítek, která byla na začátku devadesátých let ještě silně patrná. S tím souvisí i skutečnost, že na rozdíl od seriálu filmové Rychlé šípy pronikají do Stínadel i ve dne a stav budov je tudíž viditelnější. To, co mělo být „kouzelnou patinou“, tak mnohdy vyvolává spíše pocit smutné devastace. Nejpatrnější je to při zobrazení Druhé strany, která by měla ideálně skvět jakousi vinohradskou prestiží, jenže ve filmu je stejně ošuntělá jako Stínadla (liší se jen v typu zástavby).

Mlčenlivost chrání nás!

Foglarova Stínadla jsou díky své vnitřní křivolakosti a geografické neukotvenosti (dané město neznáme) ve skutečnosti ideálním materiálem pro filmové architekty, protože v mnohém předznamenávají proces jejich tvorby. Tak, jako si Rychlé šípy skládají Stínadla z oddělených fragmentů, mezi nimiž tápají, využívají filmoví architekti kousky lokací z odlišných měst. Mohou několikráte předělat tentýž exteriér nebo ateliérovou kulisu a divák to nepozná stejně jako Foglarova pětičlenná parta, když se do vontské čtvrti vrací.

Snad proto jsou popsaná seriálová a filmová provedení velmi zdařilá. Při jejich srovnání působí Stínadla Kotkova filmu více vážně, až dospělácky, k čemuž přispívá i ponurý varhanní soundtrack. Ulice zaplněné zdivočelými Vonty tu někdy ztrácí dětskou naivitu Foglarovy knihy a připomínají výjevy z pouliční vřavy francouzské revoluce. Seriál Hynka Bočana je naopak více pohádkový, zejména díky zmenšenému měřítku staveb. Pitoresknost jeho kulis si nezadá s ilustracemi Huga Steiner-Praga k mysterióznímu románu Golem (1915) Gustava Meyrinka.

Samotný ateliér zde poskytuje zásadní výhodu, a to kontrolu prostředí. Rychlé šípy tak mohou v seriálu přelézat zídky a kůlny stejně jako v knižní předloze, přičemž je kamera zabírá z pohodlného nadhledu a nemusí se vyhýbat nežádoucím obchodům se suvenýry, které zaplňují skutečné pražské lokace.

Z filmu režiséra Petra Kotka Záhada hlavolamu: záběr z Pekařské ulice v centru Olomouce. Členové Rychlých šípů vbíhají do filmových Stínadel (průchod ústí do ulice Vodární). Zdroj: AB Barrandov, a. s.

Pro diváka (alespoň toho dospělého) plní zmenšení seriálových kulis ještě jednu funkci – upomíná, že stínadelská záhadnost nevyvěrá z jejich zdí či plácků ani z vontských rituálů a legend, ale z představivosti jejich dětských návštěvníků, Rychlých šípů. Pátrat po inspiračním zdroji Foglara (kterým, aspoň dle úsudku autora tohoto textu, je patrně asanovaný židovský Josefov, v němž se odehrává i děj zmíněného Golema) má maximálně anekdotální hodnotu. Sám Foglar v Záhadě hlavolamu naznačuje, že projít Stínadla v doprovodu dospělých se jaksi nepočítá. Jejich tajuplnost se může vyjevit pouze dítěti, které operuje s jiným pojetím prostoru i času. Však také Rychlé šípy zasazují události z generace svých rodičů do kategorie „od nepaměti“. A tak, i když to může vyznít kýčovitě, skutečná Stínadla si každý z nás nese kdesi ve svém srdci – alespoň dokud se nestaneme dospělými.

Autor je historik umění a badatel v oblasti vizuální kultury.