Glosa: Milan Lasica, jeden z posledních mohykánů uměřenosti. A také „česko-slovenskosti“

Času od času zazní, že ten či onen herec, ta či ona herečka by si snad přála(a) zemřít na jevišti. Nevím, nakolik je to myšleno doslova, a nakolik v přeneseném slova smyslu, totiž jako přání, aby dotyčný člověk byl schopen pracovat až posledních chvil svého života. Osud Milanu Lasicovi zařídil právě tento „stylový“ skon. Myslím však, že takováto náhlost odchodu dokonaná přímo na jevišti je „stylová“ více v řečech a na papíře než v realitě, když jsou jí diváci a personál divadla očitými svědky a bezesporu silně zasaženi. Jde o drsné a pádné připomenutí, že nevíme dne ani hodiny…

Nicméně jednu drobnou divadelní symboliku Lasicova smrt při děkovačce má. Jednaosmdesátiletý umělec zemřel v prostředí, kterému byl více než půlstoletí věrný, a které potřeboval k životu i ve svém kmetském věku, sužován několika chorobami. Kontakt s lidmi mu dodával energii. Když s ním vloni na jaře hovořila pro Deník N Renata Kalenská, Lasica říkal, že nejvíc mu v té pandemické uzávěře schází publikum. Zemřít veřejně „na pracovišti“ po osmdesátce sice není zrovna intimní akt, ale současně to ilustruje určitou profesní vyvolenost, štěstí věnovat se práci bez ohledu na dávno důchodový věk.

Pak je tu ovšem v případě Milana Lasici symbolika obecnější, a důležitější. Tento slovenský tvůrce náležel k druhu, který se mi jeví být čím dál vzácnější: byl to důstojně zestárlý muž, veřejně sice známý, populární, avšak zdrženlivý, nežvanící, nevyjadřující se do médií pomalu ke všem záležitostem všehomíra, jak to můžeme posledních zhruba deset let pozorovat kolem sebe právě především u mužů pokročilého věku, z nichž veřejná známost a mediální poptávka učinily všeználky. Lasica byl uměřený a elegantní. Velkoměstský a kavárenský typ reprezentující kulturu neagresivních tradic a džentlmenství. Typ nadnárodní, řekněme středoevropský. Proto mu dobře rozumělo i české publikum. Milan Lasica také pro celé tuzemské generace reprezentoval jednoho z těch tvůrců, kteří v sobě přirozeně měli česko-slovenskou dimenzi, byli „tamodtud“, ze Slovenska, ale stejně tak dobře „naši“.

Když hovoříme o Lasicově inteligentní zdrženlivosti, k níž náležela i jemná ironie, je opravdu zlou ironií skutečnost, že vzápětí po jeho skonu se na Slovensku začal šířit hoax, že Lasica zemřel v souvislosti s očkováním. „Konspirační weby shodně konstatují, že Lasica propagoval očkování, a přitom sám zemřel v důsledku vedlejších účinků po podání vakcíny proti covidu-19,“ informoval na Novinkách.cz včera večer jejich slovenský zpravodaj Ivan Vilček. „Se souhlasem nejbližší rodiny zesnulého herce Milana Lasici zveřejnil patolog Michal Palkovič zprávu, v níž potvrdil, že umělec zemřel na selhání srdce. (….) Slovenské ministerstvo kultury rovněž vyzvalo odpůrce očkování, aby nezneužívali smrti umělce.“

Nemohu si pomoci, některé skony jako kdyby se dostavily v pravý čas, respektive jako kdyby učinily symbolickou tečku za určitou epochou. Například takto v prosinci 1938 zemřel Karel Čapek. V prosinci 2011 odešel Václav Havel (nikoliv náhodou krátce na to vzniklo hnutí ANO 2011). A Lasicova smrt je možná symbolickou tečkou za érou „staromilských“ středoevropských džentlemanů, kteří se jako tento bratislavský tvůrce vyhýbali sociálním sítím a různým těm bleskovým prostředkům komunikace, aniž by před nimi, před jejich dryáčnictvím, byli uchráněni. A to ani po smrti.