Z Francie do Turecka v rozhrkaném Citroënu aneb žhavá komiksová jízda Nicolase de Crécyho
Chcete se přenést do časů, kdy Itálie vypadala jako ve Felliniho filmech? Kdy bylo možné dojet polorozpadlým autem z Francie až do Turecka? Či hledáte imaginativní vyprávění, jež se prohrabává hlubinami paměti jako krtek? Řidičské průkazy připravit, přijíždí Citroën Visa a v něm dva mladí bratranci v horkém létě roku 1986!
Díla Francouze Nicolase de Crécyho (*1966) v posledních letech pravidelně zprostředkovává pražské nakladatelství Meander. Nejnověji přeloženým titulem je první svazek autobiografického komiksu Visa transit; ve Francii vyšel předloni. Stojí na atraktivním a v podstatě jednoduchém námětu: de Crécy se vrací do roku 1986, kdy jednak došlo k ničivé havárii v černobylské jaderné elektrárně, jednak se autor vydal spolu se svým bratrancem na roadtrip. Tehdy dvacetiletý protagonista s bratrancem Guyem opraví Citroën Visa, jenž se rozpadal na dvorku u tety a strýčka a jehož příští stanicí mělo být vrakoviště. V úmorném vedru se dva mladí muži vypraví z Francie až do Turecka.
Jednou se jim porouchá auto, jednou svezou stopaře, díky němuž poté zaženou dotírající hlad. Jindy cestovatelé v restauraci zapomenou červený batoh (nejdůležitější zavazadlo obsahující všechny cennosti; v péči o něj se střídají po dni); musejí se vracet nějakých tři sta padesát kilometrů. Přitom vypravěč (o červený batoh se ten den staral on) nechá na benzínce jako záruku budoucí platby své oblečení a řidičský průkaz, a když se s úspěšně nalezeným batohem vracejí – benzínka nikde. Podobně by bylo možné vyjmenovat další příhody a úskalí, na něž bratranci cestou narazí. Avšak děj hraje ve Visa transit až druhé housle.
Vedle popisu běžných cestovatelských strastí a slastí totiž vyprávění nabízí další roviny. Pro celkový dojem se ukazují být stejně důležité jako cestovatelský zápal, ne-li důležitější. Tak zaprvé: Visa transit je komiksem o paměti; příhody z roku 1986 jsou autorem rekonstruovány s třiatřicetiletým odstupem – a tento odstup je jím i reflektován. Autobiografický vypravěč prochází svými vzpomínkami a po časové ose putuje tu hlouběji do minulosti, tu blíže k přítomnosti. V odbočkách se jednou vrací do raného dětství; jindy jej zmínka o Černobylu dovede ke konstatování, že v Bělorusku „dnes vládne poslední neskrývaně stalinistický diktátor v Evropě“.
Cesta se v knize nevine lineárně den po dni, respektive kilometr po kilometru. Spolu s vypravěčem se propadáme do všelijakých odboček a vzpomínek – třeba na prázdninovou kolonii pro děti, kde tráví francouzská mládež dny pod taktovkou dvou bigotních vedoucích. Vzpomínka není do vyprávění umístěna nahodile; byť se zde příhody řetězí zdánlivě asociativně, historky vydrápané ze zákrutů paměti jsou zároveň vpleteny do ústředního dění. Když se mladíkům rozbije auto a ani se jim nechce přemýšlet o tom, na kolik by vyšla oprava, bratranec Guy navrhne ladné řešení: Prostě se „důstojně“ počká, až se auto spraví samo; jsou přece pod ochranou Panny Marie. Guy se pomodlí – a ono to funguje!
Obal knihy prvního dílu českého vydání Visa transit, repro: Meander
Za druhé: dalším pilířem komiksu je literatura. Bratranci si auto na cestu vybaví knihovnou. A podstatný je protagonistův vztah k Henrimu Michauxovi. Vypravěč se tomuto belgicko-francouzskému spisovateli a výtvarníkovi obdivuje a jeho slova jej na cestě provází. A nejen slova, v jednu chvíli se Michaux vypravěči zjeví na motorce s červenou helmou na hlavě. Kultovní tvůrce přitom se svou potměšilostí působí jako záhrobní enšpígl (Michaux zemřel v roce 1984), jenž do už tak bohatého vyprávění vnáší další polohy a nálady.
A konečně za třetí: nejsilnější náladou knihy, která čtenáře už na prvních stránkách zavalí jako balvan, je nostalgie – po době, kdy bylo pro západního občana možné nabalit rozhrkané auto knihami a projet Evropou až do Turecka. Kdy vám prodavači koberců předváděli své zboží ne proto, abyste si pár tepichů odvezli ve svém po střechu narvaném autě, nýbrž proto, aby vás navnadili na krásy Anatolie. Kdy ještě Itálie připomínala filmy Federica Felliniho nebo Maria Monicelliho.
Nicolas de Crécy při práci, snímek z roku 2015, zdroj: Wikipedia
Vloni na podzim vyšel ve Francii druhý díl Visa transit. Doufejme, že se jej brzy dočkáme i my – a třeba se de Crécymu a nakladatelství Meander tentokrát poštěstí v komiksových cenách Muriel. První svazek Visy transit byl v uplynulém ročníku nominován v kategorii nejlepší překladový komiks, porota však nakonec ukázala na Jedno obyčejný léto od Mariko Tamaki a Jillian Tamaki. Cenu by si de Crécy určitě zasloužil.
Autor je literární publicista a kritik.
Nicolas de Crécy: Visa transit (Svazek 1). Překlad Richard Podaný. Meander, Praha 2020. 136 stran, doporučená cena 899 korun.
