Tartuffe estetický, herecky naplněný, jenže mrtvý

Předloni Čičvák uvedl Dona Juana, přičemž se tehdy sám pustil do úpravy klasikova textu. Text Tartuffa v překladu Vladimíra Mikeše režisér společně s dramaturgem Vladimírem Čepkem „jen“ zkrátil a chytře pozměnil závěr. Stejně jako v případě Dona Juana, oslovil Čičvák u Tartuffa svůj oblíbený inscenační tým: kostýmní výtvarnici Ninu Stillmark, scénografa Toma Cillera a autora scénické hudby Ivana Achera.

Jednoduchá, přitom efektní scéna tvoří se soudobými kostýmy harmonický celek. Tom Ciller navrhl jakousi obří roli papíru, nad niž umístil soustavu závěsných kuželů. Ty uvolňují různobarevný písek a vytvářejí na bílé ploše obrazce. Pohybují se jako kyvadla nebo krouží kolem postav, případně se kývají nad schouleným, demonstrativně se kajícím Tartuffem, bičují ho a označují rudou barvou.

Nadčasové kostýmy – u pánů obleky a u dam vysoce elegantní kostýmky – jsou ušity z lesklých materiálů sytých barev a na bílém pozadí výborně odrážejí světlo. Výjimkou je kostým Tartuffův. Ten je oděn do volných kalhot, lněné košile, na krku má dřevěné korálky, je bosý, cvičí tai-či. Tím se dostáváme k zásadnímu posunu postavy Tartuffa: v Čičvákově pojetí není přívržencem konkrétního náboženství, mohl by být docela dobře i vyznavačem bio životního stylu, studujícím východní filozofie. V takto aktualizované inscenaci má takovéto pojetí Tartuffa opodstatnění. V Molièrově předloze se Tartuffe ohání předstíranou zbožností coby zanícený katolík, to ovšem mělo význam v historických souvislostech vzniku díla. Tartuffe dnešních dnů by mohl být militantním ekologem, kritizujícím – dnešním jazykem – konzumní život nafrněné Orgonovy ženy a dospělých dětí, neschopných vlastního života i úsudku.

Tartuffe v podání Jana Maléře není vyložen černobíle. Vládne kouzlem osobnosti, díky němuž si pravděpodobně získal i Orgona (zde v příjemně civilním podání Antonína Procházky). Ostatně způsobů interpretace, proč Orgon Tartuffovi podléhá, je nespočet. Bojí se ho? Je vydíratelný? Nebo je pouze naivní? (Teatrolog Zdeněk Hořínek vzpomínal v Divadelních novinách na inscenaci Rogera Planchona a kolektivu Théâtre de la Cité de Villeurbanne, která v Praze hostovala v roce 1966. Ta v Orgonově okouzlení Tartuffem viděla skrytou homosexualitu. V inscenaci Vladimíra Strniska z roku 1988, uvedené v pražském Národním divadle, se podle Hořínka pro změnu odrážela normalizační atmosféra strachu a špiclování.)

Co tedy kromě toho, že svým šarmem bojuje ve vlastní prospěch, sleduje Tartuffe v Orgonově domě? To z nynější plzeňské inscenace není jasné. Jestliže se tvůrci rozhodli pro razantní aktualizaci a netradiční pojetí titulní postavy, měla by být zřejmá motivace takového činění. A není možné se spoléhat na explicitní vysvětlení v programu k inscenaci. V něm režisér uvádí, že kromě pokrytectví a manipulace je velkým tématem strach. To je jistě obecně pravda v době, kdy jsme svědky kupříkladu arogantního uzurpování moci dvěma nejvyššími představiteli státu, v době, kdy veřejnoprávní média musí bojovat o nezávislost. Martin Čičvák však hovoří o strachu z cizího, nepoznaného, hraničícím s xenofobií. Jenže koho? A kde? Vždyť Tartuffe se od začátku projevuje coby úlisný, vychytralý a nemorální člověk, prospěchář. A to je pravý důvod, proč se ho rodina bojí!

V tiskové zprávě pak týž režisér svoji argumentaci posouvá ještě někam jinam: „Tartuffe ale v době imigrantské krize dostává nový význam. Co se může stát, když prostě někdo cizí přijde do vaší rodiny, vy ho přivítáte, ale on vás začne transformovat k obrazu svému. Skončí to jako Houellebecqovo Podvolení?“ Nechápu srovnání s utopickým románem, v němž Francii ovládne islám.

Co je však podstatné: ani jedna z výše uvedených interpretací, tedy ani ten strach hraničící s xenofobií, ani islámská konotace à la Michel Houellebecq, není v inscenaci zjevná. A zjevné bohužel není ani žádné jiné poselství.

Jednou ze slabin přítomné inscenace je její statičnost a potlačení komediálního potenciálu. Tartuffa samozřejmě nelze hrát jako frašku. Avšak prakticky úplně potlačit živé a komické momenty je rovněž ke škodě. Čičvákova inscenace se nese v zahloubaném, pozvolném tempu, umocněném charakterem scénické hudby. A tak například dialog Mariany a Kleanta, v textu připomínající spíš kočkování, na jevišti působí jako zpomalený film, přestože se hubatá Dorina v podání Apoleny Veldové snaží scénu rozehrát. Představení trvá jen dvě hodiny včetně přestávky, ale je obtížné se po celou dobu soustředit. Tomu nepomáhá ani prostředí plzeňské Nové scény, kde zejména v činohře chybí těsný kontakt jeviště s hledištěm. Snad jedinou scénou, kdy bylo možné se alespoň pousmát, bylo Elmířino svádění Tartuffa, když se snaží otevřít oči Orgonovi, v tomto případě schovanému v matraci. Již zmíněnému osobnímu kouzlu Tartuffa Elmíra v podání Zuzany Ščerbové ovšem podléhá, ač by se měla spíše bránit.

Poměrně nápadité řešení zvolili tvůrci v závěru inscenace. Vyškrtli postavy exekutora a důstojníka. Přichází rovnou Kleant se zprávou, že Tartuffe udal Orgona u krále a předal mu kompromitující materiály. A tak slova důstojníka o králově prozření pronáší Monika Švábová coby paní Pernellová, ovšem nad zesláblým, zřejmě umírajícím Orgonem, ve scéně připomínající pietu. Režisér tak ruší happyend. Tahle aktualizace má opodstatnění. Závěr, opěvující královu spravedlnost a jasnozřivost, Molière totiž napsal ve třetí a jediné zachované verzi zřejmě proto, aby nebyla – jako dvě verze předchozí – zakázána. (Připomeňme, že hra vznikla roku 1664. Král Ludvík XIV. ji nejprve přijal, ale pak, zřejmě na nátlak matky, ji zakázal jako urážející náboženství. V roce 1667 Molière připravil pozměněnou podobu hry pod názvem Podvodník v Palais Royal; i ta byla posléze rovněž zakázána. Roku 1669 uvedl třetí verzi, která se setkala s obrovským úspěchem.)

Vzdor oné vynalézavé aktualizaci není zřejmý důvod, proč se tvůrci rozhodli uvádět Tartuffa právě dnes. Čím by se mohl dnešního člověka bytostně dotknout? Co z klasikova díla rezonuje s našimi nynějšími pocity a stavy? Lze jen doufat, že se tempo inscenace rozběhne s přibývajícími reprízami a že i diváci pak budou živěji reagovat.

Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň – Moliére: Tartuffe

Režie: Martin Čičvák, dramaturgie: Vladimír Čepek, překlad: Vladimír Mikeš, scéna: Tom Ciller, kostýmy: Nina Stillmark, hudba: Ivan Acher. Hrají: Monika Švábová, Antonín Procházka, Zuzana Ščerbová, Vladimír Pokorný, Kamila Šmejkalová, Adam Vacula, Michal Štěrba, Jan Maléř, Apolena Veldová.

Premiéra 27. října 2018 na Nové scéně DJKT, nejbližší následující představení se koná 11. listopadu.