Glosa: Miroslav Žbirka uměl nebýt trapný

Český pop sedmdesátých let, myšleno takzvaný mainstream, bylo jedno velké utrpení. Tehdejší zmar může ilustrovat třeba tato skutečnost: když Bacily Václava Neckáře vedl v první polovině oné dekády Ota Petřina, jejich koncertní podoba byla o mnoho lepší, tvrdší, než to, co se od Neckáře hrálo v rozhlase a televizi, i než to, co mu vycházelo na deskách. Slovenský mainstream na tom byl prakticky stejně. Závan změny nastal až v druhé půli sedmdesátých let, kdy v Bratislavě o sobě dala vědět skupina Modus. Sešla se v ní silná sestava: na klávesy hrál a zpíval Janek Lehotský, na kytaru hrál a zpíval Miroslav Žbirka, zpívala Marika Gombitová. Modus byl původně dítětem šedesátých let, Žbirka v něm už tehdy figuroval. Pak ovšem „zdrhnul“ k popovým orchestrům. Ale v roce 1976 se do Modusu vrátil a tohle uskupení znělo moderněji, rockověji, energičtěji, než soudobé české „hudebně-zábavné“ skupiny, jak se jim tehdy také říkalo.

V následujícím desetiletí se trend modernějšího zvuku tohoto lepšího slovenského popu potvrzoval. Praha se na to dívala s jistou závistí a dobovým argumentem bylo, že Slováci v Bratislavě chytají rakouskou televizi a mají lepší přehled o aktuální pop music. Žbirka se v osmdesátém roce od Modusu odpojil, se spoluhráči z této skupiny Laco Lučeničem (kytary) a Dušanem Hájkem (bicí) založil kapelu Limit. V té se muzikanti posléze střídali, ale jeden zůstával a byl určující – Laco Lučenič. Spolu se Žbirkou našel zvuk, v němž se daly najít ozvuky elektroniky, novovlnné ironie, úderného minimalismu dvou či tříminutových skladeb. Album Nemoderný chalan (1984) znělo skoro jako z jiného světa, jako „z ciziny“, jak se tenkrát říkalo, a rozumělo se ze Západu (třeba písně V-klub nebo Do člna či Ticho). Jistě, pořád šlo o středněproudý pop, ale docela na úrovni své doby. Shodou okolností v témže čtyřiaosmdesátém roce Richard Müller založil skupinu Banket. Slovenský elektro-pop byl trochu někde jinde, než tuzemští „sekáči“ Dalibor Janda, Vítězslav Vávra či dryáčnická pop stáj Františka Janečka s Michalem Davidem v čele.

Žbirka zdárně umělecky i provozně zdárně přežil listopadový převrat, což se o řadě „popařů“ – ani slovenských, ani českých – říct nedá. Měl k tomu několikerý předpoklad. Z rodiny uměl výtečně anglicky (matku měl Angličanku), nebyl sice žádný disident, ale ani nebyl provařený normalizační „popařský“ prominent. A jeho popularita byla vpravdě slovensko-česká, federální, a podařilo se mu ji (stejně jako Richardu Müllerovi) udržet. Rozpad Československa logicky nenesl snadno. Ale ve Žbirkovi bylo, zdá se mi, něco pragmatického a kosmopolitního. Zvolil proto život ve větším ze států, které po Československu zůstaly; usadil se v Praze.

Žbirkovi se dařilo zdárně stárnout. Nabíjel se a udržoval v umělecké formě spoluprací jednak se zahraničními, jednak s o generace mladšími muzikanty. Bez křečí měl image gentlemana, slušňáckého chlápka bez skandálů, bez trapných marketingových injekcí, i když jeho někdejší stylizace do outsidera byla právě jen stylizací – od časů Modusu samozřejmě žádným outsiderem nebyl; velmi dobře věděl, co činí a popularitě se nebránil.

Miroslav Žbirka se netajil inklinací k britskému popu, k odkazu The Beatles zejména. Své „angličanství“ mohl svobodně veřejně vyjadřovat pochopitelně až po roce 1989, ale nebyl v tom žádný konjukturalismus nebo světáctví, působil přirozeně, bylo mu to vlastní. Dalo se mu věřit. „Angličanství“ totiž měl – díky matce Angličance – v krvi. Jestli se v něčem projevovalo navenek, tak v tom, že Žbirka měl určitou kvalitativní laťku, míru vkusu, pod níž prostě v showbyznysu nešel. Snad se dá i říct, že v tom byl příbuzný s Vladimírem Mišíkem, jehož otec byl Američan; rovněž u Mišíka jako kdyby existovala „zahraniční“ záklopka proti českému křupanství, jemuž v pop music není snadné odolat.

Žbirkův smysl pro míru, jeho zvědavost a informovanost + schopnost moderovat jsou patrné i v cyklu Doupě Mekyho Žbirky, jehož třetí série je nyní premiérově vysílána na ČT artu. Vzhledem k tomu, že na své uvedení čekají ještě dvě epizody této třetí série (14. a 21. listopadu), je patrná předčasnost Žbirkova skonu.