Glosa: Úlet na Moravském náměstí čili Brňané na tenkém ledě

Brňané, ale i návštěvníci tohoto města si velmi rychle zvykli dávat si sraz „u Jošta“; také mu říkají žirafa, kvůli extrémně dlouhým nohám koně. Je to něco podobného, jako když se v Praze lidé scházejí „pod ocasem“, tedy pod jezdeckou sochou na Václavském náměstí. To je myslím nejlepší důkaz, že Rónův sochařský příspěvek na náměstí v centru Brna zapadl. Ale už vloni a letos znovu si „u Jošta“ v pozdně podzimní a zimní čas sraz nedáte. Socha se totiž na tu dobu stává součástí kluziště. Kopyta a kotníky má Joštův kůň obaleny a zality v ledu a kolem sochy se bruslí. U Jošta se tak můžete sejít leda na bruslích.

Při loňském bruslení nebyl Jošt na ledě sám. Součástí kluziště byl také vůz značky Mercedes. „My jsme chtěli reklamu, která nebude přeplácaná, máme tam jediného partnera, kterého jsme si schvalovali na vedení radnice,“ pravil tehdy Martin Schwab (ANO), zástupce radnice centrální městské části, jíž kluziště patří. Když jsem byl v Brně toto úterý, letošní kluziště se teprve budovalo a nebylo ještě zřejmé, zda a jaký případný „partner“ na něm bude tentokrát prezentovat své zboží. Zde jen zmiňme, že se nadto vloni vznášely otazníky nad obchodní stránkou té vypráskané atrakce.

Kluziště na Moravském náměstí je zhůvěřilost. Podobně jako například vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze nebo bruslení za pražským Stavovským divadlem na Ovocném trhu. Ani v jednom případě nejde ze strany institucí o službu veřejnosti, o promyšlené oživení daného prostoru, protože ten je živý ažaž i bez trhů či kluziště. Na Moravském náměstí se kromě jiného nachází Místodržitelský palác, který spravuje Moravská galerie Brno. „Jsme si vědomi toho, že prostor okolo kluziště má své ‚mouchy‘, stánky by rozhodně mohly být estetičtější a ne v tak bezprostřední blízkosti u vstupu do Místodržitelského paláce. Zároveň bereme kluziště jako zpříjemnění zimního života ve městě – podobně kluziště funguje i u muzeí v New Yorku či Londýně,“ obdržel jsem stanovisko z vedení Moravské galerie, když jsem se ptal, co tomu kluzišti říkají. Argumentovat New Yorkem je jistě efektní, ale Brno a Praha nejsou New York; vše má svůj kontext jak prostorový, tak historický či společensko-kulturní.

Nyní v Místodržitelském paláci probíhá jedna z nejvýznamnějších tuzemských výstav letošního roku – Josef Šíma: Cesta k vysoké hře, která představuje ranou tvorbu výtvarníka, jenž po vzniku Československa natrvalo odešel do Paříže a tam se stal součástí umělecké avantgardy. Má-li se vidět nynější výstava Františka Kupky v Praze, pak stejně tak by se měla zhlédnout nynější brněnská výstava Šímy. S jistou hořkou nadsázkou a přibližností se dá poznamenat i toto: Josef Šíma měl své surrealistické období, takže bruslení před palácem, kde má teď výstavu, je v surrealistickém řádu věcí.

Obecná civilizační poznámka na závěr: čím větší je teplo, čím méně je mrazivých dnů a tudíž i méně přírodního ledu, tím víc se bruslení přesouvá na veřejná prostranství měst, ber kde ber. A nejlépe je, když kluziště, které zabírá veřejné prostranství a žere energii, má romantické kulisy staveb, na něž se dnešní doba nezmůže. Bruslit v sousedství chrámu a paláce, jak se to děje na Moravském náměstí, je zřejmě pro někoho nádhera, ba kulturní zážitek. Do kostela k černoprdelníkům nepáchnu, výstava nějakého čmárala mě nezajímá, ale to bruslení v centru, ach, to je tak skvělá věc!