Kniha, která přibližuje tajemství skrytá v římských renesančních vilách

V tuzemském kontextu stínily podrobnější reflexi renesančních vil pohledy na atraktivnější a známější oblasti, vymezující v kunsthistorii po románském a gotickém umění tento třetí univerzální sloh. A přitom právě renesanční vila ve svých modifikacích (palazzetto, palazzina, casino, casina) a v různém stavu dochovalosti nabízí zájemci téměř syntetickou skladbu všech typických renesančních fenoménů: od samotného, z antické základny vycházejícího stavebně kompozičního specifika, až po charakteristickou výzdobu malířskou, sochařskou, mozaikovou či štukatérskou, v níž se v tematické skladbě nejednou objevují jak příběhy z dávné mytologie, tak příběhy reálné, týkající se životních osudů samotných vlastníků z řad tehdejší nobility a vysokého duchovenstva.

„Bílá místa“ a mezery na tomto poli se v českém kontextu pokusila vyplnit až Jana Máchalová, která před deseti lety publikovala Příběhy slavných italských vil. Nedávno k nim přibyl pandán Příběhy slavných vil renesančního Říma, jejichž spoluautorem je Ivan Chvatík. Římské objekty byly z prvního tematického konspektu eliminovány záměrně, neboť jejich koncentrovaná lokace a historická „provázanost“ přímo vybízely k zahledění do tohoto vymezeného středobodu. V podobném pojetí jako v knize předchozí setkáváme se zde s podrobnou historií osmi těchto mimořádných staveb, bez nichž by starobylá metropole na Tibeře o mnoho přišla a možná by se i její dějinný vývoj ubíral jinými cestami…

Procházka po klenotech

V souvislosti s letošní nešťastnou změnou bývalé křesťanské konstantinopolské katedrály Hagie Sofie z dosavadního muzea na islámskou mešitu, zaujme hned kapitola první, nazvaná Poslední Byzantinec. Na pozadí vily, postavené na starobylé silnici Via Appia, představuje se tu osobnost jejího prvního majitele, kterým není nikdo jiný než Basilius (Jan) Bessarion (1403-1472). Učený kardinál a jasnozřivý diplomat, jemuž se přes veškeré snahy nepodařilo znovu sjednotit západní a východní křesťanství, a tak napříště účinně čelit turecké expanzi do evropských regionů.

Další kapitola, nazvaná Závan věčnosti, přibližuje pohnuté dějiny vatikánské vily Belvedér z konce 15. století a jejího později přistavěného úžasného dvorce ze století následujícího, jehož autorem byl geniální architekt Donato Bramante (1444–1514).

Pitoreskní středověká čtvrť Trastevere (Zátibeří), položená jižně od Vatikánu, připomínající v mnohém bohémský Montmartre v Paříži, chlubí se nejen nejstarším římským kostelem Panny Marie, ale i úchvatnou vilou Farnesina na zdejší hlavní komunikační tepně Via della Lungara. Vilu navrhl Baltassarre Peruzzi. Podílel se i na její výzdobě spolu s Juliem Romanem (1499–1546) a Raffaelem Santim (1483–1520) a dalšími umělci, kteří patřili k Raffaelově škole. O ní a jejích úžasných freskách vypráví kapitola Polyfémova renesanční zpověď. V té se také dovíme i o záhadné smrti bohatého zadavatele celé palácové stavby Agostina Chigiho a jeho ženy Francesky, kteří byli, nejspíše ze závisti, krátce po sobě otráveni. Stejně jako jejich oddaný přítel Raffael. Psal se rok 1520.

O Raffaelově tvorbě se hovoří i v textu Raffaelův sen. Promítl se totiž do vily Madama na pahorku Monte Mario a „podobně jako belvedérský dvorec ve Vatikánu měla být i tato vila velkolepou oslavou antiky“. Raffael zde, spolu s Antoniem da Sangallo, navrhl její architektonické řešení, Giovanni da Udine osobité štukové dekorace a Giulio Romano freskovou výzdobu. Od roku 1940, po nebývale nákladné renovaci, je objekt v majetku státu a není divu, že je využíván pro diplomatická jednání na nejvyšší úrovni.

K původním legendárním sedmi římským pahorkům řadí se dnes i osmý, zahradami a svěží zelení obklopený Janiculus. A právě zde lze spatřit další klenot, vilu Lante, o níž pojednává kapitola Čím vznešenější, tím věrnější. Na první pohled stavba upoutá svou vzdušnou lodžií a atypickým krychlovým tvarem, za nějž vděčí všestrannému Juliu Romanovi. „Je jednou z nejzachovalejších renesančních vil Říma“, píší autoři, a také opředena mnoha příběhy známými z antických bájí i nejdávnější historie, mnohdy vyobrazenými zejména na jejích jedinečných freskách.

V jedné z půvabných vatikánských zahrad se nalézá pozoruhodný „lusthaus“ papeže Pia IV. K jeho zbudování byl povolán všestranně nadaný neapolský rodák Pirro Ligorio (1512–1583), který zde využil antické inspirace v podobě odpočinkové grotty, nymfea a dalších zdobných, najmě sochařských artefaktů. Na tato díla volně, avšak zcela zákonitě, navazují výjevy a motivy ze Starého i Nového zákona, jak to kupříkladu dokládají nástěnné výjevy ze života Ježíše Krista od Federica Zuccariho a obrazy dalších mistrů. V této vile skutečně jsme, slovy názvu příslušné kapitoly, Mezi Múzami a světci.

Těm, kterým by snad ani tento pobyt nestačil, se mohou v poslední kapitole Pod ochranou hvězd seznámit a potěšit pozoruhodnostmi vily Medici na římském severním pahorku Pincio. Dějiny této florentýnské rodiny, plné slávy, obdivuhodných činů a současně úskoků, brutálních vražd, intrik a věrolomností, nemohly se nepromítnout do jejích bohatě zdobených komnat, kde jakoby dodnes procházel stín toskánského velkovévody a kardinála Ferdinanda I. (1549–1609), či tragicky zesnulého jeho bratra Franciska, který, patrně na Ferdinandův popud, zemřel spolu se svou milenkou Biankou Cappello po požití smrtícího jedu.

To vše a mnoho dalšího, včetně detailního popisu astrologické magie na četných mytologických obrazech, se dovíme v této závěrečné kapitole. Neponechává stranou ani další osudy vily Medici, v čase „po-renezančním“, kdy dochází k drancování a zpustnutí této unikátní stavby. Ale přece jen pro ni nastaly lepší časy. V šedesátých letech minulého století se totiž ujímá řízení zde sídlící Francouzské akademie proslulý malíř „zahaleně erotických scén“ Balthasar Klossowski de Rola, známější pod svým uměleckým akronymem Balthus, a právě jemu se daří navrátit ji po citlivé restauraci zvolna její původní hodnoty a vjem dávno pominulé slávy.

Plod nadšení

Po přečtení této náročné, přesto i laikovi srozumitelné knihy, otevírá se tak českému čtenáři architektonicky zacílený pohled na jedno z nejpozoruhodnějších období evropských kulturních dějin. V různých krajinách starého kontinentu renesance měla své modifikace a pochopitelně také rozdílné časové ukotvení. Itálie je však její kolébkou a díla zdejších (v antice poučených) humanistů se stala příkladem pro všechny ty, kteří hledali další umělecké směřování a podíleli se na jeho příštím vývoji. O síle tohoto slohotvorného příkladu pak jen v oblasti architektury svědčí poslední čtvrtina 19. století s vlnou zvanou novorenesance.

Knihu Příběhy slavných vil renesančního Říma doplnil zasvěceným doslovem historik umění Masarykovy univerzity Jiří Kroupa, který plně pochopil heuristické nadšení obou autorů pro tento tvůrčí, a jak již bylo poznamenáno na začátku, zde dosud nezaslouženě opomíjený fenomén.

Na závěr našeho recenzního zamyšlení nad touto publikací, plnou skvělých barevných i černobílých reprodukcí, kde (bohudíky!) nechybí ani jmenný rejstřík, seznam použité literatury a čtyřjazyčné resumé, dodejme jen malou zmínku o jednom pochybení. Na straně 405 není na obrazu Filippina Lippiho vyobrazen papež Pavel IV. Gian Pietro Carafa, 1476–1559), nýbrž jeho neapolský příbuzný, arcibiskup a kardinál Oliviero Carafa (1457–1504). To je však ojedinělý „kaz“ na tomto knižním díle.

Autor je básník a esejista, absolvoval dějiny umění na pražské Filozofické fakultě UK.

Obálka knihy Příběhy slavných vil renesančního Říma. Repro: Filosofia

Jana Máchalová, Ivan Chvatík: Příběhy slavných vil renesančního Říma. Doslov Jiří Kroupa, jmenný rejstřík sestavila Markéta Hofmeisterová. Filosofia, Praha 2019 (fakticky vyšlo 2020), 608 stran, doporučená cena 690 korun.