Jak je těžké docílit orgasmu, to se bohužel nedozvíme

Připomeňme, že v lednu jsme zde recenzovali inscenaci autorčiny předloňské hry Escaped Alone, uváděné ve Vile Štvanice jako Čaj a apokalypsa. „S tuzemským uváděním her Caryl Churchillové (z poslední doby vzpomeňme třeba Lásku a informace v Národním divadle) bývá potíž. Zpravidla nedisponují lineárním příběhem, experimentují s jazykem i formou a hlavním tématem v nich bývá to, co se vyjevuje až za slovy, mezi řádky – často skutečná tvář vztahů, nahlížených feministickou perspektivou jako mocenská bitevní pole. To klade velké nároky na herce (britský inscenační důraz na slovo, rytmus, intonaci, o „poker face“ humoru nemluvě, nám není úplně vlastní) i na režiséry, kteří se neradi smiřují s tím, že u Churchillové je lepší nevymýšlet nic moc navíc,“ napsala v té recenzi Ester Žantovská. Ta charakteristika autorčiných děl, potažmo tuzemských potíží s nimi, plně platí i pro Sedmé nebe.

V programu vydaném Palmovkou k Sedmému nebi jsou citovány pasáže z diplomové práce Aleny Novákové Sex a násilí ve vybraných dramatech Caryl Churchillové, kterou studentka anglické filologie a divadelní vědy obhájila roku 2010 na olomoucké univerzitě. Inscenátoři do programu ze jmenované diplomky vybrali především encyklopedické a obecně charakterizační věty. Když si však práci Novákové stáhneme z internetu, což běžně jde, a začteme se do ní, zjistíme, že hře Cloud Nine studentka věnuje v diplomce samostatnou kapitolu, která jednak osvětluje vznik hry a pak analyzuje její strukturu, významy a kontexty. A tady se s jistým překvapením – tedy pokud zrovna nejsme experty na současnou britskou dramatiku – dozvídáme leccos, co z inscenace v pražské Libni prostě vyrozumět nejde. Přitom ale tento titul, nastudovaný slovenským režisérem Eduardem Kudláčem, nepatří do skupiny umělecky problematičtějších počinů, jež se ve velkém sále tohoto divadla, vedle inscenací zdařilejších, v současnosti uvádějí. Vyšel z toho zajímavý, solitérní kus, jenž má své kvality, ale nemá určitou hloubku nebo naditost významy, jaké tato hra musela mít v britské společnosti oné doby a možná si je v nemalé míře drží doposud.

Divadlo Pod Palmovkou, Praha – Caryl Churchill: Sedmé nebe. Na snímku Kamila Trnková a Filip Březina, foto: Martin Špelda (DPP)

První dějství hry je situováno do koloniálního prostředí, které spravují poddaní Jejího Veličenstva a kde vládnou viktoriánské hodnoty tradičního rozdělení rolí. Kritiku těchto pořádků Churchillová provádí v několikeré rovině. Za prvé: promyšlenou prací s jazykem, s genderově určenými formulacemi, jež prozrazují mocenskou pozici daného nositele vět. Za druhé: některé role obsazuje proti pohlaví, takže podle tohoto dramatiččina „zadání“ hraje v pražské inscenaci kupříkladu Radek Valenta manželku koloniálního úředníka Clivea a jejich syna Edwarda rovněž zosobňuje žena – Kamila Trnková. A za třetí: k tomu se u některých osob provalují sexuální orientace, které jdou proti jejich genderovému určení, proti zavedenému viktoriánskému řádu věcí, postavenému na striktní heterosexualitě.

Vtip onoho rozložení rolí tkví mimo jiné v tom, že tato viktoriánská vláda „nezpochybnitelností“ se odehrává pouhé čtvrtstoletí před situacemi v dějství druhém, umístěném do Británie druhé půle sedmdesátých let. První dějství představuje dožívající britské modely v čase probíhající dekolonizace, kdy prvořadě Británii a Francii padala jedna koloniální država za druhou. A dějství druhé je přehlídkou rozpadu tradičních struktur v době, kdy pankáči řvali No Future! a Thatcherová se drala k moci. Téměř nic z toho, co ukazovalo první dějství, neplatí, stará pravidla padla, nová se neustavila, zavládla tekutá proměnlivost (a panuje, dodejme, dodnes – nadto se prohlubuje!). V ironické zkratce: nyní na pohlaví až tak nezáleží. Někteří herci se „vrátili“ do svého pohlaví, kupříkladu Radek Valenta, jenž nyní hraje odrostlého syna Edwarda, kdežto naopak Milan Mikulčík, v prvním dějství posazený v roli macha Clivea, se v dějství druhém proměnil v ženu Cathy.

Tento propletenec osob a vztahů není divácky zrovna komfortní, vyžaduje soustředění. Ale režisér Kudláč spolu s dalšími inscenátory udělali vše proto, aby to divák, který se jen trochu koncentruje, všechny ty přelivy a přeryvy absorboval. Jenom není zcela zřejmé, že mezi oběma dějstvími zeje časová průrva pouhých pětadvaceti let, protože odvozovat to třeba z toho, jak vyrostl a zestárl zmíněný syn Edward, dost dobře nejde, neboť všechny ty převleky a přeměny lze v libeňské inscenaci vnímat symbolicky, bez časové zakotvenosti. A jen minimálně nebo vůbec není tematizováno to, co označuje titul hry a o čem píše Nováková ve své diplomové práci: „Cloud Nine bylo v češtině vydáno pod názvem Sedmé nebe nebo i pod zavádějícím názvem Lehká pohoda. Cloud Nine nemá být lehkou pohodou, ale právě stavem, který zažívá žena po orgasmu, ke kterému ovšem není v současné společnosti (tedy společnosti konce sedmdesátých let minulého století), ani v období viktoriánské Anglie snadné dospět.“

Co tedy divák v Divadle pod Palmovkou vidí? Svižnou, dobře zahranou inscenaci prostoupenou zejména v prvním dějství ironií a vtipem, zatímco dějství druhé vyznívá jako typická britská „sociálka“, která téma – onen rozval starého řádu a neexistenci řádu nového – demonstruje s ilustrativností. V prvním dějství excelují zejména Milan Mikulčík jako machistický koloniální úředník Clive a Radek Valenta v roli jeho ženy Betty; zatímco Mikulčíkův projev staví na kontrolované expresi, na ostrých tazích, Valenta pracuje s nadsázkou velmi jemně jak hlasově, tak v pohybech (mimochodem: tento herec je umělecky velmi spolehlivým článkem libeňského souboru). Celé první dějství má pro našince cizokrajnou, umělou, ale podmanivou atmosféru „měkké“ dekadence, druhé dějství vyznívá přízemněji.

Zůstává ovšem otázka, nakolik je to z hlediska dramaturgie vhodný titul pro Palmovku a pro rok 2018. Nakolik totiž námět a téma jsou spjaty s Británií a její kulturou své doby a nakolik jsou přenosné do naší doby a společnosti. Téma ne-řádu ve společenských a genderových rolích, téma možnosti relativně svobodně se rozhodnout, kým sexuálně chci být, přičemž tato svoboda vesměs nepřináší větší spokojenost než řád, jenž byl rozbit, to je téma, které divák z inscenace vyrozumí. Ale právě jen racionálně pochopí. A v některých okamžicích až skvostná komedie mravů z koloniálního prostředí v prvním dějství je zase především estetickou kreací. Nedostavuje se komplexní účinek zásahu diváka, protože ty dvě rozdílné poloviny jsou v originále součástí nějakého vyššího historicko-kulturního celku, který ale není náš. Možná existuje klíč, jak Sedmé nebe učinit pro nás naléhavějším, ale režisér Eduard Kudláč a dramaturgie Palmovky jej nenalezli. Je to zvládnutá věc, ale jaksi sama pro sebe, schází hlavní a evidentní důvod, proč ji uvádět právě tady a teď.

Divadlo pod Palmovkou, Praha – Caryl Churchillová: Sedmé nebe (Cloud Nine)

Překlad: Petr Palouš, režie: Eduard Kudláč, scéna a kostýmy: Eva Rácová Kudláčová, hudba: Martin Burlas, dramaturgie: Iva Klestilová. Hrají: Milan Mikulčík, Radek Valenta, Kamila Trnková, Jan Teplý, Barbora Kubátová, Ivana Wojtylová, Filip Březina.

Premiéra 17. října 2018, nejbližší představení 21. listopadu.