Prachař & Trmíková & Fialová = Strindberg a ženy a peklo soužití

Švédský spisovatel August Strindberg je do povědomí zapsán jako nepřítel žen. V dnešní době, kdy na korektnosti jazyka a deklarování respektu a rovnoprávnosti nadmíru záleží (ovšem pouhá slova často při tom zastupují i reálné činy) jsou určité Strindbergovy formulace naprosto neudržitelné, nejapné až šílené. Hned na začátku inscenace Manželská historie, která je svým názvem variací autorova povídkového cyklu Manželské historie, sledujeme projekci, v níž Strindberg (v podání Davida Prachaře) formou přednášky prezentuje některé své skandálně antifeminní názory. Po této filmové expozici se vyprávění přesune k obrovskému – jak se postupně vyjeví, tak promyšleně víceúčelovému – stolu/polojevišti, jenž je scénografickým středobodem inscenace. A začnou se odvíjet scény ze spisovatelova života.

Tradiční scenáristka Jedlu Lucie Trmíková a stejně tak tradiční režisér Jan Nebeský pojali Manželskou historii jako skladbu pro jednoho muže a dvě ženy. Tím mužem je Strindberg, jednou ženou je Siri Strindbergová neboli špatná herečka (Lucie Trmíková), druhou je Marie neboli dobrá herečka (Anna Filaová). S reáliemi je zde nakládáno velmi volně. Prachařův Strindberg je muž v letech, v zásadě vztahy zmožený starý vlk, avšak manželství se Siri, což byla přezdívka baronky Sigridy Žofie Matyldy von Essen, švédský tvůrce fakticky uzavřel roku 1877, ve svých osmadvaceti letech. (V květnu 1893 vstoupil do manželství podruhé, v květnu 1901 potřetí.)

Mladá herečka Marie je „transformovaná“ postava ze Strindbergova románu Bláznova obhajoba, který byl pro Trmíkovou při psaní scénáře opěrným bodem. V románu se vypravěčova manželka jmenuje Maria a jednoho dne přijde k nim do rodiny nová manželčina přítelkyně. „Krasavice, herečka, kolem třiceti, hrozí jí propuštění z divadla, je Mariinou družkou v neštěstí, a proto hodná soucitu,“ píše Strindberg. „Přesto však mi nebyla sympatická; budila dojem ženy, která ví, co chce, a číhá na kořist; zřejmě se mi snažila lichotit a fascinovat mě a obelstít tak prozíravost mého bystrého oka, kterou tušila.“

Kostýmy stálé „jedlovské“ výtvarnice Petry Vlachynské jsou tradičně nadsazené, výrazné, využívají mimo jiné materiály, které Strindbergova doba neznala; ostatně i slovní zmínka o plastech, jež v inscenaci padne, náleží k naší, nikoliv k éře švédského spisovatele. Některé prvky či tvary nebo barvy kostýmní výpravy v Manželské historii jako kdyby volně přešly z jiných inscenací Jedlu (třeba vysoké průsvitné boty, které Trmíková vloni navlékala v Malém stvořiteli). Vůbec zde převládá dojem, tedy alespoň u mě, že Jedl stále vědoměji pracuje s určitou manýrou a že ohledává, co ta unese, nakolik je plodná. Ostatně při frekvenci nových inscenací, které komorní Jedl „chrlí“, je to metoda snad i pochopitelná.

Manželská historie s osobností Auguta Strindberga nakládá hravě a uvolněně. Není tu nic vysloveně drásavého a temného, peklo manželství daleko více pálí v jiné inscenaci Jedlu, v Soukromých rozhovorech. Trmíková s Nebeským sice posouvají Strindberga do zralého věku, aniž by však tematizovali jeho psychotičnost, jíž právě v pozdější dospělosti nejspíš podléhal (viz esej psychiatra Jaroslava Vacka v časopise Česká a slovenská psychiatrie, ke stažení ZDE). Prachařův Strindberg je obtížně skousnutelný typ, ale není to monstrum. Trmíkové Siri by chtěla být herečkou, pro niž by August psal velké role, má tedy umělecké ambice, ale nedostává se jí, alespoň dle manžela, talentu. Siri chce hrát, August ji namísto toho opakovaně oplodňuje. Manželské hovory o těchto záležitostech jsou výtečné, prosycené sarkasmem a vzájemnou zraněností. Trmíková s Prachařem na sebe za léta spolupráce neomylně slyší, ale nutno dodat, že Anna Fialová k nim výtečně zapadá a spoluvytváří kompaktní trio. Tím spíš tehdy, když v inscenaci zaznívají písně, k nimž štěpné texty napsal Vojtěch Nebeský a hudbu zkomponoval Emil Viklický, který spolu s trumpetistou Ladislavem Kozderkou také zajišťuje živý hudební doprovod. Oběma herečkám zpěv vysloveně sluší. (Jak Viklický, tak Kozderka tu nespolupracují s Jedlem poprvé.)

Na závěr asi takto: O Strindbergovi jako takovém se toho z Manželské historie příliš nedozvíme, antifeminismus švédského klasika není tematizován do jakékoliv krajnosti ani „jen“ ostrosti. „Láska, žárlivost, manželství, sny, svoboda, peníze, divadlo,“ charakterizuje Jedl tento titul na svých stránkách. To všechno se v Manželské historii skutečně vyskytuje, a to ve formě pro Jedl typické – v tragigroteskní zkratce, ve tvaru v něčem i kabaretním, s jednotlivými výstupy, které jsou silnější než celek, jenž poněkud splývá. Protože jakmile tvorbu Jedlu sledujete soustavněji, tak si lze těžko nevšimnout, že se tu hraje podle osvědčených not, že na pořad dne tentokrát přišel August Strindberg. Pravda, seveřané, Strindberg a Ibsen zejména, jsou pro Jana Nebeského setrvalými výzvami a není v současném českém divadelnictví režiséra, který by tyto tvůrce více přiblížil dnešnímu  publiku a prokazoval trvající životnost jejich dramat. Ale právě proto bych čekal, že osobnost Augusta Strindberga bude Jedlem „použita“ ke společensky odvážnějšímu náhledu, než je herecky sice brilantní, ale myšlenkově nepřekvapivá variace na vztah mužů a žen. Začínám mít dojem, že Jedl poněkud dojíždí na absenci dramaturgické oponentury, která by tvůrcům kladla důsažné otázky po produktivnosti toho či onoho nápadu a konstruktivně „sypala písek“ do jeho odvázaných kreací.

Říká si o roli. Herečka a dramatik. Anna Fialová a David Prachař v inscenaci spolku JEDL Manželská historie, foto: JEDL – Zuzana Lazarová

Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková: Manželská historie
Scénář: Lucie Trmíková, texty k písním: Vojtěch Nebeský, režie: Jan Nebeský, hudba: Emil Viklický, živý hudební doprovod: Emil Viklický (klavír), Ladislav Kozderka (trubka), scéna: Jan Nebeský, Petra Vlachynská, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: David Prachař, Lucie Trmíková, Anna Fialová.
Psáno z pražské premiéry v Divadle X10, 4. června 2021.