Komentář: Něco se tu rozpadlo. Vzdalujeme se sobě navzájem na různých planetách
Poprvé za desítky let – to vážně nepřeháním – jsem odešel z divadelního představení před koncem produkce, o přestávce. V zásadě jsem totiž masochista, dočtu a dokoukám leccos. Ovšem novou inscenaci Divadla Na zábradlí jsem prostě nedal.
Známá scéna připravila do pražského Planetária autorskou inscenaci Ahoj vesmíre!. Princip je tento: Před diváky – respektive za jejich účasti, do hry jsou totiž vtahováni – se odvíjí vědecká konference We Are The Humans 2021. Ta má do vesmíru poslat zprávu o lidstvu a Zemi určenou případným mimozemským civilizacím. Inscenační tým vedený kmenovým režisérem Zábradlí Janem Mikuláškem a dramaturgem Borisem Jedinákem pojímá konferenci ironicky a pracuje s estetikou trapnosti, ale podle mě způsobem, jehož výsledkem je bohužel i nezáměrná trapnost. Pseudozábava, která není ani lidová, ani intelektuální. O „poločase“ jsem tedy usoudil, že tohle nemám dále zapotřebí, že se Ahoj vesmíre! v nic sofistikovaného neobrátí, omluvil jsem se přítomné redaktorce Divadelních novin, pro něž jsem měl psát recenzi, že jsem to nevydržel a – zmizel jsem…
Jan Cina v inscenaci Divadla Na zábradlí Ahoj vesmíre!, foto: Divadlo Na zábradlí – KIVA
Zacituji tu divadelního kritika Vladimíra Mikulku, který na blogu Nadivadlo napsal řádky, které vyjadřují můj obecný dojem z první půlky, zatímco on to viděl celé: „…zoufale chybí prakticky jakékoli nosné divadelní nápady, pramálo invenčně je využita možnost velkoplošného promítání, pokusy zapojit publikum do akce jsou zoufale nijaké. Vědci se vcelku předvídatelně a pramálo zábavně dohadují o všem možném, dojde na manželskou roztržku a pak i rvačku, zazní přednáška o mravencích a o matematických principech v hudbě, parodují se představovací klipy, žertovně se mudruje o filmu Melancholia, nechybí několik obligátních politických narážek, sálem projde agent s pistolí a zdivočelá nevěsta, objeví se Michael Jackson a taky mimozemšťani. Sotva vyšumí do ztracena jeden slabý a samoúčelný nápad, přijde další, který s těmi předcházejícími moc nesouvisí a zdá se být ještě o něco slabší a samoúčelnější. A takhle se to v chabém tempu loudá víc než dvě hodiny. Tak intenzivní pocit zmarněné energie a času (tvůrců i diváků) jsem neměl už dlouho.“
Pár dní po akci v Planetáriu jsem se u příležitosti jiné premiéry potkal s několika lidmi, kteří Ahoj vesmíre! viděli také. Ptal jsem se, co si o inscenaci myslí. Přítomen byl kritik a redaktor mého „boomerského“ věku, dramaturgyně minimálně o generaci mladší, a pak tu byly dvě vysloveně mladé dámy – jedna ze dvou dvacátnic je aktivní v divadelním provozu, druhá je architektka a o divadlo se zajímá. Na konto inscenace padaly výrazy jako „nechápu, co to mělo znamenat“ nebo „školní besídka“. Dramaturgyně vzala na Ahoj vesmíre! svou školou povinnou dceru, která kvůli mamince už absolvovala lecjaké divadelní produkce, a ta prý reagovala slovy: „Mami, co to bylo za pitomost?!“
Současně však čtu od Jany Machalické v Lidových novinách (a na lidovky.cz) o tomto „zábavném a výsměšném balábile“: „Tamější sál (Planetária) s projekčním plátnem v otočné kupoli má úžasný divadelní potenciál a autorská inscenace Jana Mikuláška a Petra Jedináka Ahoj vesmíre! mu padne jako ulitá. (…) Je to vynalézavá inscenace, navzdory celkové rozpohybovanosti a akčnosti tvar dobře drží, i když někde vykukují švy, to se jistě doladí v reprízách. Jan Mikulášek si s ‚vesmírným´ site specific poradil dobře, využil celý prostor i včetně středového projektoru, a také zjevení a pohyb nebeských těles mají velké kouzlo.“
Aby mi bylo správně rozuměno: Neříkám, že já a ti, kdo to viděli obdobně, mají pravdu. Chci poukázat na rozdílnost vidění, která je podle mě historicky bezprecedentní. Tady nejde o „starý dobrý“ spor, zda určitým způsobem experimentální, vyhrocená, provokativní či jinak „vychýlená“ inscenace něco neobyčejného sděluje a je umělecky progresivní. Tady jde o různost nahlížení na něco v zásadě obyčejného, o interpretaci produktu, jenž chce být nezastíraně zábavný. Neběží zde o svár mezi zastánci „lidovosti“ a „elitáři“. Jde o něco zdánlivě mnohem menšího, ale fakticky daleko podstatnějšího. Totiž o údiv jedné i druhé strany, ačkoliv obě se zdají stát na jedné straně barikády. Ahoj vesmíre! se zkušené recenzentce Machalické nebo umělecké šéfce Zábradlí Doře Viceníkové opravdu líbí? S touhle produkcí jsou spokojeny? Tohle je současnost Jana Mikuláška, jednoho z největších českých režijních talentů posledních dekád? – ptám se coby jeden z těch, kteří nad novinkou Divadla Na zábradlí nevěřícně kroutí hlavou. Podobně se však „nás“ mohou ptát Machalická či umělecké vedení Zábradlí: O co vám vlastně jde? To jste tak zakyslí? Nejste s to přijmout jinakost?
Náhled na inscenaci Ahoj vesmíre! je drobným fragmentem obecnější přítomnosti – oné všudypřítomné roztříštěnosti vnímání a posuzování skutečnosti. Náhle zjišťujete, že právě „mezi svými“ zaznamenáváte postoje a názory, od nichž byste to nečekali a kterým prostě nerozumíte. Ony průrvy se nezdají být ani tak generační či sociální, a to je na nich právě zajímavé, a hlavně znepokojující. Jsou to průrvy řekněme kulturní, takže tím spíš překvapivé a stěží předvídatelné. Jako kdyby lidi, kteří dosud takříkajíc žili na jedné planetě, postupně sortýrovala mohutná nadosobní energie a jejich nynější „sídla“ se od sebe vzdalovala kosmickou rychlostí. Kam tohle se vyvine, k čemu tohle povede, bůh suď.
