Hold muži, který to myslel vážně

Hru Plukovník Švec napsal spisovatel a někdejší legionář Rudolf Medek, otec malíře Mikuláše Medka a muzikologa a publicisty Ivana Medka, v roce 1928. A hned 27. října onoho roku si odbyla premiéru na scéně Národního divadla – k desetiletému výročí republiky. Její divácký úspěch byl v rámci tuzemského divadelnictví mimořádný, vpravdě lidový. Tehdy se pochopitelně Medkova hra provozovala na jevišti historické budovy ND, což si dnes – vzhledem k jejím literárním kvalitám a koneckonců i námětu – lze jen těžko představit. Ale deset let po založení republiky byli legionáři živým fenoménem politického a veřejného života a hold důstojníkovi, který sebevraždou vyburcoval demoralizované bratry ve zbrani, byl mnohými vnímán coby nepatřičné gesto. Kritické hlasy hře vyčítaly, zjednodušeně řečeno, především to, že dělá hrdinu z člověka, který podlehl malomyslnosti. A že Medek obraz československých legií v Rusku pokřivil. Literární kvalita dramatu šla stranou, do soudů se draly ideologie. Jenže ostré spory pod náporem času rychle vyvanou. Zůstane dílo vydané napospas „věčnosti“.

Trailer k představení Plukovník Švec; na snímku Ondřej Bauer, foto: Petr Neubert (ND)

Devadesát let po napsání Plukovníka Švece je evidentní provinciální umělecká úroveň této hry s dokumentárními prvky; její text je v původním znění přetištěn v obsažném programu k nynější inscenaci (bezmála tři stovky stran kapesního formátu!). Režisér a scenárista Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková květnaté, upovídané repliky důkladně probrali, ale citlivě uchovali specifičnost Medkova stylu. Pietnost jejich přístupu však prvořadě tkví v tom, že uznávají étos plukovníkova konání a mají respekt k tomu, co legionáři v Rusku vykonali. Toto inscenátoři vytkli před závorku, to nechali mimo diskusi; „jen“ hledali způsob, jak dnešnímu publiku sdělit, o jak vážné věci ve hře běží a zda jádro Medkova poselství – víra v čestnost, v nadosobní hodnoty spojené s národem a s vojenským posláním, víra ve smysl sebeobětování – je ono drama schopno vyslat i k naší přítomnosti. A ten způsob inscenátoři našli!

První desítky vteřin to vyhlíží na typické ironické hrátky s historií, když Ondřej Bauer nastoupí v parodizující a zpěvné poloze. Ale to je pouze entrée, snad upomínající na optimismus a naivitu, s nimiž ona „velká válka“ začala. Vzápětí se týž herec přesune na (z pohledu diváka) pravou stranu jeviště a zaujme za mikrofonem a notovým stolkem zcela seriózně míněnou pozici vypravěče, „reportéra“ a jakéhosi dirigenta děje. Od té chvíle je Plukovník Švec zcela kolektivní záležitostí, s nástupy, obřady, cvičebními konstelacemi, s mnoha pohybovými aranžemi vyjadřujícími vojáckost a vážnost. Nezapírám: při takovém diváckém postoji, jemuž je těžce ukradena (národní) historie a pro velká slova, která při veškerém zcivilnění Medkova dramatu na jevišti v jisté míře zůstávají, to celé může působit koženě, zvetšele, muzeálně, uměle a bůhvíjak ještě. Ignoranti a povýšenci ať si na tuhle inscenaci vstupenky raději nekupují, ale ono je to beztak málo pravděpodobné.

Rudolf Medek, Jiří Havelka, Marta Ljubková: Plukovník Švec. Nová scéna Národního divadla, Praha. Na snímku Igor Orozovič, Filip Kaňkovský, Matyáš Řezníček, foto: Petr Neubert (ND)

Aby však nevznikl mylný dojem: inscenace Plukovníka Švece využívá sofistikované zadní projekce, hudba Martina Tvrdého (alias Bonuse) netenduje k vojenské znělosti, je adekvátně „atmosférická“. Rytmus představení se dá označit za téměř filmový, kostýmy vykazují „vojenskou“ funkčnost, estetickou čistotu. Herecké projevy jsou rázné, ostřeji řezané, snad vyjma Igora Orozoviče v roli Poručíka Kaluži ovšem nesošné, přičemž i Kalužu lze akceptovat, poněvadž Orozovič ztělesňuje neoblomného vojáka stojícího za svým velitelem. Švece zosobňuje Filip Kaňkovský v poloze, která by se dala přiblížit souslovím zranitelná rozhodnost. Inscenace graduje v závěrečném třetím dějství, kdy edukativní „historicismus“, jenž z předlohy prostě nelze sejmout, ustupuje dramatickému sváru mezi pochybujícími či rovnou demoralizovanými vojáky a jejich velitelem, vedeným vizí, že bolševickému nepříteli a celé jeho devastující kultuře likvidace jinakosti nesmí být ustoupeno a že čest vojáka je, řečeno dnešní slovníkem, „to nejvíc“.

Premiéra, na základě níž je tato recenze psána, se odehrávala 25. října, tedy přesně sto let od Švecovy burcující sebevraždy. Byla souborem činohry ND pochopitelně hrána se vší vážností a dala publiku v maximální možné, dnešku adekvátní míře pocítit, že v Rusku zachváceném bolševismem, potažmo občanskou válkou, bojovaly československé legie v podmínkách, o jejichž krutosti se nám dnes nezdá ani v hodně zlých snech. Má přímluva tkví v tom, aby soubor ND v tomto svém interpretačním nasazení neustupoval ani při reprízách datovaných již mimo hlavní jubilující proud století republiky. Snad k tomuto „cvičení“ nalezne vnímavé diváctvo. Vyskytuje-li se v české metropoli a v přilehlém okolí mezi zejména studentskou obcí menšina, které záleží na historii a demokratických tradicích této země, nechť právě ona navštíví inscenaci Plukovník Švec. Jiří Havelka a kolektiv odvedli dobrou práci, zhostili se sice Medkova dramatu v podstatě příležitostně, v rámci oslav stoletého jubilea, to nelze popírat, ale ujali se toho se ctí! Jejich inscenace náleží k tomu nejlepšímu, co za poslední roky na (téměř permanentně) dramaturgicky tápající Nové scéně ND vzniklo.

Národní divadlo, Praha – Rudolf Medek, Jiří Havelka, Marta Ljubková: Plukovník Švec

Režie: Jiří Havelka, dramaturgie: Marta Ljubková, scéna: Pavla Kamanová, kostýmy: Andrea Králová, hudba: Martin Tvrdý, video: Josef Lepša, pohybová spolupráce: Marek Zelinka, foto: Petr Neubert.
Hrají: Filip Kaňkovský, Matyáš Řezníček, Igor Orozovič, Pavel Batěk, Jan Bidlas, Alois Švehlík, Ondřej Bauer, Michal Bednář, Martin Dědoch, Bořek Joura, Róbert Nižník, Zdeněk Pecha, Marek Zelinka.

Premiéry 25. a 26. října 2018 na Nové scéně ND, nejbližší představení 17. listopadu a 7. prosince 2018.