Jak ubránit svoji čtvrť před nájezdy hipsterů. A jde to vůbec?

Občas slýchávám, že veřejný prostor a jeho oživování je výhradně hipsterská záležitost. Proč je podle vás důležité zabývat se veřejným prostorem a tím, co ovlivňuje jeho podobu?

Trochu mě překvapuje, že si někdo spojuje pojem veřejný prostor s něčím designovým nebo dokonce luxusním. Veřejný prostor je srdcem města, místem, kde se střetávají nejrůznější obchodní, společenské a kulturní zájmy. Ve veřejném prostoru potkáváme cizí lidi, se kterými se normálně nesetkáváme. To má vliv na to, jak vnímáme sami sebe, a přináší to do našeho života nové impulsy. Stejně tak my ovlivňujeme ostatní. Městský prostor rovněž překračuje hranice místního společenství nebo země, protože se v něm mohou setkávat lidé z celého světa. Veřejná prostranství slouží k integraci nejrůznějších skupin obyvatel, a mají tak ve společnosti důležitou demokratickou funkci. Ta je naplněna, když je veřejný prostor skutečně místem pro všechny, jehož podobu sami kontinuálně spoluvytváříme jen tím, že v něm jsme.

Problém nastává, když v otevřených prostorech začnou převažovat například kavárny. Na jednu stranu město oživují, ale na stranu druhou vylučují z veřejného prostoru ty, kteří si jejich návštěvu nemohou dovolit. Takzvaná estetika caffè latte, a hipsterská estetika obecně, se pak stává znakem vyloučení. Podobné je to i s některými pouličními trhy, kde se prodává dražší zboží. Řada lidí nemá tolik peněz a vnímají to tak, že to není zboží pro ně. Pouliční trhy jsou sice teoreticky přístupné všem, část lidí se na nich ovšem necítí být vítána a nechodí tam.

Co znamená „estetika caffè latte“ a jak ovlivňuje veřejný prostor?

Kavárny a trhy mají samozřejmě ve městě své důležité místo, problém ale je, když komerční zájem zcela převládne. Například klasická vídeňská kavárna, a podobné jste měli určitě i tady v Praze, byla vlastně sociální instituce, kde mohli chudí intelektuálové vysedávat u jedné kávy celý den a majitelé byli pyšní, že jejich podnik funguje jako takový poloveřejný obývací pokoj. Pokud však kavárny v centru nabízejí pouze rychlý servis pro turisty, zajímá je jen maximální zisk a místní si je nemohou dovolit, negativně to ovlivňuje kvalitu života ve městě.

Tohle všechno se řeší v debatě o právu na město. Lidé by měli mít přístup k jeho ekonomickým, sociálním a politickým zdrojům. Kupříkladu by měly být podporovány malé podniky, dostupné bydlení nebo veřejná doprava. Ve veřejném prostoru by lidé měli mít možnost projevovat i svou odlišnost. Platí to například pro migranty nebo uprchlíky. Mohou mít sice jiný typ pobytu, ale ve veřejném prostoru by si měli být lidé rovni. Setkání s cizími lidmi pro nás mohou být nepříjemná, protože narušují naši rutinu a konfrontují nás se současnými problémy a výzvami. Ale právě v tom tkví demokratický potenciál veřejného prostoru. O jeho podobě by měli rozhodovat všichni bez rozdílu.

V Praze například existuje trh s dražším občerstvením, kde se nedá platit v hotovosti, nýbrž pouze kreditní kartou. Je to příklad, o kterém jste mluvila?

Obecně tím, jak nějaké místo navrhnete, ovlivňujete i to, jak ho lidé budou využívat. Estetika má své symbolické významy a některé typy estetiky si spojujeme s určitými sociálními skupinami. Na základě těchto symbolů nebo znaků pak může docházet k vyloučení některých skupin obyvatel. Například jsou lidé, kteří nemají kreditní karty ani bankovní účty, a pro ty je takový trh v podstatě nepřístupný. Jiné úpravy veřejných prostranství jsou méně symbolické a více fyzické, třeba když upravíte lavičky tak, aby se na nich nedalo ležet. To je ukázkové vyloučení lidí bez domova z veřejného prostoru. Nové komunikace jsou také většinou navrhovány tak, že zvýhodňují automobilisty oproti cyklistům a chodcům. Auta nepoškozují jen životní prostředí, ale i veřejný prostor, protože jsou překážkou pro otevřenou komunikaci a náhodné, nezáměrné sociální interakce. Architektura a design tak zdaleka nejsou pouze o nějakém zkrášlování nebo luxusu.

Oživování veřejného prostoru je často spojováno s gentrifikací. Jak vylepšovat a modernizovat města tak, aby byla skutečně pro všechny, aby na změny někteří nedopláceli?

Kritici gentrifikace poukazují na to, že město je příliš ovládáno trhem. Tím, že se změní estetika veřejného prostoru, objeví se třeba drahé kavárny a podobně, zvýší se cena realit, což se samozřejmě hodí jejich majitelům. Jenže ne všichni z takového zkrášlování těží. Nájemníci to obvykle nejsou, protože nájmy rostou a chudší lidé se nakonec musí odstěhovat. Daná čtvrť je možná ve výsledku hezčí a třeba i bezpečnější, ale původní sociální vazby jsou zničeny a osobitý charakter se vytrácí. Nakonec to tam vypadá jako kdekoli jinde, a už to nemusí být ani ekonomicky zajímavé.

Urbanisté, politici a další experti by si měli uvědomit, že je důležité pracovat s místními, poznat místní komunitu a pamatovat na to, že v každém místě existují různé skupiny lidí s různými zájmy, které mohou být protichůdné. Nelze ale pracovat jen s těmi, kteří už jsou aktivní. Naopak je třeba zapojit i „tichou většinu“ a sociálně slabší skupiny. Tak se může dosáhnout širšího kompromisu. Zřídka se ovšem stává, že vyhrají všichni, vždy budou různá očekávání i různé znevýhodněné skupiny obyvatel. Ne každý má možnost přispět do debaty a bojovat za svoje potřeby. Všichni nemají stejné časové možnosti a schopnosti. Spousta lidí je přepracovaná a musí se starat především o svoje živobytí, a z toho pak někdy vzniká dojem, že občanská angažovanost je nějaký luxus.

Nemůže se stát, že někdy i aktivisté nevědomky vylučují ze života města některé obyvatele? Nejrůznější komunitní projekty, street festivaly a podobně se tváří, že jsou pro všechny, ale často je navštěvuje jen jeden okruh lidí. Občas pak vzniká pnutí mezi lidmi s kulturním kapitálem a ostatními, které alternativní kultura, veganská kuchyně a podobně nezajímá…

Rozdělovat občany na kulturní elity a „normální“ lidi podle mě není správné, je to umělá polarizace společnosti, která bývá důsledkem populistické agitace. Podobné názory mohou zdiskreditovat roli občanské angažovanosti v demokratickém procesu. Občanská společnost je pro demokracii důležitá, obyčejní lidé mají mít možnost zapojovat se do dění a zlepšovat své okolí tak, jak to sami uznají za vhodné. A k tomu právě mohou dopomoci aktivisté nebo nějaké organizace, protože lidé nemají obvykle tolik času, aby mohli dělat všechno sami. K tomu je potřeba rozdílných schopností a kompetencí. Komunitní aktivisté, street workeři, architekti či sociální vědci nyní vnášejí tato témata do veřejné debaty, a městský rozvoj tak už není záležitostí výlučně úředníků. Důležitá je i role umělců, kteří svou tvorbou mohou upozorňovat na slabé a znevýhodněné, můžou je podpořit nebo můžou svými intervencemi iniciovat veřejnou debatu o problémech města.

Je samozřejmě potřeba, aby na podobné aktivity bylo dostatek financí a aby pocházely z různých zdrojů, od vlády, soukromých dárců, EU a tak dále, aby lidé a organizace mohli pracovat autonomně a nebyli rukojmí svých chlebodárců. Často se stává, že aktivisté nebo i výzkumníci jsou závislí na jednom zdroji, a investoři se pak mohou snažit ovlivňovat výsledky jejich práce. Problém je, když se neziskový sektor musí chovat tržně, když jsou aktivisté závislí na projektovém financování a musí generovat výsledky jen proto, aby mohli žádat o další projekt. V praxi to pak znamená, že se věnují jen krátkodobým projektům a činnostem.

Přijde mi, že v postkomunistických zemích je společnost mnohem víc tržně orientovaná než v západní Evropě. Teď se třeba máme dobře, ale chudoba může postihnout nás všechny. Proto by měla existovat veřejná státní politika podporující chudší obyvatele, poskytující sociální péči, kontrolující nájmy a starající se o práva nájemníků, protože ne každý si může dovolit vlastní nemovitost. Po roce 1989 tady sice díky privatizaci náhle vzrostl počet vlastníků bytů, je však dobré, existuje-li nějaká regulace nájmů zmírňující právě třeba dopady gentrifikace – aby se čtvrti sice zlepšovaly a zkrášlovaly, ale jejich obyvatelé se z nich nemuseli hned vystěhovat. Lidé také potřebují dostatek informací, aby mohli být aktivními občany. Demokratický stát by měl zajistit jak fungující a autonomní občanskou společnost včetně vzdělávání, regulací a financování, tak transparentní správu. Občanská společnost a aktivisté jsou nesmírně důležití, ale nemohou v některých oblastech nahrazovat stát.

Vrátím se ještě k aktivistům a takzvaným kulturním elitám. Vybavuji si příklady z Prahy, kdy aktivisté jsou přesvědčení o správnosti svých názorů, například vysázením stromů v nějaké ulici, že neberou v potaz názory místních nebo je nepovažují za relevantní, protože „nikdo přece nechce auta místo stromů…“

To je mimo jiné věc participace, kterou považuji za základní kámen demokratické společnosti. Lidé však musí mít schopnost a možnost participovat, musí mít znalosti a taky dostatek času. Pokud pracujete každý den od rána do noci, abyste ekonomicky vůbec vyšli, nebudete mít moc příležitost ani chuť starat se, jestli ve vaší ulici zasadí stromy. Budete spíš chtít zaparkovat auto přímo před domem, abyste se druhý den rychleji dostali do práce. Vždy je tu riziko, že pak „participaci“ ovládnou lidé a skupiny, které mají peníze a moc. Také je důležité, aby se do participačního procesu nešlo už s předem daným výsledkem. Města často nahrazují participační proces tím, že nechají věc vypracovat úzkým okruhem expertů a pak obyvatele postaví před hotové možnosti. Vzpomínám si, jak se ve Vídni před časem konalo nějaké referendum, kdy lidem dali na výběr z asi tří omezených možností a město to prezentovalo ve smyslu, že „teď jsme tedy participativní“.

Je ale skvělé, že se města otevírají těmto procesům. Je to i důsledek toho, že se objevuje čím dál více architektů a urbanistů, kteří se zajímají o sociální a enviromentální témata a chtějí zapojit obyvatele do svých projektů. Přibývá také sociálních vědců, kteří se zabývají urbánními tématy. Mezioborová spolupráce je důležitá, protože třeba sociální vědci dokážou lépe poukázat na sociální dopady urbanistických návrhů. Umí také podpořit slabší sociální skupiny, aby se i ony mohly zapojit do participace. Experti na urbanismus by se rozhodně neměli bát vyjít na veřejnost, účastnit se veřejné debaty a informovat lidi o svých idejích a jejich dopadech na různé skupiny obyvatel. Protože pokud si lidé neuvědomují výhodu stromů v ulicích, těžko se můžou dobře rozhodovat a v podstatě ani nemají skutečnou možnost volby. Otázky dopravy, životního prostředí či sociální politiky jsou velmi komplexní a ne vždy existuje jedno optimální řešení. Vždy bude někdo, kdo na tom vydělá, a někdo, kdo ztratí. Ale problém je, když se politici řídí jen ekonomickou perspektivou a když se lidem řekne, že není jiná možnost.

Jedno z největších témat dnešních měst je turismus. V Praze je spojován s většinou problémů, které dnes řešíme, s vysokými nájmy, airbnb, gentrifikací i mrtvým centrem. Co by mělo město dělat, aby zmírnilo důsledky masového turismu?

Mám také dojem, že pro spoustu lidí je turismus hlavní a negativní zkušeností globalizace. A to je chyba, protože místní se pak odcizují svému vlastnímu městu. Přitom setkávání s lidmi z jiných zemí může být velmi obohacující. Problém jsou především rychloturisté, kteří zůstanou jednu, dvě noci, nemají zájem o skutečný život města a navíc se třeba nevhodně chovají. Je pak pochopitelné, že mnoho místních s nimi nechce mít nic společného a uzavírá se, což je škoda, protože po sametové revoluci lidé chtěli poznávat cizince a byli více otevření. Zkušenost s masovou turistikou, tato komercializace přirozeného setkávání lidí z různých zemí, to změnila.

Přílišná orientace na trh a nedostatek regulací ústí v to, že turismus vnímáme jako nějakou sílu, která nás válcuje a nad níž nemáme kontrolu. Nemáme kontrolu, kdo k nám přijíždí a jak tomu čelit. Podle mě je řešením začít sdílet zkušenosti s ostatními městy. Jak regulovat airbnb – o to se snaží například v Amsterdamu, protože airbnb hodně ovlivňuje ceny nájmů –, jak regulovat obchody, jak přilákat určité typy turistů, jak podporovat udržitelný turismus, kdy se lidé více zajímají o historii místa a jeho kulturní nabídku a tak dále. Nevím, jak to funguje ve větších městech, ale například v některých rakouských menších obcích si třeba už vybírají, s jakými turistickými kancelářemi z jakých zemí spolupracují a jaký segment turistů chtějí oslovovat.

Autorka je redaktorkou Radia Wave

Rakouská politoložka a sociální vědkyně Monika De Frantz, foto: archiv Moniky de Franz

Monika De Frantz

Politoložka a sociální vědkyně žijící ve Vídni. Zabývá se především tím, jak fungují města v současném světě. Věnuje se problematice demokracie, kulturní politiky, urbanismu, regionálního rozvoje, evropské integrace a globalizace. Je autorkou desítek odborných článků a knihy Capital City Cultures (2011), v níž porovnávala politiku kulturního plánování, cestovního ruchu, kulturního dědictví a rozvoje měst ve Vídni a v Berlíně. Jako hostující profesorka působila například na London School of Economics, University of Chicago, na Universität Wien a na řadě dalších. V zimním semestru 2018/2019 působila jako hostující profesorka na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde vedla dva kurzy: Cities, Development and Globalisation; Planning and Governance in Complex Social Spaces (Města, rozvoj, globalizace a Komplexní plánování a správa sociálních prostorů).