Glosa: Opravdu stát musí koupit Hrabalovu chatu v Kersku?

Za necelých dvanáct miliónů korun se v lesní osadě Kersko prodává starší chata o zastavěné ploše 45 m2. Když si připlatíte dva milióny, můžete si ve stejné osadě koupit luxusní dvoupatrovou vilu s přibližně stejně velkým pozemkem. Proč je cena první nemovitosti přibližně dvojnásobná, než je v dané lokalitě obvyklé? Sumu nejspíš ovlivnilo to, že jedním z jejích předchozích majitelů byl Bohumil Hrabal. Prodávaný objekt je sice hmotově stejný jako za dob svého nejslavnějšího majitele, ale uvnitř jej majitelé přestavěli – jsou jimi Hrabalovi sousedé, kteří se o spisovatele v posledních letech života starali a objekt od něj získali darem. Ministerstvo kultury nyní zvažuje, že by objekt koupilo. Podle slov mluvčí je tato akvizice iniciovaná ministrem Zaorálkem a nyní je ve fázi prozkoumávání možností případného financování. Hrabalova chata, potažmo celá osada v Kersku, je se spisovatelovým dílem bezpochyby úzce spjata a místní obyvatelé jsou na to hrdí, vede tudy Hrabalova turistická stezka, ve zdejší hospodě Hájenka se promítá smyčka Menzelovy adaptace Slavností sněženek a stálicí zdejšího menu je kančí se šípkovou či se zelím.

V pražské Libni, která je s autorem spojovaná asi nejčastěji, by se v dohledné době mělo otevřít centrum Libeňský svět, které bude upomínat na místní slavné spisovatele – kromě Hrabala také na Arnošta Lustiga či Eduarda Štorcha. U vchodu výškového panelového domu v Kobylisích je instalována nenápadná pamětní deska, která říká, že zde Bohumil Hrabal žil od roku 1973 do své smrti v roce 1997. Žil zde tedy přinejmenším stejnou dobu jako na proslavené adrese v ulici Na hrázi v Libni a pokud bychom chtěli zmapovat všechna podstatná místa autorova života, nabízelo by se připomenout jej nějakou výraznější formou i zde.

Fenomén zakládání domů-památníků sahá do 19. století, kdy se zpravidla snahou spolků a za vydatné pomoci mecenášů, stávaly nástrojem posilování národního (případně regionálního) sebevědomí a cílem poutí po stopách národních velikánů. Obdobnou roli hrálo budování pamětních síní a rodných domků v padesátých letech minulého století, tehdy byl otevřen například Památník Mistra Jana Husa v Husinci (1952), Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích (1952) či Památník Jana Žižky v Trocnově (1960).

Mnoho českých velikánů je připomínáno hned na několika místech. Například Antonín Dvořák a Bedřich Smetana mají oba své muzeum v Praze, a nadto památníky ve svých letních sídlech, ve Vysoké u Příbrami a v Jabkenicích. Po Smetanových stopách se ale můžete vydat i do rodného bytu v Litomyšli a pamětní síň má i v Obříství. Ačkoliv počet rodných domů a pamětních síní není přesně evidován, spadají totiž pod správu nejrůznějších institucí, často i místních spolků, v Česku jich lze navštívit určitě okolo padesátky – v roce 2017 se je pokusila sečíst Anna Fulíková ve svém textu pro Art Antiques. Od té doby se počet rozrostl minimálně o Památník Jana Palacha ve Všetatech, vzniká Česko-francouzské centrum připomínající manžele Reynkovy v Petrkově, městská část Praha 10 připravuje Muzeum bratří Čapků v jejich vinohradské vile, na statku v Prostředním Vydří postupně vzniká památník Ivana Martina Jirouse.

Případy Petrkova a Kerska přitom ukazují, že stát spíše překotně reaguje na hrozící prodej významného místa, když se objeví v nabídce realit. A při pohledu do strategických dokumentů ministerstva kultury je zřejmé, že jasná koncepce, komu a především s jakým cílem památníky zřizovat, zde chybí. Jistá nahodilost zakládání nových památníků i rekonstrukcí těch stávajících, má přitom i finanční souvislosti.

Památník Jana Palacha ve Všetatech, foto: Národní muzeum

Jak se ale pozná, zda je míra vynaložených prostředků smysluplná? Pokud bychom se řídili návštěvností daných míst, zjistili bychom, že z pohledu turistického ruchu je atraktivita památníků a rodných domů spíše okrajovou záležitostí a až na výjimky nemůže soupeřit s oblíbenými „hrady a zámky“, jejichž návštěvy se staly oblíbenou rodinnou tradicí mnoha generací.

Z údajů statistiky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) za rok 2019 (z důvodů pandemických uzavírek jsou asi relevantnější tato data) vyplývá, že památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše navštívilo přes deset tisíc turistů, památník Joachima Barranda ve Skryjích přes čtyři tisíce lidí. Návštěvnicky nejúspěšnější je pražské Muzeum Bedřicha Smetany v sousedství Karlova mostu s více než šestnácti tisíci návštěvníků. Ale ani poloha v centru metropole není to, co zaručí návštěvnický úspěch – třeba Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera navštívilo pouhých 151 osob a pravděpodobně k tomu přispělo i to, že památník je bez objednání přístupný pouze vždy v úterý od 13:00 do 16:30. Pro zajímavost uveďme i další čísla: Památník K. H. Borovského v Havlíčkově Borové vidělo 981 lidí, Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích navštívilo 418 osob a do Památníku Petra Chelčického v Chelčicích zavítalo 175 zájemců.

Pokud o některá místa dlouhodobě jeví zájem jen hrstka nadšenců, mělo by to být podnětem k zamyšlení, čím je v současné době daná osobnost aktuální, čím nás může inspirovat, a především výzvou proměnit formu jejího připomínání. Dříve obvyklé aranžování (snad) dotýkaných předmětů do stavu co nejvěrněji odpovídajícímu době, kdy daná osobnost žila, už podle všeho nestačí.

Co se týče Kerska – dílo Bohumila Hrabala je nejen v tuzemsku stále velmi populární, autor si svůj památník bezesporu zaslouží a jistě by byl navštěvovaný. Je ale celkem jedno, zda to bude Kersku, Kobylisích, v hospodě U Zlatého tygra či v Libni. Pokud by jej stát chtěl zřídit, neměl by tak jednat jen v reakci na aktuální nabídku a jeho snahou by mělo být vybudovat místo, které bude prostorem živého setkávání s Hrabalovým dílem a ne jen časovou konzervou, která dříve či později expiruje.