Molièrův Tartuffe na chebský způsob docela žije

Zatímco pro plzeňskou inscenaci režisér Martin Čičvák zvolil spolu s dramaturgem Vladimírem Čepkem překlad Vladimíra Mikeše, v Chebu se dramaturgyně Martina Pokorná s režisérem Petrem Mikeskou rozhodli pro překlad Evy Bezděkové. Ten vyzněl dle mého soudu současněji a živěji, a korespondoval s celkovým konceptem inscenace, který vytěžil maximum z komediálního potenciálu hry. Čičvákova inscenace se nesla v pozvolném, zamyšleném tempu, zatímco Mikeska vytvořil inscenaci svižnou a divácky přitažlivou.

Scénograf Michal Syrový do poměrně komorního jeviště chebského divadla umístil nakoso kulisu salónu, čímž prostor ještě více sevřel. Scénu doplnil historickým nábytkem. Se vším, co se nachází na scéně, se hraje a vše tu má svůj smysl: Ze schodů padá roztržitý Kleant, pod stolem se schovává Orgon a na stole se odehrává erotická scéna Tartuffa a Elmíry. Dobře fungují kazety na stěnách: Dají se různě vyklápět, vykukuje jimi zvědavá Dorina a vrcholem je závěrečná scéna exekuce, kdy se kulisy apokalypticky rozevřou do hloubky jeviště.

Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak jsou mixem historického a současného. K době vzniku díla odkazuje i líčení bílou tělkou, výrazné rty nebo piha krásy na tváři Elmíry. Osobně však kostýmy jako celek mám za esteticky nejednotné a nelogické. Orgon nosí oblek, paní Pernellová dlouhý černý plášť s krajkovým límcem, Mariana nosí podkolenky a sako, Elmíra je eroticky vyzývavá i ve chvílích, kdy se má bránit Tartuffovým nemravným návrhům. Tartuffe oděvem zcela vybočuje – je oblečený do volných batikovaných kalhot, košile a pláště (zřejmě tedy žebráckých hadrů). Bílou tělkou se také líčí až na jevišti před diváky. Kostýmy „hrály“ jen v několika momentech, třeba když si Mariana nervózně sundává a naprosto nemožně nasazuje paruku, nebo když se Elmíra schovává před Tartuffem do jednotlivých volánků růžové tylové sukně.

Podobným stylovým i dobovým mixem je hudba použitá v inscenaci, zazní barokní díla Lullyho nebo Zelenky, ale i díla současná. V případě hudby žánrová pestrost naopak funguje skvěle, střídání stylů i dynamiky je dobře načasováno.

Pozornost upoutají hned v prvních minutách dvě stálice tamního souboru. Dorina v podání Radmily Urbanové je prostořeká služka rozmáchlých gest. Ví, kde se co šustne, od začátku se netají názorem na Tartuffa, pobízí Marianu a Kleanta, aby o svou lásku bojovali. Je dokonalou hybatelkou děje. I na malé ploše textu přesvědčí mravopočestná paní Pernellová v podání Kateřiny Pokorné. Mezi dalšími hereckými výkony vyčnívá energický Daniel Mišák coby roztržitý, zamilovaný a žárlivý Kleant.

Jestliže mi text po téměř celou dobu inscenace zněl živě a současně, neplatilo to pro závěr, kdy inscenátoři nechávají promluvit samotného Ludvíka XIV. (hlasem Petra Mikesky ze záznamu). Možná by právě finále hry neškodila větší aktualizace. Nabízí se zde srovnání s již zmiňovanou plzeňskou inscenací, kde tvůrci vyškrtli postavy exekutora a důstojníka a monolog o králově prozření vložili do úst paní Pernellové. Závěr hry, opěvující královu spravedlnost, Molière napsal ve třetí, a pro budoucí generace jediné zachované verzi. Chtěl se pravděpodobně vyhnout dalšímu zákazu hry. (Ludvík XIV. hru v roce 1664 pochválil, vzápětí ji na nátlak své matky Anny Rakouské zakázal. V roce 1667 měla premiéru pozměněná verze, tu ale hned druhý den zakázal předseda Pařížského parlamentu. Roku 1669 uvedl Molière verzi třetí, která se setkala s obrovským úspěchem.)

Tartuffe je tradičně vykládán coby hra o pokrytectví, falešné morálce, silný je též motiv strachu a vydírání, v dobách minulých rezonovalo téma cenzury a udavačství. O čem hrát Tartuffa dnes? Pokrytectví se myslím daří v každé době, a že se vám do přízně vetře někdo, komu slepě uvěříte, je rovněž nadčasové téma. Mně osobně však chyběl motiv, proč bych Tartuffovi v podání Jana Hannyho Firly měla uvěřit. Jeho postava sice nepostrádá slizkost, má dokonale hadí pohyby, ale jeho falešnost prokouknete hned. Orgon by musel být úplný blázen, aby jeho kouzlu podlehl.

Rovněž jsem nenašla klíč k obsesi všech postav, které postupně zaplňují jeviště soškami madon. Nepochopila jsem, proč by sošky přinášela Dorina i Elmíra, které na Tartuffovu hru ani na okamžik nepřistoupí. Nelogický mi přišel i moment, kdy Tartuffe poprvé svádí Elmíru a ona se má bránit. Její představitelka Pavla Janiššová se mu totiž spíš poddává. To by mělo opodstatnění až ve druhé erotické scéně, kdy chce Elmíra dokázat Orgonovi, co je Tartuffe zač. Tento moment naopak patří k vrcholům chebské inscenace. Situace, kdy Viktor Braunreiter coby Orgon vykukuje zpod stolu, na nějž Tartuffe, oblečený do bederní roušky jako Kristus na kříži, zvrhle pokládá Elmíru, je dramatická i komická zároveň. A právě díky okamžikům, v nichž exploduje výbušná směs tragiky a komiky, lze Mikeskova Tartuffa považovat za inscenaci v konečném součtu docela úspěšnou.

Záběr z inscenace Molièrova Tartuffa v Západočeském divadle v Chebu, v režii Petra Mikesky, foto: Západočeské divadlo v Chebu

Západočeské divadlo v Chebu – Molière: Tartuffe

Překlad: Eva Bezděková, režie: Petr Mikeska, dramaturgie: Martina Pokorná, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak. Hrají: Viktor Braunreiter, Jan Hanny Firla, Pavla Janiššová, Stephanie Van Vleet, Tomáš Kolomazník (nebo Petr Németh), Pavel Richta, Dorina Radmila Urbanová, Daniel Mišák, Kateřina Pokorná, Karel Beseda, Jindřich Skopec, Ondřej Puchel, Filip Mleziva.

Premiéra 12. června 2021