Střet kultur, nebo sdílené dědictví?
Raně islámské umění
Další část cyklu Umění minulosti, otázky dneška se zaměří na zrod islámského umění a vizuální kultury. Klíčovou otázkou bude, zda skutečně běží o zárodek nové civilizace, anebo krystalizaci jedné větve středozemní kultury.
Před čtvrt stoletím vydal harvardský profesor Samuel Huntington (vzápětí proslulou) knihu Střet civilizací, boj kultur a proměna světového řádu (česky vyšla roku 2001). Autor se v ní věnuje období po pádu Sovětského svazu a následnému konci bipolárního světa. Práce vyvolala bouřlivou diskuzi, neboť předpokládá svět založený na kulturních střetech osmi „civilizací“. Klasickým příkladem je střet „západní“ civilizace s civilizací „islámskou“. Cílem tohoto textu není další kritika Huntingtonových tezí. Kniha nicméně otevírá zajímavou otázku: Je islámská kultura skutečně součástí jiné „civilizace“ než je ta „západní“?
S působením proroka Mohameda se na přelomu šestého a sedmého století v oblasti Arábie, na hranicích tehdejší Byzantské a Sasánovské říše, rodí nové náboženství – islám, dnes často nahlížené kriticky nejen v českém prostředí. Radikální islamisté plní titulní strany novin a pojmy migrace a islamizace nezřídka rezonují v politických programech. Přitom islám explicitně navazuje na obě náboženství Knihy, tedy na židovskou a křesťanskou tradici.
O umění prvních desetiletí po smrti proroka Mohameda toho víme velmi málo. Arabský chalífát byl politicky i nábožensky roztříštěn a vleklé období občanských válek o nástupnictví, které vedly ke schizmatu sunnitské a šíitské větve islámu, ukončil až nástup Umajjovské dynastie, která se roku 661 dostala k moci a za hlavní město chalífátu ustanovila Damašek. Je to právě období vlády dynastie Umajjovců, které z dnešního pohledu položilo základy islámské vizuální kultury. Jde o období investic do produkce prvních luxusních rukopisů Koránu, ražby mincí s úryvky náboženských textů, či do monumentálních stavebních projektů. Takzvaný salát, jeden z pěti pilířů islámu, stanovuje mimo povinnosti modlit se pětkrát denně směrem k Mekce i povinnost kolektivních pátečních modliteb. To si vyžadovalo konstrukci velkých, takzvaných kongregačních mešit. Výše publikované video představuje nejstarší z nich, Umajjovskou mešitu v Damašku, postavenou na počátku 8. století za vlády chalífy Al Valída I. Na zdech této mešity se dodnes dochovala i rozsáhlá mozaiková výzdoba.
Při bližším zkoumání architektonického řešení této stavby, jejích dekorací či pro ni použitých technik a materiálů narazíme na řadu prvků známých nejen z předislámské kultury Blízkého východu, nýbrž celého soudobého Středomoří. Umajjovská mešita odkazuje na architekturu císařského paláce v Konstantinopoli, jinými slovy na dílny, které vytvářely koncept mozaik; podle všeho z hlavního města křesťanské říše dokonce i pocházely. Pravda, některé prvky jsou inovativní: mozaiky například nezobrazují žádné lidské či zvířecí figury, ovšem jinak hovoří tato stavba i její dekorace jednoznačně středozemním jazykem.
Mešita v Damašku rozhodně nesvědčí o tom, že by vznik islámské vizuální kultury bylo možné vnímat jako výsledek „střetu civilizací“. Prvek kontinuity jednoznačně převažuje. O tom mimochodem svědčí, počínaje právě sedmým stoletím, i následná století koexistence muslimských a křesťanských kultur. Ke skutečným kulturním střetům tak paradoxně dochází až během dvacátého století a jejich příčiny spočívají mnohem více než v náboženských a kulturních rozdílech ve sporech národnostních a politických.
