Chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli
Chrám Hagia Sofia patří k nejpoutavějším výtvorům předmoderní doby. V poslední době se o chrámu hodně mluvilo vzhledem k hojně kritizované proměně muzea v mešitu. Tato událost, za niž nese přímou odpovědnost prezident Recep Tayyip Erdoğan, je bezesporu nešťastná. Světové veřejnosti však alespoň připomněla význam Hagie Sofie pro kulturu lidstva.
V šestém století stavbu navrhli světoznámí architekti a matematici Isidor z Milétu a Artemius z Tralles. Pracovalo na ní současně zhruba pět tisíc řemeslníků. Hagia Sofia měla zhmotnit politické ambice byzantského císaře Justiniána I., který znovudobyl klíčové západní provincie a chtěl obnovit velkou, prosperující a jednotnou říši svých předků. Drahé materiály pocházely ze všech koutů Středomoří a ukazovaly bohatství a jednotu říše. Harmonie, proporce a dekorace zde doslova berou dech a ilustrují císařovu ctižádost. Legenda vypráví, že když Justinián I. do chrámu vstoupil, zvolal: „Šalamoune, předčil jsem tě!“
Z pohledu dějin králů a císařů byl Justinián I. bezesporu úspěšný. Ale je dnes legitimní se na dějiny dívat pouze jako na příběhy vládců? Neměli bychom se spíše ptát, jaký dopad měla touha po větší říši a luxusnějších stavbách na život lidí v římských provinciích? Na vlastní reprezentaci a za válečné výpravy totiž Justinián utratil takové prostředky, že říši zadlužil na příští generace. Tíha dluhu, jak bývá pravidlem, však nedopadla na císařský dvůr – za Justiniánovu velikášskou politiku zaplatili jeho poddaní. Daňová zátěž provincií se následně podepsala i na jejich loajalitě. Je dokonce pravděpodobné, že právě daňová politika byla jedním z důvodů, proč jen pár desetiletí po Justiniánovi byly severoafrické provincie tak lehko dobyty Araby.
Asi netřeba zmiňovat, nakolik je dnes otázka zadlužování států aktuální a jak podstatné je připomínat jeho možné důsledky. Příběh Hagie Sofie je rovněž příběhem o tom, jak jeden muž svými přehnanými ambicemi zasadil říši rozhodující úder a oslabil ji na staletí dopředu. V době, kdy se (nejen) v Evropě zvyšuje poptávka po charismatických lídrech (s autoritativními sklony), nastavuje příběh Justiniána a jeho chrámu cenné zrcadlo současnosti a ukazuje, jak ambice jedince mohou oslabit celý stát.
